Tajemná Hedvika

Bydlení v centru Prahy v docela velkém bytě s dorůstajícími dětmi s sebou nese jev, který jsem při stěhování nedocenila; každou chvíli u nás někdo přespává.

Občas to má i pozitivní dopady na rodinný život. Například nedávno jsem v sobotu vstala a čekala mne snídaně a děti s téměř podlézavými výrazy. Udiveně jsem koukala a ony mi začaly vysvětlovat, že je to jejich pokání za tu strašnou noc. Malinko jsem nezvládla taktiku a popravdě jsem řekla, že o ničem nevím, protože jsem byla z celého týdne tak unavená, že jsem spala jak zabitá. Dětem se viditelně ulevilo a začaly mi líčit, jak přivedli Dominika, který halasil, pořád někam telefonoval a vykřikoval a hádal se po telefonu v naší hale se svými rodiči, kdeže bude spát, jestli musí v tu nekřesťanskou hodinu až do Hlubočep. Jeho rodiče jsou křesťané a zkušení ve výchově a tak mu dali jasně najevo, že rádoby křesťanská hesla na ně nefungují. Já jsem měla díky tomu ráno se snídaní a bez obvyklých hádek.

Jindy ovšem moje sebevědomí dostane díky nočním návštěvám pořádně zabrat. Jako tuhle, kdy děti přišly s partičkou spolužáků, sice poměrně potichu, ale vzbudily mne. Chtěla jsem se s nimi družit a trochu zaplnit tu hodinu než zase usnu. Jenže děti mne nemilosrdně nacpaly zpátky do postele s tím, že vypadám hrozně. Nepomohly ani moje protesty, že si převléknu noční košili a vezmu krásný nový župan. Moje sladká, milá dcera pravila: „Mami, pochop, že fakt nikdo nestojí o noční konverzaci zrovna s tebou.“ A to si prosím tak třikrát do týdne vyslechnu, že si s nimi málo povídám a že je zanedbávám.

Někdy se do složitostí dostanou i samotní dospívající. Tento týden úspěšně proběhly maturity nejen mého syna, ale i jeho přátel. Výsledek byl, že když dcera přišla domů nad ránem se svým úspěšným maturantem- přítelem, začala kvílet, kdo spí v mojí posteli. Dostalo se jí odpovědi od bratra, že tam spí další úspěšný maturant, protože k němu do postele se už nikdo nevešel. Naštěstí menší děti odjely, tak se úspěšní maturanti nějak poskládali, aniž by se strhla noční hádka, kdo kde bude spát.

Také jsem vyvinula ranní taktiku počítání a kontroly bot u dveří. Když jsou tam boty neznámé nebo jich je moc, tak si beru hned po ránu župan a snažím se na menší děti při vypravování do školy nekřičet, aby nebyla ostuda.

Většinu přespávajících jsem již poznala při různých příležitostech, ovšem jednu kamarádku jsem za celou dobu neviděla ani jednou. Nebýt jejích bot, asi bych ani nevěděla, že existuje. Již několikrát jsem na dotaz: „Kdo tu spí,“ slyšela odpověď. „ Hedvika.“ Zrovna tuhle v noci jsem se příchodem mládeže probudila. V naději, že třeba jde zase o Hedviku, jsem vystartovala, jak nejrychleji to šlo, ale příchozí návštěvu jsem nestihla. Celá zamračená jsem stála uprostřed haly a říkala jsem. „Kdo tu spí?“ a děti šeptem odpovídaly: „ Hedvika a nekřič, šla si hned lehnout.“

Takže Hedvika je pro mne neustále tajemná