Drobné předávání radosti

V životě nám často chybí radost a je třeba pečovat o její předávání. Když vyjdu z pohádky o slepičce a kohoutkovi, kde jeden krok navazuje na druhý nebo z básničky byl jednou jeden domeček a v domečku drobeček, tak bych mohla popsat drobné předávání radosti v naší knihovně.

Na počátku byl návrh jedné z knihovnic, otevřít kurzy internetu pro seniory. Kurzy jsme tedy otevřeli, k opravdu veliké radosti našich místních seniorů, asi týden jsme byli jak telefonní ústředna a kurzy byly hned do konce roku obsazené. To je jedna radost. Druhou radostí pro nás je sledovat napjaté tváře lidí, které někdo trpělivě učí jak zacházet s myší, kam klikat a posléze sledovat, jak si například dopisují s vnučkou, která je jako au-pair v Anglii či Americe. Naši senioři svou radost dávají najevo tím, že nám nosí drobné dárečky – květiny, kávu, jednou jsme například ochutnávaly naprosto špičkové thajské řízečky. Další naší radostí pak je, když senioři do knihovny opakovaně chodí a s přehledem internet využívají. Mojí osobní radostí je sledovat, jak se knihovnice, která kurzy vymyslela a vede je, zdokonaluje v učení. A včera doputovala tato radost i k naší pošťačce. Přinesla doporučená psaní ve chvíli, kdy na stole ležela otevřená bonboniéra od účastnice kurzu. Paní pošťačce jsme nabídly, ona si zobla. Usmála se a řekla: „Do knihovny je radost chodit.“