"...tak zaprvé nejsem obrovská, nýbrž vysoká...zadruhé si nepamatuji, že bychom se znali, a tak mi laskavě netykejte...a zatřetí, vážený pane Chytrý, že jsem vysoká vím mnohem lépe než Vy..."
Pár týdnů poté jsem společně se svou sestrou a kamarádem šla na večeři. Po vstupu do restaurace jsme si vybrali stůl uprostřed místnosti, ke kterému jsme usedli. Během těch pár hodin, co jsme v restauraci pobyli, můj zrak občas spočinul na stůl naproti mně, kde seděli dva muži s půllitry piva. Seděli tam ještě v době, kdy jsme odcházeli. Když jsem kolem jejich stolu procházela, zaslechla jsem „Ty jsi obrovská“. V ten zlomek sekundy mě napadlo se za nimi vrátit a poučit autora zmíněného komentáře o jeho neomalenosti. Ve své mysli jsem mu odvětila "Zaprvé nejsem obrovská, nýbrž vysoká...zadruhé si nepamatuji, že bychom se znali a nedej bože si navíc potykali...a zatřetí, vážený pane Chytrý, že jsem vysoká vím mnohem lépe než Vy, takže Vaše připomínka opravdu není na místě."
Oba mí společníci mi radili, ať se vrátím a řeknu těm dvěma ošuntělým neomalencům k jejich komentáři své. Neudělala jsem to. K čemu budu plýtvat svou energii na hloupých lidech? K čemu na sebe upozorňovat a dělat divadlo ostatním přítomným? Ještě před pár lety bych se nejspíš otočila, vrátila se a před všemi zúčastněnými k tomu sprosťákovi pronesla, co jsem měla na jazyku. Jaký by to ale pro mě mělo užitek? Pro mě ten cizí člověk naprosto nic neznamená, ani jeho názor na můj vzhled. A i přes upozornění na jeho bezmeznou neomalenost, hloupým neomalencem by nejspíš zůstal, protože chlápek ve svých co - dobrých padesáti letech (alespoň tak vypadal) - si stěží sáhne na nos, zamyslí se nad sebou a změní své chování.
Z mého pohledu je naprosto jasné, že ten dotyčný měl potřebu na sebe upozornit a nejspíš se i před svým společníkem předvést. Že jsem mu k tomu posloužila zrovna já, taky není náhoda. Jsem přesvědčená, že se jednalo o zkoušku shůry, zda nechám své ego zkočírovat danou situaci. Ne, rozhodla jsem se, že nebudu plýtvat svou energii na něčem tak bezvýznamném.
V prvé řadě stojí za zvážení, zda je smysluplné říci nahlas myšlenku, která vám zrovna proletěla hlavou jako například "vy jste vysoká / velká / obrovská...". Je to opravdu nutné? Věřte mi, ta žena moc dobře ví, jaká je co se tělesných proporcí týče. Proto takový komentář je vhodné si raději odpustit. Zde bych ještě ráda zmínila, že přívlastky velká a obrovská nejsou totožné s přívlastkem vysoká. Velká a obrovská označují vlastnost věci nejen do výšky, ale i do šířky. Není tedy zcela vhodné nazývat ženu, která je vysoká a štíhlá, velkou nebo dokonce obrovskou. Já jsem tu zmínila verzi komentáře s vykáním. Udivující je, jaká spousta lidí, osloví vysokou ženu tykáním. I přestože jste o poznání starší než ta dotyčná vysoká žena, bylo by záhodno k ní promluvit s respektem.
Již v několika svých článcích jsem se zmínila o typu komentářů, které vysoké dívky a ženy, na svůj trikot dostávají. Jeden čtenář mi v diskuzi k článku o strastech života vysoké ženy reagoval řečnickou otázkou, co tu stále řeším. Neřeším nic. Jen se veřejně vyjadřuji k tomu, co vidím jako úskalí ve společnosti, tj. povědomí o způsobu chování a vyjadřování se s úctou k druhým lidem. Jistě se mé články dostanou k očím dívky nebo ženy, která si mnohé prupovídky na svou vizáž bere osobně a dělá si z nich těžkou hlavu. Věřím, že skrze mé články se může s chováním druhých lidí snadněji vypořádat.
Nemálo mě překvapila reakce jedné paní, která se divila, že vysoké dívky a ženy trpí nízkým sebevědomím kvůli své výšce. Nebyla sto pochopit, že by byla modelka nespokojená se svou výškou (?) "No to víte...když si lidé neuvědomují důsledky svého nevhodného vyjadřování ke vzhledu ostatních, tak to pak tak dopadá." Články na ta témata píšu i z důvodu, aby se lidem rozšířil obzor a povědomí o dopadu jejich způsobu vyjadřování a chování k druhým lidem.
Určitě záleží na způsobu oslovení. Uznejte sami, že není zrovna kosher ženě, kterou vidíte poprvé, rovnou tykat a oslovovat ji familiérně.
Dále by nebylo od věci zvolit slova, kterými ji neurazíte nebo nijak nepopudíte. Pokud si nejste jisti, co je vhodné či nevhodné říci, nechejte si raději tu myšlenku pro sebe a mlčte. [Mluviti stříbro, mlčeti zlato.] Váš slovní projev je velmi dobrou vizitkou vaší osobnosti. A tak se vám během prvních pár sekund může podařit dostat se do kategorií společenských neandrtálců.
Do třetice všeho nejlepšího - buďte si vědomi tónu v hlase, který do svého projevu vkládáte. Vyřknout rádoby kompliment se štiplavým tónem v hlase působí spíše posměšně. Stejně tak komentář nebo otázka na výšku vyřknutá s obdivem v hlase, zapůsobí na ženu mnohem přívětivěji než s překvapením neboli šokem. Pokud se projevíte příjemně a ne za účelem na sebe upozornit, spíše se vám dostane slušné a ochotné reakce.
Co mě skutečně baví je, když člověk položí nevhodnou otázku nebo vytrousí nepřívětivý komentář, a následně během zlomku sekundy si to uvědomí. Okamžitě se snaží svůj nepřístojný projev maskovat slovy "Na to se Vás jistě ptá každý." nebo "To se Vám určitě stává často.".
Na to si jen pomyslím,"Ano, lidé se na to ptávají často a ano, stává se mi to často. Proč si to tedy nemůžete s tím vědomím odpustit alespoň Vy?!" :-D
