Cucák, jedubaba, rozhoďnožka, prďola, šmarjápanno, křovák, modrá straka, bulík, smraďoch, vlezdobruselista, hejhula nebo nádiva. Tyto a další výrazy najdou na seznamu vulgarismů rádia a televize, v jejichž vysílání se objeví a zazní zakázané sprosté slovo. Seznam vulgarismů posílá provozovatelům médií Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).
Už si pomalu zvykám na to, že v naší malé zemičce se mnohdy zbytečně bazíruje na hloupostech a já had, do kterého se nedloube klackem, se bez dráždění držím zpět. Jako pomyslné pošťouchnutí jsem subjektivně začal vnímat pomalé, leč jasně zřejmé snahy o cenzuru takovou, proti jaké jsme všichni bojovali ještě v nedávné historii. Dnes máme skoro to samé v bledě modrém. Začali jsme náhubkovým zákonem, pokračujeme rozšířenou cenzurou v podobě seznamů zakázaných výrazů a slov, cenzura internetu, přibude obrázkové leporelo zakázaných gest a nakrčení obočí, vypláznutých jazyků, nastavených holých hýždí.
Nad vším převažuje snaha ochránit naší omladinu před nevhodným výrazivem. Chápu, rozumím a respektuji to. Avšak bych si dovolil lehce nesouhlasit s rozsahem zakázaných slov. Velmi hrubé výrazivo by mělo být, samozřejmě, kontrolováno a před dětmi zapovězeno. Ale pokud přijde mé dítě ze školy s tím, že svého spolužáka nazvalo vlezdobruselistou, pak mu nejspíše pogratuluji a rád se nechám některým novým výrazům přiučit.
Vzpomínám si na svá školní léta. I já jsem měl díky, nebo spíše kvůli, svému mnohdy peprnému slovníku drobné kázeňské problémy. Své spolužáky jsem častoval vybranými výrazy jako blbec, idiot, debil, kretén, za které jsem dostal nejednou pečlivě formulovanou poznámku do žákovské knížky. Výhodou oproti ostatním byl v mém případě fakt, že má milovaná maminka je kromě úžasného rodiče i poměrně významnou lékařkou a tak byla její odpověď mnohdy taková, že učitelský sbor zůstával ještě dlouho perplex. Vysvětlovala, že se z mé strany nejednalo o urážky, nýbrž o diagnózu, která mohla být mylná, případně jsem se dopustil desinterpretace jednotlivých medicínských termínů hlavně kvůli tomu, že má praxe ještě není taková, abych si mohl samostatnou diagnózu, bez další konzultace, dovolit. Se závěrečným ubezpečením, že společně pracujeme na tom, aby se mé výsledky nadále zlepšovaly.
Chraňme a braňme, ale s mírou. Mnohdy jadrnější výraz pomůže ve skupině silnějších slabšímu uspět, někdy se i někdo z učitelského sboru něco nového naučí a beztak – všichni jsme používali výrazy, za které by se nemusel stydět ani bulharský dlaždič. Umění je je v dospělosti vyřadit, nebo přinejmenším umět používat. To se většině z nás, troufám si odhadovat, ve finále podařilo a podaří. A mezi námi, kdo chce sledovat v TV jak Bruce Willis postřílí půlku světových teroristů, vybombarduje sám pohoří v Afgánistánu, celý od krve se posadí, zapálí si cigaretu a posteskne si:
„Božínku, jsou to ale zlí hoši ti teroristé a zvlášť ten jejich vůdce, mizera jeden… úhlavní…“
