Venku nenajdeš to, co již nemáš v sobě

Jen co jsem napsala svůj první článek o srovnávání se s ostatními lidmi, začalo ke mně toto téma přicházet ze spousty jiných úhlů pohledů. A tak se s vámi podělím o další ze svých náhledů...jak jinak než ze své praxe...

Jedna má dušička se mi svěřila s něčím, co ji v nedávné době rozladilo tak, že z toho upadla do slabé deprese. Po dlouhé době se setkala s kamarádkou, se kterou si byly po mnoho let blízké. Kamarádkami se staly v době, kdy pracovaly pro stejného zaměstnavatele. Obě se daly na studium oboru u stejné vzdělávací instituce, a tak z nich byly nejen kolegyně, ale i spolužačky. Jak už tak bývá, jejich cesty se po letech rozdělily a každá z nich žije jiný styl života. 

"Jsem moc ráda, že se jí velmi dobře daří a je spokojená...jen mě rozladilo to, že máme stejné vzdělání, podobné pracovní zkušenosti a teď přešla k firmě, kde má o 40% vyšší plat než v předchozím zaměstnání, kde už tak vydělávala víc než já..." sdělí mi.

"A jéééje, téma srovnávání se s ostatními se zdá být trendy", říkám si v pobavení v duchu. 

"...a to má rodinu o dvou dětech a je dokonce o 1,5 roku mladší než já.", ještě dodá. Dle výrazu v její tváři poznám, že je z toho rozmrzelá, i když své kamarádce úspěch přeje. 

Srovnávání se s druhými je sebedestruktivní už samo o sobě. To se nám tu samozřejmě vyjevilo v podobě pocitu méněcennosti, nedocenění a závisti. Pokud se v podobné situaci také nacházíte nebo jste si ji zažili již dříve, jistě rozumíte rozladění dotyčné. Představíme-li si životy těchto dvou žen na miskách pomyslných vah, nejspíš si představíte, jak miska s životem kamarádky mé klientky jde dolů, tj. má pomyslně větší váhu. 

Vnímat to může každý po svém, ale osobně si myslím, že mnoho lidí se bude cítit stejně. Co však nebereme v potaz je, že každý je svého života strůjcem. Ať už si to přiznáme či nikoliv, přítomnost je výsledkem našeho myšlenkového nastavení a rozhodnutí, která jsme učinili v minulosti. Nikdo jiný než my samy za náš aktuální styl života nemá zodpovědnost. Proč se cítím nedoceněná ve svém pracovním životě? Není to proto, že mám zaměstnavatele, který mi nedá větší plat, protože nezná mou hodnotu. Je to proto, že jsem si našla zaměstnavatele, který mi platí přesně tolik, na kolik oceňuji sebe samu. Cítím-li, že mám vyšší hodnotu nebo chci vyšší plat, k takovému zaměstnavateli pracovat vůbec nejdu nebo si hledám něco, co odpovídá mému vnitřnímu nastavení.

Co více, mám-li pravomoc svou situaci ovlivnit, mám dvě možnosti - změnit ji nebo ji přijmout. To, že situaci neměním, i přestože si jsem vědoma své vyšší hodnoty, znamená to, že jsem spokojena tam, kde jsem. Jsem usazená ve svém teplíčku a tam, kde to znám. Jsem v bezpečí své komfortní zóny, která se čas od času může zatřást z důvodu vnitropodnikových změn, které ovlivňují mou pozici, náplň mé práce nebo kolektiv lidí, se kterými spolupracuji. Vesměs jsem ale spokojená tam, kde jsem, i když mám menší platové ohodnocení než bych měla u jiného zaměstnavatele. A to mě vlastně vede k tomu, že své podmínky přijímám...a jsem s nimi v souladu, dokud se nedozvím o někom, že se má jinde za podobných podmínek finančně lépe. Nejen, že můj finanční tachometr je mými vnitřními přesvědčeními nastaven na nižší finanční ohodnocení, ale zároveň vnitřně necítím potřebu svou finanční situaci měnit. To, že se jednou za čas vědomě rozhořčím po srovnání se s druhým, že jsem na tom hůř, neznamená, že jsem skutečně přesvědčen o tom, že se mám hůř. Mé podvědomí a duše jsou nastaveny na to, co v realitě zažívám, a tak i přes nespokojenost vědomí (obzvlášť ego), nemám skutečnou motivaci a důvod svou situaci měnit. Respektive vědomí není dostatečně silné na to, aby začalo pracovat na změně podvědomých vzorců. Kdyby duše byla nespokojená v tom, v čem je, pak by vědomí mělo hodně silný impulz k provedení změny situace...a začalo by se věnovat i práci na přenastavení podvědomých vzorců.

Co doplňuje naše přesvědčení o naší hodnotě oceněnou finanční odměnou jsou i podmínky, za kterých bychom finanční odměnu dostávali. Máme-li vybudováno přesvědčení, že s vyšším příjmem budeme mít větší zodpovědnost, budou na nás kladeny vyšší nároky a očekávány lepší výsledky, pak zůstáváme raději v tom, v čem jsme...tím pádem nám chybí impulz k přenastavení si přesvědčení o finančním ocenění naší práce. 

Paní, které jsem se na toto téma věnovala, poznamenala, že srovnáváním se s druhými vnímá i do jisté míry motivující. Nesouhlasím, že je to motivující, ale může to člověku pomoci procitnout a dojít k uvědomění, že lze danou situaci žít i jinak. Vysvětlím to na příkladu ze své vlastní zkušenosti.

Jedna má kolegyně vykonávala pozici, na kterou byly kladeny mnohem nižší požadavky (vzdělání, profesní zkušenosti a osobnostní schopnosti) a požadována nižší zodpovědnost. O kvalitě jejího pracovního výkonu a chování na pracovišti raději pomlčím. Když jsem se nemilým nedopatřením dozvěděla, že měla stejný plat jako já, krve by se ve mně nedořezal. Díky tomu zjištění jsem si uvědomila, že problém nebyl v mém zaměstnavateli, který byl ochoten mou kolegyni přeplácet, ale problém byl ve mně. Nebyla jsem doceněna proto, že jsem se já nedokázala docenit, resp. vnímala jsem svou hodnotu takovou, jakou jsem byla finančně obdarovávána. Díky své zkušenosti, která mě skutečně hodně užírala, jsem začala vědomě pracovat na přenastavení svých zažitých vzorců usídlených v mém podvědomí. 

Začalo mi docházet, že si svůj potenciál brzdím svými přesvědčeními, která mi byla vštěpována během dětství a dospívání. Jako malé děti o sobě nepochybujeme. Jsme vykopnutí na svět se záměrem svobodně tvořit. Až výchovou a společností jsme vedeni tvořit v rámci hranic, omezení a podle pravidel. Našemu podvědomí je namlouváno, co se traduje generaci po generaci, a to žijeme. A jak v tom nastavení začneme žít, nesmýšlíme jinak. Tato přesvědčení se nám realizují a my tak žijete...pokud se nedostaví něco jako tzv. wake-up call, který nám může pomoci se probudit a vidět, že lze žít i jinak. Pokud nás výsledek srovnání se s druhým nakopne k prozření a chtíči změnit svůj život, o kterém uvěříme a pocítíme, že lze žít šťastněji a lépe, pak srovnání se s okolím za prospěšné považuji. 

Dle mého názoru, postaveném na vlastních zkušenostech, smysluplná a pravá motivace pochází z našeho nitra, nikoliv zvenčí. Motivace vnější může pomoci tu vnitřní nakopnout a zaktivovat, avšak nedokáže působit dlouhodobě. Dlouhotrvajících výsledků dosáhneme jen díky vlastní motivaci, která pramení z přání naší duše. Pokud nevíme a nejsme vnitřně přesvědčeni o tom, co skutečně chceme, pak nás ke změně naší situace nenamotivuje nic.