Babi

Už 14 dní mě moji synové oslovují BABI a významně se při tom pochechtávají. Zřejmě potají doufají, že mi jako titulované babičce začne měknout mozek a podle stereotypů navázaných na babičky budu neustále tahat stokoruny z peněženky, dopřeju jim rozšířené svobody. Také se nepochybně těší, že mě mírně popudí, což bývá zdrojem jejich zábavy.

Jenže já jsem se na babičkovství začala připravovat hned po svatbě dcery, takže mě statut babičky nezaskočil. Dalo mi to ale docela dost práce. Copak miminko, to mi přišlo baječné, ale titul babička mě asi tak rok nenechával v klidu. Necítila jsem se jako budoucí babička. A pak jsem začala přemýšlet, co mi na tom vadí. Víc let mi nebude, vrásky možná nějaké přibydou, ale zase ne tolik, můj pracovní život to také neovlivní. Pak jsem dospělak tomu, že jako už několikrát to bude určitý zlom, který mne konkrétním způsobem upozorní, že se život posouvá. Stejným zlomem pro mne bylo narození prvního dítěte, nejvíc mne asi zaskočil maturitní ples nejstaršího syna. To mi bylo 36 let a pořád jsem žila s myšlenkou, že můj maturiťák byl před nedávnem a najednou to bylo jinak. Zhmotnilo se to tenkrát ve volbě oblečení, kdy se moji potomci dožadovali alespoň minimální dávky důstojnosti, já se vzpírala a jediné co rozhodlo, že jsem se do starých šatů jednoduše nevměstnala. Děti tenkrát zajásaly, já jsem se rozplakala. Naštěstí jsme to řešili s dostatečným předstihem a tak jsem do plesu sehnala nové šaty a vyrovnala se s posunem života. Ovšem od té doby jsem ve střehu a tedy ve chvíli, kdy na svatbě novomanželé oznámili, že se budou o miminko snažit, jsem se připravovala i já. Ve chvíli narození vnučky jsem sice zaplakala, ale štěstím a úlevou. A režim pro ostatní děti se nezměnil.