Nikdy mě nenapadlo, že se mě muži budou ptát, jestli je unesu. I přesto se takoví najdou – a není jich málo.
S dotazem typu, zda muže unesu, se roztrhl pytel brzy poté, co jsem začala být aktivní na Instagramu. V té době jsem už asi čtyři roky pravidelně cvičila a věnovala se zdravému životnímu stylu. Začala jsem tedy zveřejňovat svou cestu a pokrok ve fitness. Vždy jsem považovala svůj profil za deníček, kam jsem si ukládala více či méně důležité milníky a fotky ze dnů, které pro mě měly zvláštní význam. Jelikož jsem profil založila v době, kdy jsem žila v zahraničí, vedla jsem ho v angličtině. Za nějakou dobu mi začaly přicházet pozdravy od mužů. Někteří se zmohli kromě „hi“ nebo „hello“ na dotaz, jak se mám. V každém případě se jednalo o nudné zprávy bez nápadu. Na nesmyslné dotazy tohoto typu jsem si brzy zvykla a začala je ignorovat.
Znenadání jsem však začala dostávat zprávy s podivnými otázkami. „Jsem malé postavy, měřím 169 cm. Uzvedla bys mě?“
Co to je za šílený dotaz?! Mě, ženy, se muž ptá, jestli jej unesu?! Připadala jsem si, že mi píše Marťan nebo chlap, který spadl z višně a pořádně si natloukl mozek. Ukázalo se, že z višně jsem spadla asi já. Netušila jsem, co se ve světě děje, byla jsem zkrátka out. A dotazy se začaly množit. Zajímavé bylo, že se mě nikdo nezeptal osobně. Otázka, zda muže unesu, ke mně přicházela pouze prostřednictvím Instagramu a jen od cizinců.
Jelikož jsem nerozuměla smyslu podivného dotazu, prošla jsem některé profily lidí, kteří se mě ptali, a došla k těm, co se takzvanými aktivitami lift & carry zabývají. Přišla jsem na to, že adresátem otázky jsou vysoké ženy, které si vybudovaly kariéru, a mají proto nemalé výdělky. Kdo jsou ti, kdo takové služby poptávají? Prťousci neboli muži menšího vzrůstu. Působí to na mě jako typ fetiše, fanatismu nebo posedlosti. Jsem si téměř jistá, že tato úchylka pramení z dětství, popř. dospívání, kdy byla v muži posílena jeho ženská stránka. Když se na to podívám z oné perspektivy, dokážu pro ně mít i pochopení.
Dívám-li se na celou záležitost čistě ze svého pohledu, nerozumím jim a ani nemám potřebu jim rozumět. Otázku, zda jsem schopná muže uzvednout, považuji za nejhorší možný způsob navázání kontaktu. Nejenže mi nedává smysl, považuji ji dokonce za nezdvořilou až lehce urážlivou.
Ano, vím, že nejsem žádné tintítko a budím dojem silné ženy, která leccos unese. I přestože měřím bezmála dva metry a pro svou tělesnou váhu bych mohla být nazývaná Metráčkem, jsem žena. Nejsem od přírody stavěná tahat se s těžkými věcmi. Zvedám činky a posiluji jen proto, že mě to baví, vnímám své tělo a čistím si hlavu. Přiznávám, že mě potěší, když si jednou za čas naložím a odmakám některé cviky s vyššími váhami, než jsem zvyklá. Tím to ale končí. Pokud zvedám těžké váhy, tak jen kvůli sobě. Nepotřebuji si, jak to mají muži, dokazovat svou sílu a poměřovat ji s druhými. Nemám sebemenší potřebu dávat tělesnou sílu lidem na obdiv nebo se stát ikonou lift & carry. Děkuji, nechci.
Lidé si mnohdy neuvědomují, co v druhých svými dotazy nebo požadavky mohou spustit. Jakožto dospívající děvče jsem na sebe bohužel nesehnala typické dívčí oblečení, které by bylo dostatečně dlouhé a líbilo se mi. O dámské obuvi nemohla být v té době ani řeč, protože ta nebyla k sehnání. Pokud má žena za sebou období, která si připadala spíše jako kluk než holka, pak se nelze snad ani divit, že v dospělosti má o to větší potřebu svou ženskost spíše podtrhávat. Zvedání a dokazováním mužům, zda je uzvedne, ji proto bude spíše odpuzovat. Taková aktivita totiž není ženě hodno.
Vzpomněla jsem si, že jsme se mezi kamarády na základní škole poměřovali, jestli se uzvedneme. To bylo ale v dětském věku, kdy všichni máme spoustu nesmyslných nápadů bez skrytého významu.
Vygooglíte-li si slovní spojení lift and carry, vypadnou vám fotky žen a mužů, kteří se ve všech možných kombinacích drží v náručí. Z jejich tváří je znát, že se tím velmi baví. Budiž. Já to mám však jinak... takové legraci jsem rozuměla coby puberťačka, nikoli v dospělosti. Vnímám se jako žena, která nemá zapotřebí unést víc než těžkou nákupní tašku, pomoct při nošení lehkých věcí nebo při záchraně lidského života s ohledem na své možnosti.
Když jsem se v okolí zmínila o dotazech, které dostávám, mnoho lidí na mě nevěřícně koukalo s vykulenýma očima. Možná se v Česku o tomto fenoménu neví nebo ho zná jen menšina zainteresovaných. Já bych o něm také nevěděla, kdyby se ke mně nedostal napřímo. Sem tam ke mně ještě nějaké otázky dolétnou, ale já už je při své slušnosti zcela ignoruji. Ti lidé si totiž neuvědomují, jak z pohledu normálně smýšlející ženy takový dotaz a aktivita s ním spojená působí.
