Naše vášně

Sice všichni víme, že se každý z nás rozvášní kvůli něčemu jinému, ale něco jiného je, když si pestrost našich vášní ověříme v praxi.

Byla jsem na dovolené v Itálii a na jednom místním trhu zaměřeném na rukodělnou místní výrobu jsem narazila na výrobce kuchyňských prkýnek. Jeho výrobky mne doslova uchvátily. Nejenže měly neobvyklé a praktické tvary, ale byly vyrobeny z různých i vzácných druhů dřev. Nad prkýnky jsem nakonec strávila dobrou půlhodinu, protože výrobce, vidouce záblesk vášně v mých očích, začal lámanou angličtinou vysvětlovat, z jakých dřev prkýnka jsou, jak postupuje při jejich výrobě, čím je napouští. Já jsem si jednotlivá prkýnka nejen osahala, ale všechny jsem je i očichala (každé vonělo jinak!). Odcházela jsem se slzou v oku, protože byla také hodně drahá a já jsem si žádné nekoupila. Po návratu z dovolené jsem seděla se svými ratolestmi a kamarádkou a líčila jim bolest svého srdce; opuštěná kuchyňská prkýnka v daleké Itálii. Kamarádka na to pravila: „Co s těma prkýnkama pořád máš? Já jsem si říkala, že jich tu máš v kuchyni už takhle moc.“ „Asi je to moje vášeň.“ Odpověděla jsem sama zaskočená svým odhalením. Děti na mne vyvalily oči: „Mami, ty jsi v některých věcech fakt ujetá.“ Kamarádka se mne ovšem zastala: „No já zase ujíždím na stavebninách.“ To dětem skutečně vzalo dech: „Jak na stavebninách?“ „No já miluju vůni vápna, malty, vlastně i hlíny, když se kope. Tak občas chodím do OBI nebo Bauhausu a brouzdám tam a vdechuju tu vůni. To mě naprosto uklidňuje, zvedá mi to náladu.“ Byla jsem zachráněna. Jen večer jsem zaslechla kluky, jak si říkají: „Hele myslíš, že máma ujíždí na prkýnkách, protože je stará?“ „Ne, pokud vím, měla prkýnka v kuchyni vždycky. A Jana stará není a má zas maltu. Ta si asi nakonec vezme zedníka.“ „A co máma?“ „No ta to zbabrala, to je jasný, měla si vzít prkýnkáře.“