Izrael a konstruktivní nestabilita na BV

Prezident Bush byl v roce 05 spokojen – situace na BV byla v souladu s jeho teorií konstruktivní nestability, proto Washington neváhal zpochybnit existující BV status quo – „ atˇjiž následky budou jakékoliv“, prohlásila  ministryně zahraničí Condoleezza Rice. Prezident Bush nazval arabský svět „ nemocným člověkem 21.stol.“, mínili snad ti, kteří jej inspirovali, že by Araby mohl potkat osud „ nemocného člověka 19.stol.“ , kterým byla osmanská říše ? Rok 2011 to naznačil.

Bush pro list The Washington Times prohlásil :“ Chcete-li mít představu o mé koncepci zahraniční politiky, přečtěte si knihu Nathana Ščaranského The Case for Democracy /Argumenty pro demokracii.

Nathan Ščaranský, bývalý SU disident, emigroval do Izraele, a stal se ministrem Ariela Šarona pro vztahy s diasporou, avšak podal demisi na protest proti tomu, že “ Šaron odmítl stáhnout izraelské jednotky z Gazy „ ...

Bush o této knize, kterou určitě nečetl, a která vyzývá k okamžité demokratizaci BV států, prohlásil, že je „DNA jeho prezidentství „ ...

 Teorie konstruktivní nestability vychází z teze, že BV, především arabský svět, je agregát národnostních a etnických menšin, které nejsou schopné žít spolu v jednom státněnárodním útvaru.

Ščaranský pro podporu demokratizace BV a zájmů US, dva cíle, které považuje za nerozlučně spjaté, navrhuje v rámci strategie konstruktivní nestability tento komunitarismus ještě více stimulovat svržením zkorumpovaných nedemokratických arabských a jiných blízkovýchodních režimů, protože tyto islámské režimy šíří kulturu nenávisti nejen vůči nemuslimům, ale i vůči jednotlivým muslimským sektám navzájem (sunnité, šíité) .

Podle Ščaranského izraelská okupace palestinských území k ničemu nevede, a US blízkovýchodní strategie je nanic, protože hlavní roli v terorismu hrají endogenní/prvotní faktory.

Ve své genezi terorismu Ščaranský zmiňuje Palestinu.

Podle něho teroristické útoky palestinských komand proti Izraeli byly vyvolány neustálým vymýváním mozků dětí v palestinských školách, financovaných EU ( viz klasické záběry šestiletých až 12letých dětí, jak házejí kameny a zápalné lahve na izraelské vojáky na okupovaných územích, kameny to začíná v 6 letech, zápalnými lahvemi ve 12, a opasky plnými výbušnin v 17 ), a palestinskými médii .

Palestinská samospráva terorismem odvrací pozornost palestinské veřejnosti od své korupce a nepotismu .

Ščaranský v knize poukazuje na skutečnost, že se demokracie zásadně vylučuje s ideologií islámu – odmítání muslimů oddělit náboženství od státu, islámský kult násilí a svaté války, podřadný status ženy, ap.

Reuel Marc Gerecht, neokonzervativní teoretik a specialista na Irák a šíismus z American Enterprise Institute, prohlašuje, že US koncept blízkovýchodní politiky vychází z děl vlivných historiků, např. radikálně proizraelského Bernarda Lewise z Univerzity Princeton, a Fujáda Ajami z univerzity Johns Hopkins.

Bernard Lewis byl prvním z US specialistů, jenž po válce v Kuvajtu 1991, kde arabské státy bojovaly po boku západních spojenců proti jinému arabskému státu, zatímco OOP se postavila za Saddáma Husajna, čímž se Arafat v arabském světě vlastní vinou marginalizoval, prohlásil, že  „ arabský svět jako politická entita je mrtvý “ .

V souvislosti s BV je často citována Marcusova zpráva  .

Filozof Herbert Marcuse /1899-1979/ , původem německý Žid, jenž uprchl před Hitlerem do US, přednášel na US a německých univerzitách o vztazích mezi Izraelem a arabskými státy, přičemž vycházel z bezpodmínečné podmínky zachování bezpečnosti Izraele.

V roce 67 vydal ve Frankfurtu nad Mohanem Konec utopie (Das Ende der Utopie) : 

 “Založení izraelského státu může být považováno za nelegitimní z toho hlediska, že hebrejský stát byl založen mezinárodní dohodou na cizí půdě bez ohledu na názor místního obyvatelstva, a bez ohledu na to, co s místním obyvatelstvem bude ( ve všech těchto bodech byl Izrael založen úplně na stejných principech jako mnoho jiných států, které své území získaly vojenskou expanzí či okupací/ záborem jiných území – dodatečné schválení ze strany OSN nic nemění na tom, že se jim tento zábor zvěčnil) ...

Nicméně Izrael dnes existuje, a je jedinou zárukou, že se již nebudou opakovat pogromy na Židy, a nebudou posíláni do plynových komor.

Kdyby takový stát existoval v době nacistického Německa, mohlo být před vyhlazením zachráněno několik miliónů Židů.

Izrael však nemůže věčně přežívat jako opevněná pevnost v nepřátelském zázemí, a nemůže veškeré svoje materiální prostředky neustále podřizovat rostoucím požadavkům na jeho obranyschopnost ” ...

Proto Marcus navrhoval „federaci blízkovýchodních států“ s tím, že koexistovat s Izraelem ale mohou jen demokratické a liberální arabské státy, kterým zatím není ani jeden z nich.

Na rozdíl od judaismu ortodoxních sionistů,kteří se dovolávají ve svém politickém boji Boha a zavánějí rasismem, judaismus Marcuse není ani náboženský ani doktrinální.

Poprvé byl Marcuse v Izraeli až v 12/71, kdy byl pozván, aby přednášel na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Právě Marcuse již v roce 71 prosazoval, aby Izrael uzavřel separátní mírovou smlouvu s Egyptem, kterou by Egypt diplomaticky uznal Izrael, a poskytl by mu volný přístup do Suezského průplavu a do jordánského přístavu Akaba, vybudovaného po 1948, kdy vznik Izraele připravil Jordánsko o historický přístup přes Palestinu k přístavům na břehu Středozemního moře ( tehdy Egypt a Jordánsko existovaly pod jménem Sjednocená arabská republika) .

Izrael by zase přistoupil na jednání o otázce palestinských uprchlíků ( z nichž mnozí odešli částečně dobrovolně pod ekonomickým či politickým tlakem ) v souladu s rezolucemi OSN ( ovšem tyto rezoluce, rezoluce 194 z roku 1948 a rezoluce 242 z roku 1967, jsou obětˇmi různého výkladu).

Ochotu Egypta spatřoval v pozitivní odpovědi Egypta na Jarringovu misi (z 15.2.71), a egyptské podmínky považoval za přijatelný základ pro takové jednání.

Egypt především požadoval, aby Izrael stáhl svoje jednotky ze Sinaje, a z pásma Gazy, a převedení kontroly těchto území pod správu jednotek OSN ( které by však nedokázaly odvrátit případný nový útok na Izrael ze strany Arabů ) .

Status Jeruzaléma Marcuse považoval za nejvážnější překážku pro jednání s Araby.

Arabští představitelé stále hrají na náboženské cítění, podle kterého je údajně v očích Arabů ( a ortodoxních křestˇanů ) nepřijatelné, aby se Jeruzalém stal hlavním městem židovského státu.

Alternativním řešením by mohla být mezinárodní správa sjednoceného východního a západního Jeruzaléma ...

20.12.02 byl přijat nový blízkovýchodní plán tzv. Kvarteta, zveřejněn byl 30.4.03 , a o rok později byl z iniciativy EU schválen v 12/03 tzv. ženevský plán o 50 stránkách ( jeho přílohy však nebyly zveřejněny) ...

V 6/03 všechny palestinské vojenské frakce , včetně Hamasu a Islámského džihádu, vyhlásily zastavení palby, ale Izrael se nevzdal cílených útoků, a 21.8.03 zlikvidoval jednoho z předáků Hamasu Ismaíla abú Šanaba, takže palestinské frakce příměří odvolaly – cílené likvidace teroristů jsou podle nich porušením MP, konkrétně čtvrté ženevské úmluvy ...

Na rozdíl od plánu Kvarteta ženevský plán podepsali zástupci izraelské levice ( mj. Amram Mitzna) a zástupci hlavních palestinských organizací.

Je založený na rezolucích OSN, jednáních v Madridu 1991, v Oslu 1993, ale hlavně se inspiruje z jednání v Camp David (2000), a v Taba ( 1/01) .

Podle tohoto plánu měl být palestinský stát vytvořený v hranicích ze 4.6.67, + v rozsahu pásmu Gazy, a 97% území Předjordánska -  3% zbývající měl anektovat Izrael, aby mohl v Jeruzalémě seskupit největší zdejší židovské kolonie, včetně kolonií na jih od Jeruzaléma – Izrael měl tento zábor palestinskému státu vykompenzovat rozšířením pásma Gazy.

Pásmo Gazy s Předjordánskem měla spojit silnice, která měla být pod státní svrchovaností Izraele,  a pod kontrolou Palestiny ...

Palestinský stát měl být demilitarizován – měl mít jen  policejní jednotky .

Hlavním městem palestinského státu měl být východní Jeruzalém, ale židovské kolonie na východ od Jeruzaléma měly zůstat pod státní svrchovaností Izraele. Staré Město mělo přejít pod palestinskou svrchovanost s výjimkou Zdi nářků a židovské čtvrti.

Svobodný přístup věřících na svatá místa měla zaručit mezinárodní jednotka , ale na prostranství mezi mešitami neměli mít Židé ani archeologové přístup.

Pod mezinárodní správou měly být dva městské obvody : Davidovo město a údolí Kivron, přičemž v nichž žijící Arabové, Židé a křestˇané si měli vytvořit poradní koordinační výbor.

Kolonové : s výjimkou kolonií, které měly být anektovány v rámci výše zmíněných 3%, se Izrael zavázal kolony z jiných židovských osad repatriovat, ale majetek a infrastruktura v nich měla být předána palestinskému státu podle předem dohodnutého kalendáře .

Odchod izraelských jednotek  

V první etapě musí především Palestinci uznat právo Izraele na existenci a zajištění bezpečnosti, a musí se zříci násilného boje proti němu.

Další podmínkou pro Palestince bylo vytvoření funkce premiéra s širokými pravomocemi, což již splnili ( ve funkci se mj. vystřídali Mahmúd Abbás, kterého 10.9.03 vystřídal Ahmad Korei ( abú Ala), a zavedení přísné kontroly nad hospodařením s finančními prostředky Palestinské samosprávy.

Z izraelské strany to bylo především pomalé stahování se z palestinských území, nebořit domy v odvetu za útoky, umožnit Palestincům svobodu pohybu bez kontrolních stanovištˇ izraelské armády, zmrazit samovolně rostoucí židovské osady, a vystěhovat ty kolony, kteří si osady vytvořili bez úředního povolení.

Palestinští uprchlíci :

Izrael jim měl povolit návrat a odškodnit je, a stejně tak měl odškodnit arabské státy, které je přijaly ...

Do Palestiny se mohl navrátit každý, do Izraele jen ten, komu to izraelské úřady povolily ...

PYROMANŠTÍ HASIČI ANTISEMITISMU, aneb má být evropská židovská komunita politicky aktivní či nečinná ?

Francie, která se po 9/11 přeorientovala z proarabské politiky na proizraelskou, začala v roce 05 před chystanou návštěvou Ariela Šarona v Paříži odklízet z cesty jakékoliv náznaky antisemitismu ( Ščaranský prohlásil, že Francie je nejvíce antisemitskou zemí v Evropě, prohlášení Ščaranského bylo v Paříži vysvětlováno neúspěchem jeho ministerstva  přimět evropské Židy, aby se vystěhovali do Izraele ) …

Třebaže Francii nehrozil “ křištˇálový rok “ (hříčka na křištˇálovou noc z roku 1936) prominentního francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta, ani nová “židofobie”  Pierra-André Taguieffa, francouzský vyšší odvolací soud ve Versailles před příjezdem Šarona potvrdil rozsudek, kterým byli za antisemitismus stíháni tři intelektuálové – sociolog Edgar Morin, europoslanec Sami Nair, a spisovatelka Daniele Sallenave - byli odsouzeni za to, že se podepsali pod článek „Izrael - Palestina, rakovinný vřed“, který vyšel 4.6.02 v listu Le Monde, ve kterém mj. napsali ”Nikdo by si nepomyslel, že se národ uprchlíků, po staletí nejvíce utiskovaný a ponižovaný, za dvě generace přemění v národ sebejistý,dominantní a agresívní” ( potrestán byl i ředitel Le Monde Jean-Marie Colombani ) …

Zažaloval je advokát Gilles-William Goldnadel*1954 , třebaže všechny své soudní žaloby v roce 03 prohrál ( obvinil u soudu z antisemitismu př. Raymonda Tawila, časopis Křestˇanské svědectví a časopis Ideologická fronta, tento časopis jen z toho důvodu, že se vyjádřil k životopisu Alexandra del Valle, jenž přešel z pravicově extrémistického antiamerikanismu a antisemisitismu do tábora židovské extrémistické pravice ) …

Přesněji byli pohnáni před soud organizací Advokáti bez hranic, a sdružením Francouzsko-izraelského přátelství, které obě zastupoval advokát Gilles William Goldnadel, předseda F-I  sdružení …

Goldnadel hnal před soud každého intelektuála, který veřejně nesouhlasil s jeho interpretací izraelsko-arabského konfliktu -v měsíčníku Archa ze 9/03 obvinil Pascala Boniface, ředitele francouzského Institutu strategických studií, z iracionální nenávisti k Židům, stejně dopadli i další  politici, intelektuálové a novináři, kteří nepropadli kouzlu Tel Avivu.

Ještě že Goldnadel nežaloval v roce 67 – zcela určitě by pohnal před soud i samotného proarabského  de Gaulla.

Proces se vlekl, v 5/04 byli tito intelektuálové propuštěni soudem v Nanterre, ale Goldnadel se odvolal, a vše začalo znovu – původně byli čtyři, ale osvobozující rozsudek byl potvrzen pro Mbala Dieudonné.

Mezi odsouzenými byl „ židovský zrádce „ Edgar Morin, kterému židovská komunita vytkla „nedostatek lásky k vlastnímu národu, a nenávist k sobě samotnému „ , což byla formulka vytepaná ve 20.letech 20.stol. původně pro označení Židů ze střední Evropy, kteří se nedokázali přenést přes nenávist, kterou vůči sobě cítili od části společnosti, za jejíž integrální součást se však považovali, a končili sebevraždou.

To však není případ dnešních „zrádců“ , některé židovské komunity se spíše nedokáží vyrovnat s tím, že by některý Žid mohl být antisionistický a propalestinský, přičemž zaměňují antisionismus za antisemitismus.

Morin se u soudu obhajoval jedinou větou :“ Právě proto že jsem židovského původu, jsem velmi citlivý na ponižování kohokoliv“ ...

Morin dále u soudu prohlásil, že „ v Izraeli se pěstuje a hýčká pocit historické viktimizace, a přes ní židovské sounáležitosti, zatímco evropští Židé si více uvědomují, že především je člověk člověkem,tedy součástí celé lidské společnosti, a pak teprve může být Židem „ ...

Francouzské soudy náhle začaly jakákoliv podezření z antisemitismu přísně potírat, jako by se rozpomněly na svoji vinu při vyhlazování Židů nacisty ...

Možná jen šlo o starou tradici intelektuálního teroru, každopádně Francie je jedinou zemí, která po trestním oznámení Godnadela zahájila trestní stíhání autora knihy Průmysl holokaustu 01 Normana G. Finkelsteina, jejího nakladatele Erika Hazana, ředitele nakladatelství La Fabrique, které knížku vydalo, a časopisu Libération, který o ní informoval ...

Knížka je dozajista velmi sporná, avšak v žádném případě nešíří rasismus, ani nepodněcuje k rasové nenávisti ( rasovou nenávist naopak šíří různí imámové či islámští intelektuálové na internetu, kteří za každým neproarabským politickým rozhodnutím vidí “židovskou lobby “ ) ...

Autorka knihy Židé včerejška, muslimové dneška (2004) Esther Benbassa, která podepsala petici na podporu výše obviněných, dostala anonym, který ji vyčítal, že bydlí vedle Alaina de Benoist*1943, což je prý stejné jako když „madam Arendtová bydlí vedle nacisty Heideggera“ , avšak i takový bojovník proti antisemitismu jako Goldnadel neváhal v roce 99 podepsat společně s Alainem de Benoist petici proti útoku NATO proti Srbsku.

Alain de Benoist je vůdcem Nové pravice, která proti anglosaskému globalismu propaguje etnopluralismus a oddělení kultur, na rozdíl od Le Pena odsuzuje rasismus i antisemitismus ...

Hannah Arendtová byla odsouzena za šíření rasismu 27.5.05 za publikaci své knihy Eichmann v Jeruzalémě (Gallimard Paříž 1991 Eichmann á Jérusalem ), ve které analyzuje proces s Eichmannem z roku 61, kterému asistovala.

V knize podporuje tezi „ banality zla „ člověka Eichmanna, jenž se stal pedantským nacistickým funkcionářem, a uvědomělým strůjcem „ konečného řešení židovské otázky „ - touto tezí se Eichmann bránil s tím, že byl jen poslušným vykonavatelem rozkazů nadřízených, kterému byly tehdejší nacistické zákony svaté.

Teze je jen teze, avšak Hannah Arendtová zašla dále, a ve své knize tvrdí, tak jako tvrdil Eichmann, že mnozí židovští představitelé s nacisty spolupracovali v tom smyslu, že Židovské rady určovaly oběti, aby jiné Židy zachránily ( to samé dělaly v koncentračních táborech buňky „komunistů“, a také to vysvětluje, proč se izraelské úřady stavěly k dopadení Eichmanna tak neochotně) .

Svoji knihou rozpoutala v židovské komunitě, která ji obvinila z nedostatku „cítění pro utrpení Židů„ , plamennou debatu, a protože tvrdila, že perzekuce a prožité utrpení nečiní člověka lepším, byla její kniha v židovské komunitě zakázána .

Proizraelští intelektuálové zase chtěli proizraelsky ovlivňovat francouzské veřejné mínění, protože výsledky ankety EU z 11/03 způsobily skandál : 59% dotázaných občanů ze zemí EU označili Izrael za zemi nejvíce ohrožující světový mír.

Dva izraelské deníky tento průzkum okamžitě označily za antisemitský.

Ve vzájemných urážkách obou táborů francouzských intelektuálů šlo přímo o lidový festival, a to i před soudy .

Tento intelektuální terorismus nezůstal bez následků – promítání " satirického"  filmu Silnice 181 ( neexistující trasa hranic vytyčená rezolucí OSN č. 181 v roce 47, film ukazuje " banalitu zla " izraelské armády , film jako antisemitský odsoudil jak  Alain Finkielkraut, tak režiser Claude Lanzmann, autor filmu Shoah ) Ejala Sivana bylo ve Francii zakázáno, stejně dopadl film Spisovatelé omezeni hranicemi Šamíra Abdalláha .

Výraz “ židovská lobby “ používala ve Francii jen francouzská pravice, a třebaže se takto sami označují US Židé, nejde o jedno a totéž : zatímco v US jde jen o obyčejné společenské a ekonomické, tj. zájmové lobbování, ve Francii (700.000 Židů) tento výraz zahrnuje veškerou protižidovskou záštˇ ( židovské finance, židovská média, židovskou moc, stručně řečeno moderní verzi Sionských protokolů – tzv. Sionské protokoly o údajném židovském komplotu k ovládnutí celého světa byly sepsány pařížskou buňkou carské tajné policie  za účelem šíření antisemitismu,  a publikovány v Rusku v roce 1905 ...

Tento výraz poprvé vyšel z pera významné francouzské židovské osobnosti – Elisabeth Schemla*1948, zakladatelky webové stránky proche-orient.info, která prosazuje laicitu, ale brání společné židovské zájmy.

Jde o bývalou šéfredaktorku časopisu Le Nouvel Observateur, která napsala  knihu o generálu Šaronovi Tvůj sen je mojí noční můrou 01 .

25.4.04 ve svém úvodníku Zrození židovské lobby ve Francii uvítala oznámení ( nicméně předčasné ) o zákazu promítat ve Francii film Mela Gibsona Kristova vášeň, a poté se radovala nad tím, že představitelce Palestinské samosprávy ve Francii Leile Šáhídové nedali na univerzitě v Nice slovo, aby promluvila ke studentům .

Ve stejné době její spolupracovník novinář Sylvain Attal *1961 vydal publikaci Utrpení z nového antisemitismu, ve které mnoho zajímavých analýz prokládá groteskními obviněními z antisemitismu významných francouzských intelektuálů, kteří se provinili jen tím, že s jeho názory nesouhlasí.

Poslední kapitola knihy se jmenuje :”Židovská lobby ? Konečně ! ”

“ Až doposud představitelé francouzské židovské komunity v ničem neprojevili žádnou aktivitu – nejen, že se zdráhají angažovat se politicky, ale jsou politické angažovanosti přímo nepřátelsky nakloněni, protože se domnívají, že by to jen přililo olej do ohně antisemitismu, a byli by obviněni ze sektářství, tvrdí šéf francouzské židovské obce Roger Cukierman*1936  ...

Cukierman tvrdí, že radikalizace Izraeli nakloněných osob židovské spoluobčany jenom poškozuje, zejména jejich vyzývání k potírání antisemistismu, který vidí všude, i u židovských “disidentů “ ( mj. Brauman a izraelský filmař Ejal Sivan, kteří prý chtějí „zlikvidovat všechny své krajany „ )  „ ...

Jak k podpoře židovských cílů mohou posloužit demonstrace francouzských pravicových židovských organizací Betar a Ligy židovské obrany před sídly “ nepřátelského “ tisku ?

Izraelská vláda několikrát protestovala proti způsobu, jakým se v Evropě bojuje proti antisemitismu : nechce, aby se za antisemity (Židofoby) označoval kdokoliv bez jakéhokoliv rozlišení, protože je to jen  podporování toho, proti čemu se údajně bojuje, tj. pedantsky přehnaná kritika antisemitismu banalizuje samotný antisemitismus.