Předdárek

Dnes jsem si dala vánoční předdárek. Z nějakého důvodu mě naprosto uklidňují ponožky. Dávám je často jako dárky všem kolem sebe a ráda je dostávám. Jenže mi je málokdo kupuje, tak si je k vánocům kupuji občas sama. Stejně jako letos. A dnes v poledne jsem si musela jedny vybalit a navléct. Potřebovala jsem se uklidnit.

Tolik toužím být na vánoce klidná, usměvavá, chci se chlubit, jak nedopustím, aby v naší rodině vypukla předvánoční nenálada pramenící z toho, jak se nic nestíhá. Ani letos jsem neuspěla. Mladší kluci neměli žádný program kromě úklidu, takže se hádali sotva vstali, kdo vynese koš, kdo dá nádobí do myčky. Hned po ránu se do mě pustila dcera, že mi nabídla, že uklidí, ale že jsem měla zajistit, aby byli kluci pryč. Do toho vstal jeden ze starších synů shovívavě se na nás usmál a pravil. „Jste obě naprosto hysterické.“ A to prosím ve chvíli, kdy jsem ho posledních 14 dní viděla jen občas a doma nehnul prstem. To rozzuřilo mě i dceru a shodně jsme se pustily do něj. V tu chvíli jeden z introvertních synů sykal: „Zase to bude vědět celej barák.“ K tomu zvonil mobil, volala mi nejstarší dcera, když slyšela ten povyk, začala se smát a řekla: „Neumíš si doma udělat pořádek.“ Ještě že jí včera moje vnučka přeházela všechny dárky a vybalila polovinu těch, co dcera půl hodiny před tím pracně zabalila. To mě uklidnilo, věděla jsem, že ona nezvládla ani jedno 9-ti měsíční dítě. Pak se ozval nejmladší syn, kouknul do trouby a pravil: „Co to je?“ „Vánočka,“ opáčila jsem já. O něco starší syn se přidal. „Matko, to co vidím, není ani vzdáleně vánočka.“ A měl pravdu. Povedl se jakýsi útvar, nevím, jak je to možné. Pak dorazil jeden ze starších synů opravit lustr, hodil další shovívavý úsměv a řekl. „Je tu bordel.“ Nesnáším shovívavost, tak jsem jen bouchla dveřmi a pořád si přeříkávala mantru. Mám se fajn.“ Ovšem když jsem zaslechla začínající pranici změnila jsem mantru na : „Přežiju to!“ A v tu chvíli jsem si vybalila předdárek – báječné bavlněné ponožky.