Rýže

Po návštěvě Španělska už můj vztah k rýži není, co býval. Změnil se z radostné příchylnosti k této „příloze“ v hlubokou vášeň.

V dávných dobách mého dětství byla rýže poněkud otravná příloha k jídlům, která jsem příliš nemilovala. Navíc jsem si z rodiny odnesla nervozitu kuchařek, jestli se rýže povede – tedy aby byla tak akorát. Lehce se sypala a přitom držela v úhledném kopečku. Z toho důvodu jsem rýži neměla moc ráda – chuť téměř žádná a ty nervy z toho, jestli dostojím všem náležitostem.  Nepochybně to souviselo s tím, že v dobách mého dětství a raného kuchařského zájmu prostě existovala rýže a málokdo měl představu, že existuje více druhů. Postupně se začala objevovat rýže naturální a tím to končilo. Můj hlubší vztah k rýži se vlastně váže na manžela mé dcery. Je Vietnamec a vzhledem k tomu, že u nás před lety začal občas jídat nenápadně se snažil podstrčit mi rýži jasmínovou – chvilku trvalo,  než jsme zjistili, že měl pravdu. A navíc mě osvobodil od představy, že se rýže musí podávat v úhledném kopečku – který se mi mimochodem téměř nikdy nepovedl. Dodnes si pamatuji jak seděl u nás u stolu a říkal dceři: „Co má tvoje máma pořád s tím máčením naběračky a kopečky. Prostě vezmu dobrou rýži, dám ji do misky a  na to dám co je potřeba. Kopečky nechápu.“ A já vědoma si toho, že Vietnamci jsou rýžoví  mistři,  jsem si slastně oddechla, odložila máčení sběračky a radovala se z jednoduchosti života.  Pak jsem se také dozvěděla, že i v jasmínových rýžích je veliký rozdíl – i tam se najdou lepivější nebo naopak méně lepivé, liší se intenzitou vůně a také záleží na oblasti, odkud jsou dovážené.

 Mimo jiné  jsem se postupně poučila o tom, že odraz kulturního rozdělení světa se dotýká i rýže. Vietnamec vám řekne, že italská či španělská rýže se nedají jíst a jsou bez chuti a bez zápachu a že Bůh suď kde k tomu, co nazývají rýží, přišli.  Španěl  vám řekne, že vietnamská rýže má mnohem méně výživných látek a není  nic moc, protože není schopná vstřebat úžasnou symfonii chutí z přísad, se kterými se vaří.  A já, protože jsem v oblasti pokrmů a nápojů  zasažena národnostní  ideologií spíše v oblasti pivních moků, se blaženě vznáším mezi těmito kulturami a užívám si ze všech stran. Lahodnou chuť jasmínové rýže, lehce oříškovou chuť rýže basmati, která je jediná přípustná pro Afghánce a Íránce a i kulatou rýži nasycenou lehce nahořklou vůní šafránu a opečeného masa na olivovém oleji (paella valenciana).

A letos v květnu jsem prožila den na rýžových polích ve Španělsku. Téměř všichni se podiví, že se rýže ve Španělku pěstuje. Ano pěstuje a v okolí Valencie od roku 1250, tedy téměř 800 let. Byla jsem tam na pracovní návštěvě v rodinné  firmě, která se pěstování rýže věnuje již několik generací. A byla to krása. Nejenže jsme projeli jezero Albufera a okolními kanály jsme se dostali až k rýžovým polím, cestou jsem se dozvěděla, jak moc se od sebe liší i jednotlivé druhy kulatorzrnné rýže, která se zde především pěstuje. A nejspíše díky tomu, že jsem se dopustila  neuvěřitelného společenského poklesku, když  jsem se naivně zeptala jaký je rozdíl mezi rizotem a paellou,  jsem dostala veliký dar – učila jsem se vařit paellu s jedním z výborných kuchařů a odborníkem na paellu Rafaelem Vidalem.  A Rafael Vidal svým líčením jak se vaří pravá paella z Valencie, dovršil mé uchvácení magií rýžových zrn.

http://www.youtube.com/watch?v=MhBvE-XsVS0

www.youtube.com/watch?v=-FWURFmcuSs