Vietnamská část naší rodiny

Zítra se vrací do Saigonu část vietnamské půlky naší rodiny, která přijela na vánoční svátky. Z vánočních návštěv se stává tradice. Částečně vietnamskou se naše rodina stala postupně. Začalo to tím, že moje dcera začala chodit se svým spolužákem vietnamské národnosti.

První setkání s jeho maminkou a nevlastním tátou se odehrálo v kavárně a bylo dost zajímavé. Já jsem do Kafé na kus řeči šla hrdá na svůj nezaujatý a bezpředsudečný přístup, nesla jsem jako dárek mazanec, protože byly zrovna Velikonoce. Naivně jsem si představovala, jak to vše vietnamští rodiče ocení. Ovšem realita byla jiná. Maminka odsunula s pohrdavým úsměvem stranou můj vlastnoruční mazanec s láskou pečený, zadívala se na mě pozorně a pravila: „A vám jako nevadí, že vaše holka chodí s Vietnamcem?“ „Ne“ odvětila jsem hrdě, „Faun je báječný kluk.“ A už jsem čekala, jak si padneme do náruče. Následovalo: „No nebudu chodit kolem horké kaše. Nám to, že má bílou holku, vadí hodně. Měla jsem půl hodinový rozhovor s jeho otcem do Vietnamu. Ten na mě křičel, jak to že jsem mu nenašla vietnamskou nevěstu. Já na něj křičela, že vietnamský nevěsty tady nejsou, protože holky posílaj do Vietnamu, aby si nenašly bílý kluky. Tak co s tím budeme dělat?“ Seděla jsem neschopná slova, pak jsem vykoktala: „Co bychom tím dělali? Nic.“ „ Jak nic?“ zvýšila maminka hlas, „musej poslechnout rodinu.“ „Nemá cenu jim to zakazovat“, pravila jsem já. V tu chvíli do toho vstoupil nevlastní tatínek, současný manžel maminky: „Je dobrý, že je Nika z velké rodiny, to já oceňuju, aspoň nebude lína.“ V tu chvíli se přidala s jakousi pochvalou i maminka: „No aspoň že to není zmalovaná líná holka. My vietnamský jsme totiž zvyklý pracovat.“ Chvíli se odmlčela a dívala se na mě, já jsem nebyla schopná slova. „No uvidíme,“ pravila nakonec maminka, „aspoň si můj syn teď často mění ponožky, něco pozitivního z toho je.“