Velikonoční ráno

V dnešním mrazivém velikonočním ránu jsem absolvovala svůj kraťoučký běh Riegrovými sady, potkávala jsem už pomalu známe tváře - běžců, lidí se svými psími miláčky… s některými jsem se už zdravila. I tady se v parku na Vinohradech vytváří malá komunita lidí, z nichž většina si po ránu při běhu a při procházce sní svůj sen o lepším světě. Pro někoho to znamená,že zvládne zápočet, pro dalšího že zvedne obrat svého podnikání nebo firmě, kde je zaměstnán, pro někoho to znamená, že se podaří náročné operace, které má dnes před sebou, pro jiného je výhrou už to, že se mu podařilo sejít pár pater s pejskem na procházku…

… A všechny nás to ráno spojuje radost z pohybu, radost z toho, že svítí slunce a máme naději, že mrazy pominou a bude zase teplo. A tohle letmé spojování přispívá k tomu, že se svět o malinké krůčky posouvá k lepšímu, že pro někoho bude třeba o trochu těžší podvádět, lhát, ubližovat…

V krámku, kde prodávám víno, koření a rýži za ten rok působení také znám hodně lidí, povídají mi své příběhy, někdy si je povídají mezi sebou, nedávno se nad sklenkou vína dva starší pánové vášnivě dohadovali, jak se správně připravují houskové knedlíky – jestli kynuté nebo jenom s houskou a pak se v míru rozešli potěšeni zájmem toho druhého. A většina těch lidí je milá a ráda je vidím. Když zajdu dál do své životní historie, tak jsem pracovala v knihovně, kde jsem měla nejen báječné kolegyně, ale společně jsme se staraly přibližně o dva tisíce čtenářů. Většina z nich s námi také sdílela střípky svého života, většina z nich byla slušná, mnoho z našich čtenářů bylo dokonce milých a usměvavých se smyslem pro humor. Jasně, že mezi nimi bylo malé procento těch, kteří působili problémy, setkaly jsme se i s krádeží, ale v porovnání se slušnou většinou čtenářů to bylo zanedbatelné. Když jdu ještě dále ke svému působení v neziskové oblasti nebo dokonce v redakci jednoho týdeníku, tak i tam měl člověk kolem sebe většinou slušné lidi. Je to většina, která ráda dělá svoji práci, ráda a poctivě se stará o svou rodinu nebo buduje své vztahy se svými přáteli. Snažím se nezavírat oči před tím, že je i kolem mě je dost lotrů a břídilů, co jen mluví a nic nedělají (mám tendenci to nevidět), ale jsem přesvědčena o tom, že je to menšina. Možná jsme všichni unaveni beznadějí, která se šíří z toho, jak se vede naší společnosti, a to co vyplouvá na povrch je skutečně obludné, ale přesto si myslím, že bychom si neměli nechat vzít naději a víru, že může být líp. Jen se o to každý za sebe budeme muset malinko přičinit. A také bychom si neměli nechat vzít lásku jeden ke druhému, ke světu kolem nás.