Dovolená po Česku - 4.díl

Jmenuji se Karel. Karel Bartáček. Je mi třicet-sedm let a letos jsme s manželkou Marií vyrazili po dvaceti letech na dovolenou. Do Egypta. A toto je náš deník.

Balíme

„Proboha živýho přitláááč!“ Maruška věděla přesně, co potřebuje. Ten kdo večer procházel kolem našeho pokoje se musel divit. Ale vysvětlení bylo daleko prozaičtější. Balíme a zítra letíme domů.

Maruščin kufr abnormální velikosti ještě z dob limitované produkce státního podniku Abnorma Mrákotín vzdoroval našim pokusům o zapnutí a opásání koženým popruhem. Znovu ho otevíráme a přerovnáváme jak Maruščino oblečení, tak zejména tři sošky, ručně tkaný kobereček, dva šátky, pět malovaných talířů a obraz velblouda v poušti – tedy naprosto nutné suvenýry, bez kterých se snad ani nedá odjet. Velmi rychle si rozpomínám na časy, kdy jsem trhal rekordy v Tetrisu a i ty nejmenší mezery vyplňuji balíčky koření, které vezeme pro přátele.

„Přitlač, ale vopatrně, ať mi něco nepoškodíš!“, diriguje mě moje milovaná žena zatímco kolenem balancuji na horním víku kufru a rukou se snažím zapnout mohutný zips. Konečně.

Po snídani, s připravenými sendviči v kapsách (co s nimi udělá to teplo uvidíme, svůj jsem si vydatně vystlal máslem) už od dvanácti bivakujeme u bazénu. A to včetně našich kufrů, kdy zejména ten Maruščin by si enormě rád „vydechnul“ a odepnul si víko. Musí vydržet. Protože je Maruška opět nervózní a já z ní, kopnul jsem do sebe v hotelovém baru dvě vodky (ještě, že se vodka řekne v každém jazyce stejně) a její lehkou kolu jsem trochu vyztužil místním falešným rumem. To jen pro jistotu. Na sluníčku jsme rychle zapomněli na stres z cesty a i na tu odpornou diskriminaci, kdy už od středy byla v recepci vyvěšena cedule „CHECK OUT 12:00“. A ostatní? Zase  buzerují jen nás Čechy.

Vracíme se domů

Na letiště nás tentokrát neveze autobus, ale klimatizované taxi Peugeot. Pochopil jsem konečně poznámku u zájezdu, že cena je včetně letištních tax. Řidič ladně vsunul můj kufr do auta, poté s mojí pomocí na třetí pokus i kufr Marušky. Při vykládání se mi taxikář už ani pomoci nepokoušel. Tenhle kufr váhovým limitem projít nemůže. Ani náhodou. Doplatek nechť si Maruška vyřídí případně sama, já už jednou krvácel, když jsem za tu veteš platil.

Po dvaceti minutách ve frontě přistupujeme k váze s milou obsluhou, pokládám svůj kufr na pryžový pás. 15.2 Kg. A teď chvíle napětí... nadechnu se, drapnu Maruščin loďák a zhoupnutím ho vyhodím na pás. Digitální váha okamžik přemýšlí, zda jí digitální čísla stačí. 48, 37, 42... jemně a nenápadně špičkou boty nadzvedávám jeden z rohů kufru. 26, 23. Pořádně se zapřu a kufr nohou vykopnu na boční ochrannou lištu a tiše zaúpím (z toho mi stopro sleze nehet). 17.3 Kg. Bingo. Utírám si krůpěje potu a v myšlenkách už se laskám se sekanou s bramborovou kaší na palubě letadla.

Po dvouhodinovém čekání v hale, kde v třicetistupňovém horku jedinný pohyb vzduchu zajišťovali cestující bloudící z jednoho konce na druhý jsme byli informováni, že naše letadlo má poruchu a tak nás zpět k orosené desítce a ke Karlovu mostu dopraví Egypt Air. Po další hodině a deseti minutách již ve výšce deseti kilometrů koukám na vibrující alobalovou vaničku, ve které je to samé jídlo, kterému jsem se týden snažil vyhýbat. Ke čtení také nic není, beru za vděk útlými brožurkami o pozitivním myšlení z Maruščiny sbírky. Po přečtení článku zakončeného heslem „alespoň jednou denně sleduj východ slunce...“ se raději snažím usnout a nechat si zdát o domácím bramboráku, který sežeru nad kuchyňským dřezem jako zvíře.

Závěr

Celý příběh byl poskládán ze zkušeností přátel, rodiny, z různých stížností cestovkám a pojišťovnám. Nemá za cíl kohokoliv zesměšnit, nebo pobouřit, jen se odreagovat a pobavit.

1.díl     2.díl     3.díl