Zápal plic a celibát

Před pár lety se můj nejstarší syn rozhodl, že bude frajer a že bude chodit elegantně, ale málo oblečený. Rozhodl se zrušit např. kabát či bundu, přestože mu nikdy prochladnutí nedělalo dobře. Během čtrnácti dní dostal zápal plic. Diagnostikován byl virový zápal plic. Na moje lamentace, že když někdo v únoru chodí spoře oblečen, tak zákonitě onemocní, odpověděl dlouhou tirádou, že virový zápal plic je virový a ne náchladový zápal plic a že tento druh zápalu plic nemá s jeho sporým oblečením nic společného, ba naopak, že posilováním otužilosti se vyhnul mnohem horším chorobám. A že otužilci jsou nejzdravější osoby. To, že se tento hovor odehrával v tramvaji, když jsme se vraceli ze závěrečné kontroly, ho ušetřilo mého prvotního výbuchu nad jeho blbostí, jen jsem zhluboka dýchala. Spolu cestující se buď usmívali pod vousy nebo mi vysílali povzbudivé pohledy.

Vystoupila jsem ve chvíli, kdy mi syn oznámil, že hodlá v nastoupeném směru oblékání pokračovat. Chvíli jsem kopala do obrubníku, pak jsme se na syna obrátila a řekla mu vztekle: Jestli tě ještě jednou načapám bez bundy nebo kabátu, dokud nebude patnáct stupňů nad nulou, nedostaneš celý rok ani korunu kapesného, nezaplatím ti jediný výlet se školou a nejspíš tě po opravdu dlouhé době zbiju. Zabralo to, byť se některým chorobám nevyhnul ani s kabátem..

Na mou matičku církev pochopitelně neplatí páky obdobného charakteru, ale přiznám se, že občas mám chuť kopat do obrubníku, když čtu tirády, jak spolu nesouvisí masivní sexuální zneužívání dětí či mladistvých ze strany kněží a povinný celibát. Jasně, že není rovnítko mezi celibátem a sexuálním zneužíváním, ale selským ( nebo spíš mateřským) rozumem bych odhadla, že souvislost povinného celibátu a rozsáhlost sexuálních skandálů kněží bude obdobná jako u prostydnutí a virového zápalu plic. Popravdě si myslím, že není tak nezvladatelné žít bez sexu, ale je velice těžké žít bez hřejivé lidské blízkosti a k tomu je mnoho kněží odkázáno. Jenže hřejivá lidská blízkost se musí budovat a vzniká na základě spolužití a tam se pak člověk zavázaný slibem k sexuální abstinenci pohybuje na velice tenkém ledě, takže je bezpečnější řádný odstup. Ale právě z toho citové chladu může člověk velice snadno onemocnět.

V posledním týdnu jsem si procházela různé texty k celibátu a došlo mi několik věcí:

1. Na povinný celibát a jeho obhajobu se v katolické církvi plýtvá hodně energie, která by se v dnešní době hodila na mnoha jiných místech.

2. Zvládání celibátu nabývá dost obskurních podob. Například i tak osvícený kněz jako Tomáš Halík řekl ke zvládání celibátu: „Nevrhal jsem se do trní či ledové vody jako svatý František, ani jsem se nebičoval – v kritických letech mi pomohla kromě jiného jednoduchá rada jednoho zkušeného duchovního, totiž obklopit se více ctitelkami, které se pak navzájem bedlivě pohlídají a člověk má svůj klid.“ Je tak zaujat svou povinností celibát zvládnout, že dokáže jedinou větou zobrazit ženy jako houf slepic, které se perou o jeho přízeň a díky tomu má kohoutek usilující o to dodržet svůj slib, klid. ( Musím říct, že jsem si oddechla, že mě muži jako pan Halík nikdy nepřitahovali.) www.halik.cz/rozhovory/mfdnes_brezen2008.php

3. Téměř nikde v „církevním prostředí“ se nepíše, že by si opravdu hodně lidí (jak laiků, tak i kněží) přálo zdobrovolnění celibátu. A přitom se o tom v mnoha společenstvích (mám na mysli katolické prostředí) mluví a málokdo bere současný stav za správný či dlouhodobě udržitelný.

4. Většinu nekatolické veřejnosti celibát buď dost dráždí, nebo uvádí v nelíčený úžas, jak je možné, že ještě existuje nebo si na základě současného odhalování myslí, že vlastně ve skutečnosti neexistuje, a ráda by slyšela, že je to úplně scestné.

Myslím, že v každé době existovali lidé k celibátu povolaní a poctivě žitý celibát může obohacovat nás všechny. Na druhou stranu je to v procentech vyjádřeno spíše výjimka a nedá se říci, že povolání ke kněžství rovná se celibát. Z čeho mi je opravdu smutno, je, že se tak žalostně nedostává kněží a přitom se už léta mluví o tom, že spousta mužů by se k této službě cítila povolána, ale na celibát si netroufnou. Takže raději ne a jsme okradeni všichni. Církev o lidi, kteří jsou na svém místě, a povolaní muži o radost, že pracují tam, kam patří.