Dluhová historie II: USA v roce 1946: finanční represe a překvapivá

Spojené státy byly po druhé světové válce v podobné situaci jako Velká Británie po roce 1918. Kroky vlády byly však odlišné a stejně tak tomu bylo i s výsledky. V tomto článku pokračuji ve výtahu z nedávné studie Mezinárodního měnového fondu .   

Na konci druhé světové války se dluh USA dostal na desetinásobek předválečného stavu na 120 % HDP. Americká ekonomika také trpěla rychlým růstem inflace, který souvisel s odstraněním válečných kontrolovaných cen. V tomto ohledu byla tak situace podobná té ve Velké Británii po první světové válce. Úspěch keynesiánské politiky a strach z opakování chyb meziválečné doby vedl k odlišnému přístupu a lepším ekonomickým výsledkům.

Mezi roky 1946 a 1948 americké veřejné finance se rychle dostaly z deficitu do přebytku. Primární rozpočet se dostal z 5 % deficitu v roce 1946 na 6 procentní přebytek vzhledem k HDP v roce 1948. I v tomto ohledu se tedy výkon ekonomiky podobal té britské z doby po roce 1918. Velice odlišná ale byla měnová politika. Na rozdíl od první světové války byla mimořádná opatření, která byla použita v období války, odstraňována jen pomalu a postupně.

Jak už bylo napsáno, tak odstranění kontroly cen vedlo k inflaci v letech 1946 a 1947. Ovšem obecná víra v to, že ceny budou klesat, a přebytkový rozpočet způsobily, že nebyla nutná intervence federální banky. Dalším inflačním tlakem byla poté korejská válka. Aby se zabránilo růstu inflace bez poškození dluhopisového trhu, byly zavedeny limity na spotřebitelské úvěry. I tak došlo v letech 1950 a 1951 k růstu inflace. I díky tomu došlo ke snížení dluhu na 75 procent HDP. Ukázalo se, že inflace je větším nebezpečím než deflace a to vedlo k uvolnění pravidel pro centrální banku. Ta byla formálně zbavena povinnosti podporovat trh s vládními dluhopisy.

Finanční represe se vyvíjela logicky a reagovala postupně na realitu vysokého veřejného dluhu a také a

na strach, co by mohlo následovat, kdyby úrokové míry byly zvýšeny jako opatření proti poválečné inflaci. Přímá kontrola množství peněz nahradila cenový mechanismus. Byly zavedeny vyšší požadavky na rezervy bank a bankovní soutěž byla omezena řadou různých pravidel a regulací. Některé tyto restrikce (například úrokové stropy pro vklady) byly případně doprovázeny finančními inovacemi (například fondy peněžního trhu) a to vedlo v následujících letech k dalším intervencím a zaváděná kontrol. Obecně tyto restrikce jen částečně uspěly ve stabilizaci inflace. Ve skutečnosti zůstala inflace po celé období velice nestabilní.

Obecně lze konstatovat, že živé vzpomínky na hospodářskou krizi vedly lidi toho, že se více obávali deflace než inflace. Vysoká úroveň válečného dluhu a s tím spojená potenciálně vysoká úroková zátěž vyvolávaly dostatečné obavy. Vláda přijala mix hospodářské politiky, jejímž výsledkem bylo výjimečně podpůrné měnové prostředí, kombinované s přísnou rozpočtovou politikou. Zvláště se soustředila na různá opatření (často nazývaná „finanční represe“), jejichž cílem bylo zachování nízkých nominálních úrokových měr z vládních dluhopisů. Toho mělo být dosaženo rozpočtovou disciplínou a kontrolou úvěrů. Tato politika vedla ke dvěma zásadním zvýšením inflace, které vyústily ve velké negativní reálné úrokové míry a snížení poměru dluhu k HDP.

Podpůrná měnová politika také pomohla snížit úrokové míry soukromých půjček a podpořila tak ekonomiku. Politika založená na růstu a rozpočtové výkonnosti byla i přes inflační nestabilitu úspěšná. Z toho je možné vyvodit, že podpůrná měnová politika je klíčovým prvkem úspěšného snižování dluhu. Zároveň se ovšem autoři studie ptají, zda tento přístup může být aplikován na současné ekonomické a finanční prostředí. Sada kontrol a regulací, které by byly nutné pro realizaci finanční represe, by nutné vedly k méně integrovanému mezinárodnímu finančnímu systému, než máme dnes. A dále neočekávaný růst inflace, který měl velký podíl na snížení dluhu USA, by mohl ohrozit institucionální prostředí, které centrální banky s cílem stabilizace dluhu budovaly posledních 30 let.