Zlomky výchovy

Můj syn vypadal, jako by měl smrt na jazyku. Zůstala jsem v klidu, protože bezprostřední příčina se jevila v kuchyni u dřezu; za několik dní neumyté nádobí, které bylo jeho úkolem. Prošli jsme hodinovým dohadováním, měřením teploty, prohlížením krku...

Chvílemi jsem uvnitř sténala a přemýšlela, jestli by nebylo jednodušší, abych nádobí umyla sama, ale vydržela jsem i pohled na slzy v očích a řeči o nespravedlivém životě. Nádobí bylo umyté asi za hodinu s totálně trpitelským výrazem a pak se můj syn náhle probral z mrtvolných stavů a hodinu s plným nasazením trénoval na brake dance.

Vydržet tyto výchovné situace je těžké, ale tentokrát mi pomohla i vzpomínka na cestu do Itálie, kdy s námi v autobuse jely dvě ukrajinské babičky, které doprovázely dvě malé neposedné holčičky a pak s námi cestovala jedna česká rodina s kluky ve věku 10 a 14 let. Konverzace probíhaly asi takto.

„Babičko, proč musím pořádně jíst?“ „Protože život je krutej, obstojí jenom ten, kdo bude silnej a silnej znamená i z jídla.“

„Babičko, já chci, abychom tam už byli. Už je to dlouho.“ „Musíš se učit trpělivosti. Všechno, co za něco stojí, nevyroste za hodinu. Podívej se na sebe, jak už dlouho rosteš, jsi naše krásná holčička, ale trvá to. Vždycky je potřeba počkat.“

A na druhé straně: „Tati, puč mi ten svůj mobil.“ „Nepučim, na co by ti byl.“ „Jsou tam hry, co já nemám a děsně se nudim.“ „No tak dobře, za chvilku“ „Né za chvilku, hned, nuda je týrání dítěte.“ (Mobil putoval k potomkovi)

„Mami, ty řízky tady jsou kuřecí nebo vepřové? Stejně je otrava, že máme jen ty řízky.“ „A co bys jako chtěl?“ „No já nevím. Něco!“