Poslouchání ticha

Byly doby, kdy jsem ráda navštěvovala bezdětné kamarády. Jednou mě jeden z nich přistihl, jak sedím na pohovce a blaženě se, podle něj bezdůvodně, usmívám. Na jeho udivenou otázku co dělám, jsem odpověděla: „Poslouchám ticho.“

Byly doby, kdy jsem si přála ticho. Nevěřila jsem tomu, že nastane den, kdy v mé domácnosti neuslyším pranici kluků, hlučnou hudbu nebo hlášky nějaké nové počítačové hry. Do zvláštní kategorie spadají prapodivné zvuky, které mají tendenci vydávat hoši kolem 7- 9. třídy. Jeden z nich rád bučel, další rád jen tak povykoval, třetí rád krkal melodie a rytmy. Jedině ujištění psychologa, že je to dost běžný jev, uchránilo můj zdravý rozum a kluky od důkladného psychiatrického vyšetření. Další soustava zvuků, ke které jsem si vypěstovala nechuť je zapištění „MAMÍÍ“ a následující výčet požadavků směrem k mé osobě nebo výčet všech nespravedlností, kterých se dopustili sourozenci.

A přes toto všechno den ticha nastal, skutečně se stalo, že jsem doma sama. Děti se rozprchly na různá místa a já jsem blaženě ráno poslouchala ticho. Je to zvláštní ticho, vlastně je vyplněné zvuky, které si ale nečiní nárok na mou pozornost. Zjistila jsem například, že uprostřed bloku domů, kde bydlím, zřejmě žijí nejméně čtyři druhy ptáků. Pak také slyším hučení výtahu vedlejšího domu, slyším vzdálené zvuky nádraží, dokonce ke mně občas dolehne nějaký lidský hlas. Moc dobře vím, že kdybych měla být tím tichem obklopená dlouho, tak mi bude smutno, ale dnešní den je krásný svým tichem.