Pytel rýže za dceru

Asi týden před tím, než moje dcera poprvé odlétala do Vietnamu a mělo se uskutečnit první představení budoucí možné nevěsty široké rodině, přijela maminka jejího vietnamského přítele na návštěvu.  Měly jsme si popovídat o tom, jak bude návštěva ve Vietnamu probíhat. Měla také vysvětlit, jaké chování je ve Vietnamu nepřípustné, aby náhodou nedošlo k ostudě.

Hned na začátku nás ujistila, že ve Vietnamu se nesluší ani to, aby se mladí vodili za ruce na ulici. Vůbec tam přece jen je v mnoha směrech ženský a mužský svět oddělenější než tady, i když ve Vietnamu to nemá rozměry, jakých toto oddělení dosahuje v muslimských zemích. Spíše by se dalo mluvit o určité rezervovanosti v projevech mezi pohlavími. Na severu Vietnamu, kam také pojedou, ale je ještě běžné, že muži i ženy jedí odděleně a muži mají přednost. Rovná se jim jen babička rodu a případně vzácná návštěva, které jedí s muži. Dále je velice nezdvořilé, když se někdo v rodině výše postavený dívá na televizi, a někdo by přešel v prostoru mezi ním a obrazovkou. Je povinnost procházejícího obejít váženého člena rodiny zezadu.  Je velice urážlivé ukazovat na někoho prstem a je nutné za všech okolností prokazovat starším úctu. Ke konci návštěvy mne maminka poplácala po ruce: „Víš, vezu tvoji dceru do Vietnamu, tak se sluší, bych ti něco dala. Aby neodjela jen tak. U nás se za nevěstu platí. Tedy dávají se rodině nevěsty dary.“ Šly jsme k autu a z kufru vytáhly společnými silami 20 kg pytel jasmínové rýže. A ve mně hrklo, protože jsem si řekla, co když přijmu těch 20 kg rýže a dceru už neuvidím. Vietnamská maminka to na mně asi poznala a začala se smát: „Neboj se, přivezeme ti ji nazpátek, ještě pořád bych měla raději vietnamskou nevěstu, i když už si zvykám.“  Tak proběhla jedna z prvních splátek za nevěstu.