Velikonoce, které zabolely

Velký pátek je dnem, kdy si my křesťané připomínáme, že Syn Boží na sebe vzal hříchy světa. Vědomě  podstoupil smrt ukřižováním. Většinou si velikonoční události připomínáme v církvích. Církev obecně můžeme  pojímat velice různě a různě je i definována jak lidmi v ní, tak  lidmi mimo ni.

Katolická církev je jednou z církví a v jejím katechismu stojí toto:

články 805 – 807 (www.katechismus.cz – katechismus katolické církve)

„Církev je Kristovo tělo. Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a jeho působení ve svátostech, především v eucharistii. V jednotě tohoto těla jsou rozmanité údy a funkce. Všechny údy jsou navzájem spojeny, zvláště s trpícími, chudými a pronásledovanými údy. Církev je tělem, jehož hlavou je Kristus: ona žije z něho, v něm a pro něho; on pak žije s ní a v ní. Církev je Kristova nevěsta: on ji miloval a vydal se za ni. Obmyl ji svou krví. Udělal z ní plodnou Matku všech Božích dětí.“

Článek 2105

„Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti. Je to „tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově“. Tím, že církev bez přestání hlásá lidem evangelium, usiluje o to, aby mohli „v křesťanském duchu uvádět smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti“, ve které žijí. Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili znalost „jediného pravého náboženství“, které „je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi“. Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa. Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskými společnostmi.“

Tato slova by měla platit pro všechny katoličky a katolíky. Všichni by se měli minimálně snažit o to, aby jim dostáli. A místo toho se na Velký pátek, v den, kdy si připomínáme nezaslouženou smrt Božího Syna, z úst kněze (papežův osobní kazatel R. Cantalamessa), který se těší velké duchovní autoritě, dozvídáme o "znechucení nad prudkými a soustředěnými útoky na církev, papeže a všechny věřící" v souvislosti se skandály o zneužívání dětí a dospívajících. "Používání stereotypů a přenášení osobní odpovědnosti a viny na kolektiv mi připomíná nejhanebnější aspekty antisemitismu," (www.idnes.cz). Jistěže to novinové titulky trochu posunuly, když psaly: "Vatikánský kazatel přirovnal současnou kritiku církve k pronásledování židů", ale paralela byla řečená velice jasně. Když jsem četla různá vyjádření na tyto výroky, nejbližší mi asi byl komentář londýnského rabína Davida Goldberga, že výroky nebyly míněny zle, že ale ukazují, jak moc jsou lidé ve Vatikánu odtržení od reality. Obávám se, že i tak uznávaný kazatel a kněz jakým Cantalamessa je a který se ve svých knihách noří do mystických rovin křesťanství, zapomíná, že Ježíš chodil s lidmi. Jsem ráda, že se tento kněz za své výroky omluvil, přesto ale jasně ukazují velkou bolest dnešní katolické církve; malý kontakt s realitou. A ukazují i na další velice bolavou věc - naprostou sebestřednost. Kdyby se kněz držel toho, co je jeho bytostným posláním, tak by se k takovému postoji nemohl vůbec dopracovat. Vždyť v popředí mají být ti, kterým se ublížilo, a ne církev, která to možná teď schytává ze všech stran. Mě, jako křesťanku i jako katoličku, slova Raniera Cantalamessy zabolela. Moje církev není v postavě, která ji má reprezentovat při velkopáteční bohoslužbě, schopná a ochotná na sebe plně vzít hřích, kterého se dopustili její představitelé. Myslím, že se tím velice problematizuje její poslání, které je popsáno v katechismu. Vzhledem k tomu, že se pohybuji v prostředí, které má spíše kladný vztah k tomu, co nás přesahuje, ale spíše záporný k církvi jako k instituci, vím jak je všechno toto citlivé. Myslím, že lidé mimo církev unesou argumentaci, že v církvi jsou lidé, kteří hřeší. Co ale neunáší, je zastírání pravdy a neochota se s problémy čestně vypořádat.

Naštěstí, pokud vím, se v Rakousku a Německu v tuto chvíli místní církve snaží k celé věci postavit čelem. Je dobré se dočítat tyto zprávy: „K problému se celkem otevřeně vyjádřil v minulém týdnu vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn. Při zahájení vídeňského diecézního sněmu hovořil o nutnosti procesu očištění. "Přijměme tuto fázi očistění, která nás může přivést blíže k Bohu a lidem, i když nás nyní mnozí urážejí a opovrhují církví," uvedl kardinál. Informovaly o tom webové stránky České biskupské konference.“ (zdroj ČTK)

I v katolické církvi se děje mnoho dobrého. Přes bolest prosvítá naděje.

Doplněk

Články o kněžství (1565_1566) z katechismu katolické církve

Z moci svátosti kněžství se kněží podílejí na všeobecném rozsahu poslání, které Kristus svěřil apoštolům. Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, „nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy ‘až na konec země’“, „aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“. „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“ Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti.