Zrovna v televizi běží diskuze o výši a struktuře dluhu státního rozpočtu. Jak jsem psal již dříve, neumí na tento problém bez politického zabarvení ekonomové jasně odpovědět. Poučit se ale můžeme z historie. Další příklad ze studie Mezinárodního měnového fondu míří do Japonska.
V roce 1997 vzrostl veřejný dluh nad 100 procent HDP. Období je nazýváno jako "ztracená dekáda" - rozšířené období mírné deflace a růstu výstupu kolem nuly. Růst Japonska v této době byl značně nižší než ostatní pokročilé ekonomiky. Primární příčinou rostoucího dluhu bylo splasknutí realitní a burzovní bubliny v letech 1989 - 1990 a následující oslabení finančního a realitního sektoru. Prvotní odpověď politiky zahrnovaly fiskální stimulace včetně prudkého pádu rozpočtové rovnováhy a snížení úrokových měr. Silné snížení inflačních očekávání bylo vyšší než snížení úrokových měr a vedlo ke zhodnocení reálných směnných kurzů. Navíc tato politická reakce nereagovala přímo na strukturální slabá místa Japonského finančního sektoru. Došlo k mírnému zotavení, které skončilo v roce 1997.
Hlavní příčiny ekonomického poklesu byly:
Asijská finanční krize a zhodnocení směnných kurzů. Strukturální problémy v bankovním sektoru byly zhoršeny slabými ekonomickými výsledky a vedly k počátku vážné bankovní krize. Výsledkem byla silná recese, která donutila vládu opustit plán rozpočtové konsolidace a vedla ke stálému zvyšování veřejného dluhu.
Monetární politika měla v této době omezený vliv na podporu ekonomické aktivity. I když byly úrokové míry blízko nule, nebyla zavedena politika, která by ulehčila půjčování. Problémy v bankovním sektoru i nadále zůstaly a to zabránilo přenosu monetární politiky do podmínek půjčování. Předčasný vzrůst úrokových měr v roce 2000 a odezva splasklé internetové bubliny ze Spojených států ještě situaci zhoršily. V roce 2001 opět ekonomika upadla do recese.
V roce 2001 začala další, druhá a ještě účinnější fáze. Vláda se soustředila na zafixování strukturálních problémů. Snažila se razantně řešit problémy ve finančním sektoru, odepisování špatných půjček a rekapitalizace bank pomocí soukromých i veřejných fondů. Japonská národní banka také zahájila program kvantitativního uvolňování a držení nízkých úrokových měr. Strukturální reformy ve finančním sektoru a více přizpůsobivá monetární politika zvrátily klesající trend a vedly k celkem silné obnově a mírné korekci rozpočtové nerovnováhy. Slábnoucí směnné kurzy a velice příznivé vnější prostředí také přispěly k tomuto pozitivnímu výsledku. Během období se poměr dluhu k HDP ustálil na 185 procentech. Od té doby krize opět zatlačila Japonsko do recese a to vedlo k dalšímu zhoršení rozpočtového schodku.
Japonský příběh zdůrazňuje potřebu vypořádat se s bankovním sektorem a zajistit podpůrné měnové prostředí před tím než může uspět rozpočtová konsolidace. Ukazuje také na potíže, které mohou být vyvolány externím vývojem, ve chvíli kdy se podaří stabilizovat domácí podmínky.
Pokud strukturální slabost finančního systému zabrání normální transmisi monetárních stimulů a když jsou úrokové míry omezeny zdola nulou zvyšuje se riziko nezdravého a křehkého růstu a to bez ohledu na nastavení rozpočtu. Takové makroekonomické prostředí zamezuje úspěšné fiskální konsolidaci: pokaždé, když byla použita taková opatření, ekonomika se propadla do recese.
