Na konci neklidného týdne

Mají studenti vyšší ambice než neplatit školné nebo mít vliv na volbu rektora? A není problém spíše v Karmelitské ulici? Navíc jeden konkrétní příklad z Rotterdamu.

Máme za sebou neklidný týden. Já ho sice kvůli nemoci moc neklidný neměl, ale při pohledu na večerní zpravodajství se mohlo zdát, že zažíváme něco výjimečného. Tisíce studentů vyšly do ulic, aby protestovaly proti reformě vysokých škol. Přemýšlel jsem, jak je možné, že v naší celkem apatické společnosti se celkem z ničeho nic zvedla taková poměrně velká vlna protestů. Ano, určitě v tom hraje roli jistá nálada ve společnosti, kterou bych nenazval blbou, ale přímo "nasranou". A samozřejmě jsou zde i věcné důvody.

Troufnu si říct, že naprostá většina studentů nečetla věcný záměr zákona, přesto jsem našel i kvalitně zpracované názory proti reformě z pera odpůrců této reformy. Hlavními třemi spornými body, jak jsem zaznamenal diskuze, jsou školné, oblast akademických svobod a udělování akademických titulů.

Protest proti školnému je celkem pochopitelný. Nikdo nechce platit za něco, za co dosud platit nemusel. Na druhou stranu není tento návrh žádným překvapením. Například TOP 09, kterou volilo mnoho mladých, měla tento bod v programu a odložené školné od roku 2013/14 je i součástí programového prohlášení současné vlády. Zaujala mě ale spíše diskuze nad tzv. akademickými svobodami. To v překladu znamená snížení vlivu studentů na chod univerzity a zvýšení vlivu ministerstva. A zde vidím onen problém. Myslím, že reforma by byla daleko jinak přijímána, kdyby ji předkládal ministr, který bude mít důvěru akademiků i studentů, který bude reformu s nimi diskutovat, nebude měnit názor ze dne na den a zkrátka to bude osoba, které lidé budou věřit. To současný ministr není ani náhodou.

Osobně si myslím, že mnoho návrhů nového zákona je k prospěchu celého vysokého školství. Za klíčový problém škol v ČR nepovažuji školné, ale spíše obecně financování a především rozumný management škol i ministerstva, které bude udávat jasný směr a otevře naše školy Evropě.

Stačí se podívat na to, jak fungují školy třeba v Nizozemsku. Tato země, velikostí srovnatelná s Českou republikou, má například v jednom z celosvětových žebříčků univerzit 11 svých univerzit mezi první dvoustovkou. První českou univerzitu najdeme na 276. místě. Další už jsou daleko v šesté a sedmé stovce.

Zajímalo mě, jak jsou tyto školy řízeny.  Tak se podívejme. Například Erasmus university v Rotterdamu: nejvyšším orgánem je Supervisory board, který má pět členů a je jmenován ministrem školství. Jeden z pěti členů musí být potvrzen radou univerzity (obdoba akademického senátu). Tento orgán jmenuje výkonnou radu v čele s prezidentem (rektor) a schvaluje některé její aktivity. Dál jsem byl zvědavý, kdo jsou ony osoby jmenované ministerstvem, aby dohlíželi na chod univerzity. Jsou to úředníci ministerstva nebo zasloužilí politici?

Podívejme se: Anton van Rossum - ředitel Credit Suisse Group, Jozien Benzing - ředitelka Institutu pro výzkum zdravotnictví, Erik van den Emster - ředitel nizozemské právnické komory, Véronique Timmerhuis - generální sekretářka Sociální a ekonomické rady Nizozemska, Hans Smits - předseda představenstva a CEO Port of Rotterdam.

No řekněte. Já bych s takovou sestavou neměl problém. Myslím, že takoví lidé mohou o univerzitě, na které i vystudovali, rozhodovat lépe a s větším nadhledem než studenti či akademičtí pracovníci, kteří jsou někdy příliš uzavřeni ve svém vlastním světě.  Na druhou stranu, když známe personální politiku současného ministra a jeho strany, tak mohou být obavy o to, jak by vše v realitě dopadlo. Vysokoškolská reforma je ale jednou ze zásadních reforem s dopadem na budoucnost a bylo by škoda ji pohřbít jen kvůli současnému pánovi z Karmelitské. Byla by škoda vylít s vaničkou i to dítě. Ambice českých škol i studentů by měly být vyšší než neplatit školné či mít vliv na volbu rektora.