Jak Ankara oslaví 100.výročí genocidy Arménů (1915)

Arménské království ( východní část vazal Persie, západní část pod kontrolou Říma ) přijalo křestˇanství již roku 301 n.l., 12 let před jeho povolením v Římě, kde bylo za státní náboženství vyhlášeno až 380 n.l.  ( Arménská apoštolská církev ) … Po dobytí Konstantinopole/Istanbulu Turky v roce 1453 si nově vzniklá Osmanská říše zabrala západní Arménii.

Sultán toleroval nábožensko-kulturní autonomii národnostních menšin, hlavně když mu platily vysoké daně ( zato „ pokrokoví „ mladoturci arménštinu zakázali, všichni museli mluvit turecky ), avšak zbavil je občanských práv, byli jen  „ nevěřícími „ /dhimmis, kteří neměli proti věřícím z muslimské obce ummy žádnou zákonnou ochranu ( např. právo šaríja nepřipouští svědectví křestˇana proti muslimovi ), nesměli vlastnit pozemky ani půdu, kterou obdělávali …

Arménský patriarchát v Istanbulu se snažil řešit arménskou otázku mezinárodně, zatímco různé odbojné frakce ji řešily v terénu odbojem proti sultánovi.

V polovině 19.stol. si část východní Arménie odtrhlo i Rusko, které sponzorovalo arménský odboj proti Turecku/TR.

Arménskou otázku  navíc „internacionalizovala“ berlínská smlouva z roku 1878, ve které evropské mocnosti Arménii prohlásily za součást Evropy, takže sultán Abdulhamid nechal v odvetu zmasakrovat 200.000-300.000 Arménů, proti čemuž západní mocnosti protestovaly jen na papíře.

Další masakr 30.000 Arménů v anatolské Cilicii, řecky Kilikii , aneb ve městě  Adana ( starořímská pevnost na trase ze Sýrie ), a v celé Adanské provincii , uspořádali po svržení sultána (1908) mladoturečtí „ revolucionáři „, kteří vystudovali na západoevropských univerzitách,  v 4/1909.

Turečtí papaláši z nacionálně buržoazní strany Jednota a Pokrok/Ittihad ,  „ mladoturci“ prosazovali rasovou čistotu + panturkismus, novou etnicky čistou islámskou říši od Anatolie po západní Čínu.

1.sv.válka mladoturkům poskytla záminku ke konečnému řešení arménské otázky - jak se zbavit křestˇanských Arménů, zručných řemeslníků a obchodníků, kteří byli přínosem pro TR domácnosti.

Po vypuknutí 1.sv.v. v 8/014 mladoturci uzavřeli tajnou dohodu s Berlínem o vstupu do války na straně Německa a Rakouska-Uherska ( navzdory tomu, že si od Osmanské říše odtrhlo Bosnu-Hercegovinu ) s cílem dobýt Ázerbájdžán.

Průchodu tureckých vojsk do Baku však bránila Arménie, Arméni bojovali i v carském vojsku, se kterým se TR armáda v 1/1915 střetla u Sarikamiše a byla poražena.

TR generálové z porážky obvinili „arménské zrádce“, proto od 1/ 1915 mladoturci se svými policejními + polovojenskými jednotkami, v nichž sloužili i Kurdové, na frontě odzbrojovali arménské vojáky a hromadně je likvidovali.

Poté na základě nařízení ministra vnitra Talata Paši přišli na řadu příslušníci arménské inteligence, včetně církevních hodnostářů, kteří byli pozatýkáni během dubna 1915, a 650 nejvýznamnějších z nich bylo 24.4.1915 popraveno, další tisíce arménských intelektuálů byly pozavírány do internačních táborů, které nepřežili.

Když arménští učitelé odmítli konvertovat k islámu, byli popraveni – samotné arménské vesnice a kostely byly vypáleny a zbořeny.

Po zavraždění mužů nastaly deportace z východních TR provincií Erzurum, Bitlis, Van, Diyarbakir, Trabzon, Sivas a Charput arménských žen a dětí, starců a stařen, během kterých byli tito civilisté  systematicky vyvraždˇováni ( deportace byly jen záminkou k jejich vraždění ), viz můj článek Arménská genocida a orwellovské Turecko, aneb " Dlouhá Turecká Noc " …

Muže, kteří nebyli na frontě, policisté pod falešnými záminkami shromáždili a postříleli, ženy a děti, starce a stařeny poté zbaběle hnali pochodem smrti z východního TR napříč Syrskou pouští  – cílem byl zejména  „ sběrný tábor „ v Aleppu, který tvořil rozžhavený písek obehnaný ostnatým drátem, kam přes Syrskou pouštˇ došla bez vody a jídla za bití, znásilňování a nadávek jen hrstka z nich, většina žen byla, když již nemohly jít, nebo nechtěly opustit vyčerpáním upadlé děti, pobita po cestě ( ještě před pochodem si na 100.000 mladých dívek a žen „ rozebrali“ Turci a Kurdové, taktéž některé děti, které poté byly „ převychovány „ a žily pod TR identitou ).

Ty, co do „ sběrných „ táborů přes veškeré utrpení dorazily, byly v poušti ponechány svému osudu, nebo nahnány do jeskyní, polity benzínem a zaživa upáleny, např. 10.6.1915 bylo v roklině Kemach povražděno 25.000 Arménců.

Ve Francii v roce 1951 vyšla o genocidě Arménů kniha Breviář nenávisti Leona Poljakova /1910-1997/, historika holokaustu ( Poljakov se jako jeden z prvních zabýval holokaustem již v 50.letech, třebaže byl holokaust po válce naprostým tabu, o obětech nacistických vyhlazovacích táborů se psalo jako o polských občanech, viz můj článek Holokaust, největší poválečné politické tabu) .

Na straně 93 Poljakov uvádí následující svědeckou výpovědˇ Rafaele de Nogales Mendez /1879-1936/, spisovatele a venezuelského důstojníka, přiřazeného v roce 1915 k III. turecké armádě.

„ Po 90 minutách lidských jatek přežilo z arménských mužů z Adil-Javus na břehu jezera Van ve východním Turecku jen 7 lidí, které se mi podařilo vyrvat ze spárů jejích zakrvavených řezníků pod záminkou rány z milosti z pistole.

Nazpátek jsem se musel do města prodírat hustým davem tureckých a kurdských žen, které tomuto masakru budˇ přímo asistovaly, či mu lhostejně jako sfingy přihlížely.

Tento masakr se stal 20.4.1915, 4 dny před zavražděním 650 arménských intelektuálů z Konstantinopole /Istanbulu, které nastartovalo dobře promyšlený a připravený program deportací/vyhlazování Arménů „ ...

K 8/1915 bylo východní TR od Arménů  „ vyčištěno „ , a následovala další etapa genocidy do podzimu 1916, při níž milice mladoturků vyvraždily Armény ve zbytku Osmanské říše při jejich deportacích do „ sběrných „ táborů v Sýrii a v Iráku (mj. pouštní „ tábor“ Dajr az-Zór = rozžhavený písek).

Zachránila se část arménské komunity z provincie Van, která prchla do Ruska, některé arménské ženy s dětmi v roztrhaných hadrech, špinavé a hladové posbíraly spojenecké válečné lodě, jejichž námořníci pořídili archivní fotografie.

Vraždění unikla arménská komunita v Libanonu a v Palestině, a arménská komunita z Istanbulu a ze Smyrny/Izmiru, kde ji ochránil německý generál Otto Liman von Sanders /1855-1929/, velitel německé mise v Osmanské říši ( zato německý velvyslanec v Ankaře deportace tacitně odsouhlasil, proti vraždění BER formálně protestoval až v 10/015, kdy se začal obávat, že bude s masakry spojován - až nový německý velvyslanec, jenž dorazil v roce 1916, spolu s papežským nunciem a s US velvyslancem, proti vyhlazování Arménů protestoval ) .

Západoevropské mocnosti genocidu Arménů odsoudily již v 5/1915, ale svůj slib, že viníci budou po válce postaveni před soud, nesplnily …

Proti genocidě protestovaly i některé osobnosti, zejména britský etnograf  William Mitchell Ramsay /1851-1939/, ale UK vládu k ničemu nevyburcoval.

V 10/1918 dosedl na trůn sultán Mehmed VI, jenž masakry Arménů (mladoturkům se podařilo vyhladit dvě třetiny Arménů z Osmanské říše, zhruba 1.5 – 2 milióny) ze strany mladoturků, kteří se jimi netajili ( veřejná genocidní rétorika ), začal formálně vyšetřovat - vyšetřování vedl prefekt Ankary, jenž byl proti deportacím.

Na versailleské mírové konferenci Ankara přiznala „ deportace a represe ze strany mladoturků „ .

1923 na konferenci v Lausanne prozápadní Mustafa Kemal Atatürk brutálně prohlásil, že za veškeré represe si mohl samotný arménský vlastizrádný živel, spolupracující s ruskou špionáží a bouřící se proti TR úřadům, kterého ministr války Enver Paša proti spolupráci s Rusy varoval  …

Mladoturci byli Atatürkem jako politická strana po vyhlášení republiky 1923 zakázáni, a plynule přešli do Atatürkovy strany, zatímco Atatürk prohlásil genocidu Arménů za mediální tabu.

Atatürk v genocidě úspěšně pokračoval, a zbylé odlehlé horské arménské vesnice ( především v Dersimském údolí, Kurdové z Dersimského údolí „ své“ Arménce k deportaci 1915 nevydávali ), donucené konvertovat k islámu, ve 30.letech spolu s kurdskými alávitskými vesnicemi vypálil pod rouškou „kmenového“ odboje proti státní správě, když jeho vojáci jejich obyvatele nejprve podřezali.

Největší masakr ( operace Tunceli/Bronzová ruka ) těchto vesnic v Dersimském údolí se uskutečnil v roce 1937/38 s 30.000 mrtvými ( za tento masakr se jménem Turecké republiky omluvil až premiér Erdogan ).

Arménská pogenocidní generace konvertovaná k islámu, aby přežila, je nazývána „ generací ticha“ , generací, která  se neodvážila zveřejňovat svůj arménský původ, naopak, žila ve strachu, že na ně sousedi či úřady ukáží jako na konvertované Armény - kterou rodiče ze strachu ani neučili arménsky ( z žen a dětí, které byly násilně provdány za muslimy a převychovány, se jen málokdo odvažuje vrátit ke své arménské identitě, což je v TR velmi delikátní záležitost, administrativně trvající až 2 roky ) …

Ti, kdo nemlčeli, byli zavražděni, jako TR novinář arménského původu Hrant Dink , vydavatel dvojjazyčných turecko-arménských novin Agos, jenž propagoval TR-arménské usmíření, zavražděný v Istanbulu v 1/07.

Dink kritizoval TR za popírání genocidy, a tudíž byl 3x obžalován z hanobení turectví dle článku 301, Hrant Dink však kritizoval i snahu arménské diaspory o mezinárodní uznání genocidy s tím, že to ohrozí výzkum genocidy v TR archívech – zavražděn byl po premiéře dokumentu Screamers, v němž odpovídal na otázky genocidy se týkající.

Operace Nemesis/Odplata /1920-22/

Triumvirát tří pašů/ministrů Enver Paša, Talat Paša + Džemal Paša, kteří genocidu zorganizovali, unikl jakékoliv odpovědnosti, a na palubě německé válečné lodi opustili s penězi ze státní pokladny Turecko.

Talat Paša se se svými zabijáky usadil v BER, a třebaže byl v TR v 7/1919 odsouzen za genocidu arménského lidu k trestu smrti, BER jej nevydal.

Proto Arménská revoluční ( protibolševická) federace ( založená 1890 v Tbilisi,  s odnožemi v Náhorním Karabachu a v Libanonu ) vyhotovila seznam 200 Turků , kteří se aktivně podíleli na genocidě, určených k likvidaci.

Strůjce vraždění Arménů v Baku (1918), tehdejší ázerbájdžánský premiér Fatali Choisky, byl zastřelen v 6/1920, ázerbájdžánský ministr vnitra Behbud Chán Džavanšira, další podílník na genocidě v Baku, byl zastřelen v Istanbulu  v 7/1921, TR soud atentátníka propustil s tím, že byl v době činu „ nepříčetný“ , a jen jej vyhostil z TR.

Talat Paša byl zastřelen v BER v 3/1922, jeho popravčí byl německým soudem propuštěn s přihlédnutím k Pašovu podílu na genocidě.

Osmanský velkovezír, mladoturek Saít Halim Paša byl zastřelen v 12/1921 v Římě, následovali další zdařené atentáty, a v 7/1922 byl v Tbilisi zastřelen Džamál Paša, a poslední člen triumvirátu  Enver Paša byl proboden v 8/1922 v Tádžikistánu Arméncem ve službách RA.

V rámci operace Nemesis byli popraveni i zrádci z arménského etnika, kteří spolupracovali s TR úřady ( se kterými spolupracovali i další Arménci po ovládnutí Arménie bolševiky ) .

Za genocidu se zejména na TR diplomatech mstily i pozdější arménské teroristické frakce, nejznámější byla ASALA/Arménská tajná armáda za osvobození Arménie . 

Poté co TR podepsalo Úmluvu OSN proti genocidě, svoji popírací taktiku  (zlikvidovány byly jen arménské „  bandy „, které terorizovaly TR obyvatelstvo ) změnilo , a začalo tvrdit, že v TR žádní Arméni nežili, což TR vláda dokládala TR statistikami  …

Dnes Ankara tvrdí ( oficiální TR verzi vypracoval Institut pro tureckou historii ), že k „ nějakým“ deportacím došlo „ v sebeobraně „ , protože se Arméni chystali vyhubit Turky, tj. prohlašuje, že šlo o „ vzájemné „ masakry ...

1984 bylo Stálým tribunálem národů rozhodnuto, že „ vyhlazení arménského obyvatelstva deportacemi a masakry zakládá nepromlčitelný zločin genocidy /kategoriální zločin, kterým se genocida odlišuje od jiných např. koloniálních masakrů – Arméni, stejně jako za 2.sv.v.  Židé, byli zasunuti do kategorie Arménů, a jako takoví vyvražděni “.

Nebyl to boj mezi dvěma stranami o kontrolu nad územím Anatolie, byl to jednostranný útok Turků na arménské obyvatelstvo, naplánovaný a realizovaný z úředních míst.

Na masakrech se nepodílela armáda, ale policejní jednotky, místní milice mladoturků a místní obyvatelstvo, které např. topilo arménské oběti v Černém moři či v místních řekách, do kterých sami arménští civilisté v úprku před tureckými jednotkami naskákali, či pokud na přímé podřezání neměli příslušníci policie žaludek, pak stříleli a podřezávali milicionáři nebo místní lidé, kteří si poté mohli ponechat cennosti a šaty zabitých.

Genocidu na Arménech uznal v 6/1987 europarlament, a prohlásil odmítání Ankary tuto genocidu uznat za překážku pro vstup TR do EU.

Genocidu na Arménech uznaly mj. Rusko, Francie ( 2001) , CAN, Švédsko, Německo, Itálie, Řecko – paradoxně ji oficiálně neuznal Izrael, aby nenarušil své dobré vztahy s Tureckem ( mj. Izrael nemá vodní zdroje), taktéž  US Kongres se v 2/90 neodvážil přijmout 24.4. za památný den genocidy na Arménech  - Ankara vyhrožovala, že vykáže US vojáky ze svého území.

Sarkozy při své návštěvě Jerevanu v 10/011 navštívil Památník genocidy a prohlásil, že navrhne penalizaci popírání arménské genocidy, ale současně šibal Sarkozy vyslal do Ankary ministra vnitra, aby Sarkozyho slova TR představitelům přetlumočil v protureckém smyslu - Sarkozyho ještě čekala návštěva Baku.

Arménský prezident Serge Sarkissian na Sarkozyho naléhal, aby donutil Ankaru otevřít hranice, protože TR blokáda ( od konfliktu v Náhorního Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem 1988 ) způsobuje, že je Jerevan totálně závislý na Kremlu ( navzdory uzavřenému příměří z roku 94 zůstává Náhorní Karabach doutnající bombou, přestřelka ze 6.10.011 skončila dvěma mrtvými, a nevyřešená kauza Náhorního Karabachu, který pro Arménce vojensky drží ruská armáda, je důvodem, proč Ankara ani Jerevan stále neratifikovaly protokoly podepsané v 10/09 ) …

Penalizaci za popírání arménské genocidy francouzské NS probíralo v 12/011 ( tradičně před prezidentskými volbami, Francie ve 20.letech přijala 350.000 arménských uprchlíků, dnes je ve Francii 500.000 voličů arménského původu, nejznámější je Charles Aznavour + kněz a hudebník Soghomon Soghomonian „Komitas „  /1869-1935/, jenž masakrům unikl o vlásek, a jehož pomník stojí u pařížské Invalidovny ).

Ankara rutinně hrozila odvoláním svého velvyslance z PAR ( když se tentýž návrh zákona řešil v roce 06, TR vyloučilo francouzské podniky z veřejných zakázek a GDF z účasti na stavbě plynovodu Nabucco ) .

TR ministr zahraničí Ahmet Davutoglu prohlásil, že „ zákon penalizující popírání arménské genocidy útočí na TR národní důstojnost, a že z genocidy by mohla být obviněna i Francie pro křížové výpravy, pro Bartolomějskou noc (1572), pro masakr Švýcarské gardy v roce 1792, a především pro válku v Alžírsku „ …

22.12.011 se ve francouzském NS spojila levice i pravice, a zákon o penalizaci popírání arménské genocidy, kterou PAR uznala zákonem z 29.1.01 ( Chirak sice přijal zákon o arménské genocidě, ale také podpořil přijetí TR do EU, zatímco v roce 07 se PAR proti přijetí TR postavila ), přijala ( Sarkozy jako kandidát se zapřísahal, že text přijatý v roce 06 NS nechá ratifikovat Senátem, ale po svém zvolení na to „ pozapomněl „, což dle WikiLeaks Sarkozy slíbil Ankaře, a poté, co byl zákon Senátu předložen, neprošel ) ...

Francouzský zákon o trestání popírání arménské genocidy ( který je dnes ve slepé právní uličce ) vychází z Gayssotova zákona ze 13.7.90 proti rasismu, antisemitismu a xenofobii, který kvalifikuje jako TČ popírání zločinů proti lidskosti, které byly definovány ve Statutu norimberského MVT, ze zákona „Taubira“ (poslankyně z Guyany) z 5/01, který do zločinů proti lidskosti zahrnul otroctví, a z rámcového nařízení EU z roku 08, které ukládá povinnost trestat veřejné omlouvání, banalizování či popírání zločinu genocidy.

(Nicméně  31.1.012 Ústavní Rada obdržela dvě stížnosti proti přijatému zákonu ze strany senátorů, kteří hlasovali proti němu, takže v 2/012 nově přijatý zákon „ v současném znění „ uložila k ledu, také Evropský soud pro lidská práva v 12/013 v kauze občana TR národnosti Dogu Perinceka rozhodl, že penalizace popírání genocidy porušuje svobodu slova, a zprostil jej viny – ultrapravičák Perincek, člen Výboru Talat Paša, ve Švýcarskuˇ/CH veřejně označil arménskou genocidu za lež, CH se však za podpory Francie odvolalo) .

Francouzské NS bylo v obležení demonstrantů francouzsko-tureckého původu, které „někdo“ přivezl autobusy – Turci i Turkyně s cynickým smíchem mávali transparenty požadující Smrt arménské diaspoře, Svobodu vyjadřování, a předhazovali Francii Alžírsko, stejně jako tehdejší TR premiér Erdogan ( od 8/014 prezident).

Protifrancouzské a protiarménské demonstrace se konaly i v Istanbulu na náměstí Taksim za přítomnosti guvernéra Istanbulu a ministra vnitra Idris Naim Sahina ( jenž se vrátil z Baku ) s plakáty „ Všichni Arméni jsou parchan .i „ , „ Postavte se arménským lžím „ , ap.

Několik úvodníků v TR novinách tuto rasistickou demonstraci odsoudilo, taktéž nevládní organizace, mj. istanbulská Asociace pro lidská práva/IHD požadovala demisi ministra vnitra, jenž provolával, že „ Arméni pijí Turkům krev „ , na což Erdogan reagoval, že „ jde jen o marginální výkřiky „  ...

IHD a protirasistická DurDe podaly u istanbulského soudu žalobu na organizátory demonstrace a na ministra vnitra pro šíření a podporu rasové nenávisti .

(26.2.012 se za podpory Erdogana a ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva konala společná demonstrace Turků a Ázerbájdžánců v Baku, aby připomněla masakry z Chodžaly z 26.2.92 v Náhorním Karabachu, ázerbájdžánské separatistické provincie s arménskou většinou, při nichž údajně arménské/ruské milice zavraždily 600 ázerbájdžánských civilistů, takže Baku za podpory Ankary požaduje, aby mezinárodní společenství uznalo „ genocidu Ázerbájdžánců spáchanou Armény „ ...  Mladí lidé vyřvávali „Dneska my, zítra obětí budete vy „ – napsal novinář Cengiz Candar ).

Erdogan oznámil přerušení vzájemné politické a vojenské spolupráce – zrušení všech naplánovaných oficiálních návštěv i francouzsko-TR ekonomického fóra ( v TR  se začal tisknout toaletní papír s portrétem Sarkozyho ).

Přerušení vojenské spolupráce ( která však byla přerušena již v roce 06 po přijetí zákona o penalizaci popírání genocidy NS ) dle Erdogana znamenalo, že Ankara bude povolovat přelety ve svém VP francouzským vojenským letounům „ nejen ad hoc, ale i velmi omezeně “ , zatímco francouzské válečné lodě nebudou vpouštěny do TR přístavů  vůbec  - v 1/012 byla z přístavu v Istanbulu „ vyhnána „  francouzská fregata.

Již 20.12.011 Ankara provokovala, a oznámila, že její VP narušil z řeckého území francouzský vojenský letoun .

Francouzské webové stránky byly napadeny TR hackery.

Šéf skupiny Akincilar ( jméno osmanské kavalérie) , která napadla webovou stránku týdeníku Charlie Hebdo poté, co týdeník publikoval karikatury Mohameda ( + v 5/010 stovky izraelských stránek, včetně webovou stránku Mossadu poté, co izraelská armáda napadla TR lodˇ Mavi Marmara ), oznámil „ rozsáhlý kyber útok proti Francii „ – napadeny byly stránky NS i Senátu, které nebyly přes víkend dostupné, stejně jako stovka arménských webů.

K pirátské akci se přihlásil „slavný“ TR hacker IskorpitX/ScorpionX, jenž napadl již 500.000 stránek, naposledy před Francií webové stránky novozélandského parlamentu, který arménskou genocidu uznal v roce 010.

TR PC piráti z ultranacionalistické skupiny GrayHatz napadli i osobní stránky několika francouzských poslanců, umístili na nich TR vlajku, a hrozili poslancům likvidací jejich rodin ( mj. vyhrožovali poslankyni UMP Valerii Boyer ).

Skupina TR hackerů GrayHatz je údajně odnoží TR neonacistické skupiny Bozkurtlar/Šedí vlci, dodnes nejaktivnější rasistické panturecké organizace.

23.12.011 byl z PAR odvolán TR velvyslanec, a Erdogan hrozil, že brzy přijdou na řadu i francouzské podniky ( Total, Renault, Oréal, Carrefour), stejně jako v roce 06 ( PAR odpověděla tím, že  „ zmrazila“  rozhovory o zabránění financování separatistické Strany kurdských pracujících/ PKK ).

TR ministr pro evropské záležitosti Egemen Bagis si na Twitteru ulevil poznámkou, že doufá, že „ kroky našeho pana premiéra Sarkozyho konečně umlčí „ ...

Proč se TR představitelé tak rozčilují, lze snadno zjistit z internetových stránek TR ministerstva kultury, které veškeré své úsilí v oboru historie věnuje popírání genocidy Arménů ...

V roce 01 turecká Rada národní bezpečnosti vytvořila Výbor pro koordinaci boje proti nepodloženým nařčením ze spáchání genocidy/ASIMKK, v němž zasedají prominentní osobnosti z klíčových ministerstev a zástupci armády (  TR zpravodajské služby/MIT se pyšně se hlásí k tomu, že vzešly ze Zvláštní organizace/Teskilat-i-Mahsusa, založené v roce 1914, která v masakrech sehrála klíčovou úlohu ) …

Sekce pro arménské studie Tureckého historického institutu/TTK, který založil Kemal Atatürk, je pověřena úkolem poskytovat „ důkazy“ pro oficiální státní verzi, která se vyučuje od školek po univerzity, že všichni Arméni byli zrádci a teroristé placeni Rusy ...

Genocida Arménů však Turkům poskytla i materiální statky, které by museli vrátit a Armény odškodnit – byla např. konfiskována půda arménské církve, a mezi jinými ukradenými hmotnými statky jsou pozemky, na kterých dnes stojí prezidentský palác (Cankaya) v Ankaře či US letecká základna Incirlik  ...

Pozemek pod prezidentským palácem patřil rodině bohatého arménského obchodníka Kasapyana, jenž musel z TR 1915 uprchnout – v roce 1923 se Kasapyanovy vily zmocnil Kemal Atatürk, jenž se zmocnil i dalšího arménského majetku – vily v Trabzonu, která patřila arménské rodině Kabayannis  ...

Proto se Ankara bojí stého výročí ( 4/2015 ), obává se zejména, aby se konečně především Washington neodhodlal přijmout zákon o oficiálním uznání genocidy spáchané Turky na Arménech ( Obama Ankaru k uznání genocidy každoročně vyzývá ).

Proto Ankara zasypává penězi mocné turecké lobby Turkish Coalition of America (4 mil. dolarů ročně) na financování propagačních akcí pro ovlivnění kongresmanů, vedení univerzit  a veřejnosti.

Turecké asociace, pověřené popíráním arménské genocidy, jsou z důvodu stého výročí hyperaktivní ve Francii, ve Švýcarsku/CH a v BER, v nichž pro podporu oficiální TR verze vydávají celou řadu rasistických protiarménských knih.

V roce 06 byl pro oficiální propagandu založen polostátní Výbor Talat Paša, v jehož čele do své smrti v roce 012 stál bývalý šéf kyperských Turků Rauf Denktaš, což hovoří za vše ( také mauzoleum, které bylo organizátoru genocidy Talatu Pašovi postaveno v Istanbulu ) ...

27.1.014 Hollande na návštěvě Ankary vyzval TR prezidenta Abdulláha Güla, aby uznal arménskou genocidu, a setkal se s vdovou po zavražděném novináři arménského původu Hrant Dinkovi, jehož vrahem byl údajně 17letý mladík, s nímž se vzápětí po vraždě nechali s úsměvy na rtech vyfotografovat policisté.

23.4.014 premiér Erdogan, od roku 02 představitel „ islámsko-konzervativní“ vlády, přemohl sám sebe a v TR parlamentu vyjádřil svoji „ historickou soustrast potomkům Arménů, jejichž předci „ přišli o  životy “, ale Hollande a Obama prohlásili, že kondolence nestačí, a že svět čeká na plné uznání genocidy spáchané Turky ( slovo „ genocida „ však Washington veřejně nikdy nevyslovuje ).

( Tuto soustrast Erdogan samozřejmě myslel v rámci „ sdílení společného utrpení občanů osmanské říše, protože také muslimové byli masakrováni, a to na Balkáně „  … ) …

Charismatický TR obchodník a mecenáš Osman Kavala*1957, jenž vystudoval britskou  univerzitu, se zasazuje za přátelské vztahy Turecka se všemi sousedy, a vyvíjí nejrůznější aktivity za usmíření s Řeckem, Arménií i s Kurdy.

K  „ historické kondolenci „  Erdogana prohlásil :“ Erdogan přiznal, že Arméni v TR přišli o své životy – jak o své životy přišli, a kdo jim je vzal, však TR vláda neví „ …

Dle blízkovýchodního Al-Monitor ( s ústředím ve Washingtonu) TR vláda ke stému výročí genocidy chystá i potěmkinovské navrácení TR občanství Arménům, jejichž předci byli deportovaní či zavraždění, jestliže si o navrácení TR občanství zažádají „ …

Poprvé o této možnosti informoval liberální TR list Taraf v 1/013 s tím, že návrh je projednáván i s představiteli arménské diaspory a se dvěma poslanci arménského parlamentu, kteří požadují i restituci arménského majetku, včetně navrácení současných prezidentských paláců dědicům původních majitelů.

Poprvé toto navrhl TR diplomat Volkan Vural, jenž byl TR velvyslancem v MOW, když Arménie získala nezávislost, a to v rozhovoru pro list Taraf z 8.9.08.

V každém případě bude zajímavé sledovat, jak se věci budou odvíjet – TR vláda si již připravila ke stému výročí arménské genocidy protiobranu – bude okázale slavit sté výročí bitvy u Dardanel (1915)/bitva u Gallipoli o kontrolu strategického průlivu Dardanely/o přístup do Marmarského moře před brány Istanbulu, ve které bojovala proti LON + PAR, jejichž zástupce na slavnosti již pozvala.