Srovnávání se s druhými jako forma zábavy

Lidé se rádi srovnávají a rádi koukají na srovnávání ostatních mezi sebou. A čím více se dotyční od sebe v určitém aspektu liší, tím více je to zajímá a tím více lajků na sociálních sítí dostávají. Vidíte v tom tu "nemoc" jako já?

Od malička jsme srovnáváni s druhými. Jsem si jista, že v tom se mnou souhlasíte, a tak jistě nemusím ani zmiňovat konkrétní případy a situace. Srovnáváni s druhými jsme jako děti byli neustále, každý den. Ať chceme nebo ne, po nějaké době se to stane a stává naším denním chlebem, až se přirozeně začneme srovnávat s druhými i my sami.

Postupem času, kdy se nám podaří přičuchnout k oblastem osobního rozvoje, se dozvíme, že šťastnější život můžeme mít, jakmile se od srovnávání s ostatními oprostíme. Kdo se ale rozhodne a opravdu pracuje na tom, aby přestal se srovnáváním? A ten, kdo to udělá a dělá, zjistí, že jde o běh na dlouhou trať, kdy je potřeba si být vědomý svých myšlenkových procesů a umět s nimi pracovat.

Jak mě napadlo se nad tímto tématem vůbec zamýšlet? Netajím se tím, že patřím k menšině výjimečných žen nadprůměrné tělesné výšky. A tak se mi jednou za čas poštěstí, že mi přijde z různých světových stran dotaz, zda dělám fotomodelku v tématice srovnání své výšky s výškově malými muži. Když jsem dostala takovou poptávku poprvé, připadala jsem si jako v Jiříkově vidění a ptala se sebe sama, ve kterém to světě vlastně žiju. Komu by se mohly líbit fotky, kde já - jakožto žena - bych stála vedle výškově polovičního muže? Co je na takových fotkách zajímavého nebo dokonce pěkného?

Dalším faktem, kterým se netajím je, že pravidelně cvičím a činka je mou kamarádkou asi jako vařečka. A tak mi přichází i dotazy, zda pořádám osobní setkání s muži, při kterých bych je zvedla nebo jakýmkoliv různým způsobem demonstrovala dominanci a sílu nad nimi. Mám-li sebemenší odpor k srovnávacím fotkám, pak si jistě dokážete domyslet, jak přitažlivě mi zní takováto poptávka (!) Je vůbec normální, aby žena zvedala muže? Z mého pohledu to normální určitě není, ba dokonce mi je ta představa až odporná. Začala jsem se porozumět tomu, že slovo "normální" naprosto pozbývá ve společnosti lidí svého významu. To, co nepovažuji za normální já, považuje za normální osoba stojící vedle mě...a tak je to člověk od člověka, téma od tématu... Normální není nic a zároveň všechno. 

Normální není nic a zároveň všechno

Já ve srovnávacích aktivitách tohoto typu (ani žádného jiného) nevidím naprosto žádný smysl, ba dokonce je považuji za osobnostně velmi destruktivní. Proto, a nejen proto, se jich nezúčastňuji a nepodporuji je ani ve svých myšlenkách. Lituji spíše ty, co mají potřebu sebe a ostatní mezi sebou srovnávat - ať už za pocitem vlastního potěšení, pohlazení svého ega, pobavení, vidinou snadného výdělku nebo ukonejšení vlastní nejistoty a nespokojenosti se sebou samými. 

Společnost považuje srovnávání se s ostatními za normální právě proto, že jsme k tomu vedeni od narození. Děje se to generaci od generace neustále, i přestože jsme životními situacemi učeni, že srovnávání a poměřováním se s druhými nás vede k žití nespokojených a nešťastných životů. Proč v tom pokračujeme? Domnívám se, že srovnávání se časem stává určitým typem závislosti - obzvlášť když si ve srovnávání člověk najde zábavu a potěšení (jako v případě mnou popsaného typu srovnávání výšky / síly mezi ženou a mužem) - a nebo hloubkově zakořeněným zvykem, který nevědomě považujeme za normální. Porovnávání ostatních a následně nás samých vůči druhým se v nás jednou zaklíčí, pokračujeme v tom zažitém vzorci, předáváme jej následující generaci a škodíme tak sobě i ostatním vesele dál...

Já se hrdě řadím k propagonistům nesrovnávání se s druhými. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se nikdy nedívám kolem sebe a neporovnám průběh nebo výsledek své situace s druhými. Když to ale udělám, uvědomím si to a následně zapracuji na tom, abych tu destruktivní energii přeměnila v energii mně prospěšnou...a nebo ten závěr srovnání mírumilovně propustila. 

Přeji si, abychom si všichni k pravdivému tvrzení "nesrovnávání se s druhými nás povede ke šťastnějšímu životu" našli vztah, jeho smysl si plně uvědomovali, začali v jeho duchu skutečně žít a vychovávali v tom pojetí i následující generace.