Čokoláda

Před necelým půl rokem jsem odcházela z knihovny. Paní vedoucí, která byla na rodičovské dovolené, se vrátila a já jsem vykročila do jiného života. Otevřela jsem si obchod s kořením a vínem. Na novou práci jsem se těšila, ale moc dobře jsem věděla, že se mi po knihovně bude stýskat; po kolegyních, se kterými jsem prožila nádherné tři roky, po čtenářích, se kterými jsme si moc rády povídaly o knihách i o životě a po čokoládách, které nám čtenáři občas nosili.

Už po třech měsících jsem věděla, že práce v malém obchůdku je sice jiná než v knihovně, ale že má i hodně společného. S kupujícími si nepovídáme o knížkách, ale o koření a hlavně o vaření. Pomalu se seznamuju i s jejich životy. Například jedna paní miluje houby, hlavně jejich sbírání a málem kvůli tomu před třiceti lety zmeškala vlastní svatbu. Nad ránem, když nemohla skoro celou noc usnout, si řekla, že se půjde uklidnit do lesa. Zabrala se do hledání hříbků a zapomněla na čas. Nebo další zákaznice má syna naprostého vegetariána a manžela totálního masožravce – to je pak vaření. Společně tedy občas vymýšlíme jídla, která jdou jednoduše udělat na oba způsoby.

To všechno jsem vyprávěla svým bývalým kolegyním v knihovně a k tomu jsem si povzdychla: „Jen tu čokoládu nedostanu od nikoho, to se v obchodě nepěstuje.“ A včera jsem čokoládu dostala. Přišla jedna naše věrná zákaznice a hned od dveří povídá: „Dneska nejdu nakupovat.“ Sotva došla k pultu hned mi podávala malou čokoládu: „Ale něco bych potřebovala, tak abych vám něco dala. Já jsem zapomněla ten recept, co jste mi minule říkala. Napište mi ho prosím.“ Takže i v obchodě s kořením a vínem můžu dostat čokoládu.