Ruská taktika na Ukrajině je stejná jako 1979 v Afghánistánu

Jihoamerické vojenské diktatury se svými represemi proti levicovým silám usnadnily Kremlu, aby zde šířil komunistickou ideologii a zakládal polovojenské skupiny s cílem vyvolat občanskou válku a dosadit Kremlem sponzorované loutky

k moci.

Venezuela

Podpluk. Hugo Chavez, v dětství kostelní ministrant, muž Fidela Castra a ruské GRU, se pokusil o levicový puč již 1992, 1998 „vyhrál“  56% hlasů prezidentské volby, pokus o jeho svržení z roku 2002 nevyšel, armáda při demonstracích zastřelila 19 lidí.

Jeho „socialistická vláda 21.stol. „  ( hyperinflace, gigantická korupce a nezaměstnanost, v zemi nebyly ani nejzákladnější léky ) se poté stala hlavním jihoamerickým příjemcem ruských zbraní .

V té době Putin GRU ještě nekontroloval. Putina s Chavezem seznámila GRU až v roce 2006, viz mj. můj článek „Chavez koupil Argentinu „ ( pro Putina, kremelská úplatkářská kufříková diplomacie ).

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiEw8W27K35AhUYtaQKHagMDsoQFnoECAcQAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D51036&usg=AOvVaw1S6aA3OeV2rEbAtCjzFx70

V říjnu 2012 Chavez opět „ vyhrál „ za obřích protivládních demonstrací prezidentské volby, třebaže byl „ na léčení „ v Havaně, ale v prosinci 2012 Organizace amerických států/OAS uvedla, že dle jejích informací je Chavez již v mozkové smrti. Vlastní lednové inaugurace se nezúčastnil, prý byl ještě „ na léčení“ v Havaně. Jeho okolí ( Putinův muž viceprezident Maduro) za něj vydávalo dekrety s jeho podpisem.

V březnu 2013 podpluk. Hugo Chavez, muž GRU, zemřel.

Když se po volbách 2018 stal prezidentem Madurův hlavní rival Juan Guaido, podporovaný US a EU, Kreml se rozhodl zakročit, aby nepřišel o peníze, které do Chavezovy vlády od roku 2006 investoval ( 17 miliard dolarů) . Rusové by ztratili obrovský majetek v zemi, pokud by jejich dohody byly revidovány nebo zrušeny.

Ruský státní konglomerát Rosněft se účastnil různých projektů a financoval řadu společných podniků. Rosoboronexport (ruská agentura pro vývoz zbraní ) by s odchodem Madura riskovala obří ztráty, mj. Rosoboronexport čeká na úhradu částky v hodnotě 1 miliardy dolarů, která má být splacena do roku 2027.

První část Putinových žoldáků wagnerovců dorazila do Caracasu již v květnu 2018 během prezidentských voleb, aby zajistila Madurovo vítězství pod rouškou ochrany zájmů Rosněftu, ve skutečnosti cvičila Národní milici a  promadurovské milice Colectivos paramilitaries.

V lednu 2019 během prezidentské krize přiletělo do Venezuely dalších 400- 600 wagnerovců, údajně ze senegalského Dakaru, na palubě IL-96, létajících z Moskvy do Havany ( Letadla vlastnila ruská prezidentská administrativa, ale Peskov, Putinův mluvčí, jako vždy prohlásil, že Kreml nemá žádné informace o nasazení ruských žoldáků ve Venezuele ).

Jakmile wagnerovci dorazili na Kubu, dostali se do Caracasu v malých skupinách přes různé pravidelné lety. Meduza informovala, že wagnerovci dorazili do Venezuely na palubě Boeingu VP-BJB, který vlastní letecká společnost Nordwind, která údajně podepsala smlouvu s Rosněftem.

Dle britské tiskové agentury Reuters se žoldáci za 220.000 rublů měsíčně měli starat o Madurovu osobní bezpečnost a ochranu energetických infrastruktur kremelského Rosněftu. 60 žoldáků dostalo navíc „zvláštní úkoly“, včetně spolupráce s policií při potlačování demonstrací. Podle portálu Meduza měli wagnerovci zabezpečit i kontinuitu těžby různých nerostů.

Do Venezuely dorazilo i 100 mužů ruských speciálních jednotek, kteří měli za úkol naverbovat whistleblowery pro případ, že by se situace v Caracasu zhoršila ( venezuelské úřady tvrdily, že se obávají invaze Kolumbie - v dubnu 2019 byli venezuelští vojáci umístěni v 17 vojenských základnách na hranicich s Kolumbií ).

Stejně jako jinde, kam Kreml vyslal své žoldáky k podpoře svých režimů, i ve Venezuele Kreml s ruskými specialisty vedl informační válku na sociálních sítích.

Kremelský scénář při vysílání žoldáků je následující – dotyčná vláda požádá Kreml o spolupráci, ten vyšle žoldáky, a na okraj smlouvy o vyslání žoldáků je podepsáno mnoho dalších smluv o využívání energie nebo přírodních zdrojů dané země, které mohou fungovat i jako platba za práci žoldáků.

Kreml poté v rámci své hybridní války zahajuje dezinformační kampaň „zaměřenou na ospravedlnění přítomnosti žoldáků na daném území a na podporu vlády, která požádala o jejich vyslání „. 

Afghánistán

17.7.73 byl svržen svým bratrancem Daúdem král Muhammad Záhir Šáh / 1933–1973/, jenž etnické skupiny v zemi stmeloval.  Muhammad Dáud Chán / 1973–1978 „ rudý vladař“ / za podpory Moskvy vyhlásil republiku.  28.4.78 ruské specnaz provedly v Kábulu vojenský puč ( za pomoci hrstky afghánských důstojníků, členů LDSA/ KS ) tím, že přepadly a dobyly prezidentský palác, ve kterém Daúda spolu se 17 členy jeho rodiny zavraždily.

Kreml poté moc v zemi předal své marxistické ateistické Lidové demokratické straně Afghánistánu /PDPA. K násilí v zemi velkou měrou přispěla její tajná policie AGSA. Po puči ruských specnaz se Afghánistán propadl do totálního chaosu.

Sověti do Kábulu vysílali stále větší počet vojenských poradců, od března do října 1979 se jejich počet zvýšil z cca 500 na 3500, ale nestačilo to, prosovětské vládě hrozilo svržení.

V Brežněvově vládě skupina vedená ministrem zahraničních věcí Andrejem Gromykem prosadila vojenský zásah v Afghánistánu. 12.12.1979 Politbyro rozhodlo vyslat do Afghánistánu 75.000 sovětských vojáků ( 40.armádu, 1984 měla 120.000 mužů ), kteří 25.12.79 překročili Amudarju .

Jedním z hlavních problémů Kremlu byl počet vojáků nasazených v Afghánistánu . Kreml si nemohl dovolit odvolat muže nasazené v Evropě nebo na hranici s Čínou, vztahy se kterou se prudce zhoršovaly. Proto do svých služeb najímal i žoldnéře.

Dalším problémem bylo, že šlo o nezkušené středoasijské záložníky, kteří museli bránit celá města, strategicky důležité vojenské základny, a pomáhat dělostřelectvem a letectvem kábulské armádě, která byla naprosto nepřipravená na vojenskou konfrontaci s mudžahedíny, kteří se těšili široké mezinárodní podpoře, podporovaly je jak arabské země, tak země Západu.

Sověti byli nuceni vzít věci do svých rukou, čímž vyvstaly další problémy. 40. armáda používala taktiku, která se hodila pro boj s Čínou, ale proti mudžahedínům byla naprosto neúčinná. Jediné, co sovětští vojáci uměli, bylo rozbombardovat odbojné vesnice, a těžkým dělostřelectvem zahnat své odpůrce do hor  -  když ofenzíva skončila, mudžáhedíni se znovu vynořili.

Pouze 15–20 % sovětských vojáků nasazených v Afghánistánu bylo vycvičeno provádět „protipovstalecké“ operace, při kterých Sověti používali k vyvraždění civilistů vrtulníky Mi-24, dokud US mudžahedínům nedodaly střely AAStinger.

K neúspěchu Kremlu přispěl i neflexibilní řetězec velení, který neposkytoval dostatečnou volnost manévrování důstojníkům, kteří byli v terénu. Bylo těžké dělat včasná rozhodnutí, když musela být schválena nadřízenými.

Sovětské jednotky neměly zajištěnou ani logistiku – pro nedostatek letounů a vrtulníků  byly ruské základny závislé na automobilových konvojích, které byly snadným cílem pro mudžáhedínské milice.

Většina sovětských vojáků se v Afghánistánu dostala pod vliv alkoholu a drog, zejména heroinu. Vůči místnímu obyvatelstvu se sovětští vojáci chovali jako bezohlední okupanti, a vehnali ho tak do náruče svých nepřátel.

Jakmile byl Gorbačov jmenován generálním tajemníkem KSSS, podnikl kroky ke stažení armády z Afghánistánu. Ústup byl dokončen 15.2.1989, kdy gen. Boris Gromov, velitel ruského kontingentu v Afghánistánu, naposledy překročil řeku Amudarju, která tvoří hranice Afghánistánu ( 1415 km dlouhá, protéká Tádžikistánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem, z Pamíru teče do Aralského jezera,  nejvodnější řeku Střední Asie ).  

Gromov nechal v Afghánistánu přes 13 900 sovětských vojáků, kteří během války zemřeli, a půl miliónu zraněných, z nichž 10 000 bylo plně invalidních. Ve válce zemřelo přes milión lidí, 6 miliónů Afghánců uprchlo za hranice, zejména do Pákistánu.

Viz také můj článek 

Sovětský Hurvínek v Afghánistánu 1979 -1989 - Blog iDNES.cz kostlanova.blog.idnes.cz › blog