1. května 2024
Ženy bez práva na život versus Panenky z Instagramu
Většina žen na světě jen přežívá a hrbí se, zatímco pár jiných žen se předvádí na Instagramu, mluví o děloze a těžkou volbou mezi kariérou a mateřstvím ( k tomuto viz článek „ Kňourání na Lvech, kňourání zemědělců. Tak nějak se
zapomnělo, že za svůj život odpovídá každý sám“ ( ženy z Instagramu by si také měly přečíst článek „ Prodlužování vlasů je krutý byznys, ženám jsou stříhány i násilím „ ).
Jiné ženy hrdě oznamují změnu své identity, identifikují se jako transkrálíci, a společnost kolem nich se politicky - korektně tváří, jak je to fajn a v pořádku, a běda, jestli jim někdo řekne, že nejsou králíky. Takoví politicky-nekorektní jedinci jsou po zbytek života ocejchováni jako králíkofobní.
Ženy zapomenuté Bohem
Zhruba polovinu z dnešních 244 mil. migrantů ve světě tvoří ženy, a to nejen jako dříve za účelem spojování rodin, ale aby samy na své rodiny vydělaly. Protože nemluví místním jazykem, pracují ve své etnické enklávě – v jejich „ Chinatown“ , kde bossové z jejich etnika přidělují práci v podnicích kontrolovaných diasporou, zejm. v textilních továrnách ( viz mj. „Šijí oblečení pro Západ, měsíčně si vydělají pár desítek dolarů „ ) či v restauracích.
V jihovýchodní Asii, zejm. v Indonésii, existují vesnice bez matek, které své děti nechaly prarodičům/příbuzným, a odjely jako služky do jiných asijských zemí, např. Číny, Malajsie, nebo do monarchií Zálivu, aniž by tušily, jaké otroctví je čeká – viz „ Polévání horkou vodou a bití. Služky trpí za pár dolarů „, nebo za práci nedostanou vůbec zaplaceno, a jako týrané páchají sebevraždu či jsou zabité zaměstnavatelem /zaměstnavatelkou, běžně v monarchiích Zálivu, zejm. v Saúdské Arábii, UAE a Kuvajtu ( viz mé články o nich, mj. https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjVutDg59CFAxUPhP0HHXrFBXUQFnoECCkQAQ&url=https%3A%2F%2Fblog.idnes.cz%2Fkostlanova%2Fsaudska-arabie-terra-incognita.Bg10112275%3Fstrana%3D2&usg=AOvVaw2pyugfxushf21fG4VuHy_9&opi=89978449 ).
Jiné jsou najímány jako chůvy k dětem či jako pečovatelky ke starým lidem.
Každý rok odchází z Indonésie ( 280 mil. obyvatel ) za prací 1 milión indonéských občanů, ze 75% ženy. Další 3-4 mil. odcházejí z Indonésie za prací nelegálně bez papírů ( list Jakarta Globe ).
„ Štˇastná „ je ta rodina, která nežije na ulici a má na pronájem „ pokoje „ – kumbálu/garáže, kam se vejde malá z odpadního dřeva sbitá postel, a pod ní je všechen jejich majetek, taška osobních potřeb, hrnec, pár misek.
Bez práva na život jsou v patriarchálních společnostech, zejm. v Afghánistánu, v Pákistánu, v Indii, a jinde, zejména v muslimských státech.
V pytlích zahalené bosé vdovy v talibanském Afghánistánu s bosými malými dětmi jsou z měst, včetně Kábulu, kde se ve sněhu choulí a živoří s uzlíčky na chodnících, vyháněny do hor, kde je v zimě čeká smrt. Zámožnější afghánské rodiny, které se pětkrát denně modlí k Alláhu, kolem nich denně bez povšimnutí chodí, aniž by svým muslimským sestrám v nouzi pomohly.
List Le Monde ze 14.9.2016 zmiňuje osud dvou afghánských dívek. Jednu z nich, třináctiletou, po smrti otce její nejstarší bratr, který po otci převzal patriarchální žezlo, za 4.000 euro prodal do „ manželství „, aby mohl před trestním stíháním v Íránu ( napadení), kde rodina žila v uprchlickém táboře, utéci do Řecka.
„ Jednou, když jsem se vrátila po škole a odpolední práci v krejčovské dílně domů, mně bratr sdělil, že jsem vdaná, a že se stěhuji do Afghánistánu. Svoji milovanou školu jsem tak musela opustit .“
Její „ manželství „ se mohlo odvíjet jako většina jiných vynucených muslimských manželství v Afghánistánu a Íránu bez lásky, ale poklidně rozením dětí a službou manželovi a jeho rodině.
Když však bratr z Řecka jejímu „ manželovi“ zavolal, aby mu poblahopřál k sňatku, dozvěděla se pravý úmysl, proč si ji její manžel koupil. Byl tím napadeným, kterému její bratr způsobil zranění, a koupil si jí proto, aby se jí každý den za své zranění mstil bitím. Odvedl jí do domu svých rodičů, kde všichni žili i s jeho bratrem v jedné místnosti, více místností dům neměl.
Stala se služkou a kuchařkou rodiny, a boxovacím pytlem, do kterého denně tloukli. Tchán jí mlátil za to, že mu nechutnalo jídlo, manžel si žádnou záminku k bití vymýšlet nemusel. Jak řekl, „ byla jeho ženou, tj. špinavou botou, se kterou si mohl dělat, co chtěl „ .
Když jí bylo 15 let, porodila první dítě císařským řezem, kdy jí jeho rodina vyčetla, že za porod museli zaplatit 400 euro. Rána zhnisala, nehojila se, sténala bolestí, ale dalšího lékaře jí rodina už nezaplatila.
Když jí mlátili, nevydala ani hlásku, své matce si nestěžovala, nechtěla jí přidělávat další trápení. A protože si nepostěžovala ani mladší sestře, ta se zamilovala do bratra jejího manžela, který byl stejný tyran. „ Čekala jsem druhé dítě, a udělala jsem vše, abych sestru odstrašila, třebaže mne manželova rodina bila o to více, protože chtěla, abych jejich druhého syna vykreslila v tom nejlepším světle. Řekla jsem sestře, že ona to násilí nevydrží, ale neposlechla mne.“
Měla pravdu, sestra neměla pokornou povahu, odešla od manžela po prvních úderech ke své matce do Íránu, třebaže u svého manžela musela nechat dvouletého syna, kterého ještě kojila, a nevrátila se ani po prosbách své sestry, naopak, podala na svého trýznitele oznámení k soudu.
Starší sestra neodešla kvůli dětem (7 + 5 let ), navíc vyvdaná rodina jí neumožnila kontakt s její rodinou, hlídala ji. Její manžel si přivedl druhou ženu, zákony v Afghánistánu a v Íránu polygamii umožňují.
Když se manžel starší sestry vrátil od soudu, který řešil stížnost mladší sestry, mlátil ji nepřetržitě čtyři dny za troufalost její sestry : „ Krutě zaplatíš za to, že se tvá sestra chce nechat rozvést, „ řekl jí.
Přivázal ji v místnosti ke sloupu, rozmlátil všechny její věci, polil ji benzínem a před zraky dvou malých synů se jí snažil oběsit. Přestal, až když synové prosili, aby „ nezabíjel maminku „. „ Mne však již zabil, i když mne nepohřbil, začala jsem nesnášet i své děti.“ Utekla ke své matce, ale několikrát se vrátila před dům svého manžela, protože nechtěla žít bez svých dětí. Do domu ji už ale nepustili.
Sestry se telefonicky spojily se svým 27letým bratrem, jenž starší sestru prodal, a domluvily si s ním, že je převede do Evropy, nejlépe do Německa, kde si starší sestra chtěla dát za pomoci státu do pořádku vlastní život, a poté se vrátit pro své dva syny, aby je vyrvala z péče otce, který je vychovával jen fackami, a svého staršího syna uhodil tak, že tento přišel o sluch. Každá zaplatila 1000 dolarů za převod do Istanbulu, kam dorazily v doprovodu bratra.
V Istanbulu obě sestry pracovaly jako šičky šest dní v týdnu 12 hodin denně v krejčovské dílně ve čtvrti, kde žije tolik Afghánců, že se jí přezdívá „ Afghan Town „. Měsíčně vydělávaly 800 lir ( 240 euro ), jejich měsíční nájem jedné místnosti ( kuchyň a WC sdílely s majitelem ), ve které žily i s bratrem, který jim na nájem nepřispíval, činil 700 lir.
Po podepsání dohody mezi Ankarou a EU o posílání migrantů z řeckých ostrovů v Egejském moři zpět do TR, se cena za propašování do Evropy vyšplhala na 3.000-4.000 dolarů za osobu, na což sestry, které by musely tuto částku zaplatit i za bratra, již neměly.
Uvízly v Istanbulu i se svým bratrem narkomanem, na kterého vydělávaly, ale kterého by neopustily. Celý den se jen povaloval v pokoji, a vstával, jen když si šel do nedalekého parku, v němž spali afghánští běženci, pro heroin.
Majitel dal kvůli jejich bratrovi sestrám měsíční výpovědˇ z nájmu, a tak sestry v neděli chodily po parku a ptaly se zdejších Afghánců, zda nevědí o místnosti k pronájmu pro tříčlennou rodinu. Začali jim volat neznámí lidé a zvát je na rande pod záminkou prohlídky místnosti. Když přišly, zjistily, že jde o heroinová a kuplířská doupata běženců z Afghánistánu ( viz heroinová závislost mnohých zaměstnanců afghánských a íránských diplomatických zastupitelství ), takže hned utekly.
Islámistický teroristický palestinský Hamas je na tom se ženami ještě hůře – viz mj. „ Uříznutá prsa, průstřel v rozkroku, tak Hamas nenávidí západní ženy „. Je třeba si přestat namlouvat, že islámismus není islám.
U polygamních rodin v Africe má muž 2 až 3 manželky, s každou má až 10 dětí, a každá z nich se stará jen o své děti. Ve slumech tyto děti již od předškolního věku žijí na ulici a jedí odpadky, od 10 let v gangách přepadávají lidi. Ve slumech není voda, zato mnozí mají satelity.
V Evropě polygamní rodiny žádají o sociální byty o 12-20 velkých pokojích, a rozčilují se, že tak velké sociální byty nejsou. Jsou jim nabídnuty třeba tři byty, ale manžel nechce své tři rodiny rozdělovat, a trvá na jednom bytě o 20 pokojích.
V polygamních rodinách může manžel ženu kdykoliv zapudit. Pokud někdo znásilnil ženu, tato poskvrnila hanbou celou komunitu, která ji z manželovy vesnice vyžene. Žena nemůže dědit, nic vlastnit, nemůže zaměstnávat muže, má právo jen pro svého muže pracovat, takže jí zbývá jen smrt, anebo vzepření se osudu.
Např. v severní Keni si zapuzené a týrané ženy z kmene Samburu ( chovatelé dobytka ) 1991 založily čistě ženskou vesnici ( v severní Keni měla od konce 2.sv.v. cvičiště a střelnici pro testování nové munice britská armáda ). Pořídily si mikroúvěry a začaly prodávat dobytek, a lovit perly pro zahraniční turisty.
Za peníze, které si vydělaly, si platily mužskou ochranku, která je chránila před jejich manželi, kterým vadilo, že se osamostatnily a jsou úspěšné. V noci se do jejich vesnice vkrádali po skupinách, mlátili je a chtěli je odvléci, protože žena, atˇ již živá či mrtvá, je stále majetkem muže. Tyto ženy před brutalitou ex-manželů nenajdou zastání ani u úřadů, dobře vědí, že jednou se jejich ex-manželům je zabít podaří ( dokument francouzské TV – Quand des femmes kényanes brisent les traditions /Když keňské ženy poruší tradice).
Podvyživené zneužívané matky se zoufalstvím v očích kojící na chodnících přeplněných velkoměst, jiné na vesnicích chodí s batolaty na zádech denně několik km pro vodu tam a zpět, kanystry s vodou nosí na hlavě, taktéž věci, které musí ten den prodat. Pokud mají muže, nají se večer toho, co se jim podařilo sehnat, nejprve on, a teprve poté, když něco zbyde, mohou jíst žena a děti. Ruce těchto žen jsou upracované, mozolovité, s rozpraskanou a drsnou kůží, veliké jako lopaty, jako měly ženy ve Stalinových gulazích.
V etiopské provincii Tigraj, dlouhodobě zmítané etnickou válkou, místní ženy vykládají a na zádech odnášejí obří 100kg pytle pšenice, kterou poskytuje OSN.
Viz mj. „Studie, ve světě žije 29 miliónů žen a dívek v moderním otroctví „ či „ Úděl novodobých otrokyň : zavřené bez pasu, znásilněné. Vůle ke změně ale chybí, říká dokumentarista „ , dále např. „ Chinese diplomat shares video statement of a happy Pakistani bride in China „ / Čínský diplomat sdílel videoprohlášení „ štˇastné pákistánské nevěsty v Číně „ , třebaže tyto zahraniční „ nevěsty „, vylákané do Číny, ve které z demografického hlediska dlouhodobě chybí ženy, sítí pákistánských obchodníků s lidmi, nebo prodané chudými rodiči ( nejchudší v Pákistánu jsou křestˇané ), většinou končí jako sexuální otrokyně či v rukou obchodníků s lidskými orgány ( nejde jen o nevěsty z Pákistánu, ale i ze středoasijských států ).
Velmi drastická situace žen, které jsou spíše otrokyněmi, je v subsaharských státech Afriky, mj. v Mali, v Nigeru, v nichž je pouze 17% žen gramotných. 76% nigerských dívek je svými příbuznými provdáno/tj. prodáno ve věku nezletilosti, a poté rodí jedno dítě ročně. Výchovou jsou přesvědčeny, že co udělá manžel, je správné, včetně že je bije. Ženy zde nemají právo na rozvod, natož, aby získaly děti do péče. Nemohou dědit majetek, když je manžel zapudí, odcházejí jako žebračky na ulici.
Největší úmrtnost na AIDS je ve státech jižní Afriky, v nichž je nejvíce sirotků na světě.
Když zemře živitel rodiny, je to začátek konce, viz následující příběh ( Le Monde ) : otec dvou dětí, s dobrým výdělkem v jihoafrických dolech, zemřel ve 36 letech na AIDS. Jeho žena musela nechat pole ležet ladem ( neměla na půjčení traktoru na orání či páru volů ), a musela se nechat ve městě zaměstnat jako kuchařka. Brzy ležela na smrtelné posteli s AIDS jako její manžel.
Svým dětem řekla : „ Přestaňte brečet, stejně zemřu. Nikdo se o vás nepostará, musíte se o sebe postarat sami.“ Věděla, co říká - navzdory zdejším tradicím ( manželův majetek nedědí vdova, ale příbuzní z manželovy strany ) si po smrti manžela pole s domem ve prospěch svých dětí nechala, nepředala ho jeho rodině, takže manželova rodina ji odepsala.
14letá dcera v osmém měsíci těhotenství tak převzala úlohu paní domu a pěstounky svého 7letého bratra. Druhý den po smrti matky se se svým velkým břichem vydala pěšky do města do střediska UNICEF, které přes charitativní organizace pomáhá lidem s AIDS a sirotkům po nich.
Domů na hlavě nesla 30kg pytel nesemletého obilí, 3 kg fazolí a 1 litr oleje. Druhý den podnikla stejnou několikakilometrovou cestu do města – tentokrát na hlavě odbalancovala kýbl s pitnou vodou z městské studně. Domů přišla celá promočená, jak z něho šplouchala voda.
Charitativní organizace na ni naléhala, aby se vrátila do školy, ale neměla peníze na učebnice a jiné školní pomůcky. Celkem v oblasti, kde žila, UNICEF identifikovalo 639 osiřelých dívekbez jakékoliv pomoci. Jedna z nich se od 11 let, kdy na AIDS zemřel otec, starala o nemocnou matku s AIDS a o tři mladší sourozence.
Dokázala udržet ve škole svého mladšího bratra až do třetí třídy, sama si nikdy školu dovolit nemohla, a situace se pro ni zhoršila, když ve 13 letech, kdy zemřela matka, otěhotněla ( „ Řekl, že se o mne postará, byla to moje chyba „ ) , a musela se ještě starat o syna.
Její anemický syn s průjmy ležel nahý, zabalený v hadru, na špinavém dvoře na rohožích mezi plastovým odpadem, zatímco ona mlátila prašné obilí, které dostala od UNICEF, aby zrno oddělila od plev.
Pracovníci z charity ji přemluvili, aby začala chodit do školy. Pokusila se o to, a každý druhý den pracovního týdne odpoledne si syna uvázala na záda a šla pěšky do města do školy, kde si musela půjčit tužku i ořezávátko, a necítila se zde dobře.
V Africe, osvobozené od kolonialismu, sto let poté vládne nejen chudoba, ale i vyhlazovací etnické násilí, zejména po prezidentských volbách, kdy se prezidentem stává diktátor jednoho etnika, načež se etnika začnou navzájem vyhlazovat - viz genocida ve Rwandě, a mj. mé články k ní, např. „ OSN, falzifikátor letecké nehody z Rwandy „ http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&frm=1&source=web&cd=1&cad=rja&uact=8&ved=0ahUKEwjaiM3d_o7SAhUBExQKHSfLAloQFggbMAA&url=http%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D44929&usg=AFQjCNETDZgVwXBH2B7dz90pqNbeNtT4RQ
Rwanda má od genocidy Tútsiů (1994) ze strany Hutuů nejvíce žen na světě v parlamentu, protože muži byli vyvražděni, zatímco ženy byly „ jenom „ hromadně znásilňovány.
V roce 2001 se podílely i na vypracování nové ústavy, ve které nechaly zakotvit systém kvót, který ženám rezervuje 30% míst ve všech rozhodovacích funkcích na vládní úrovni ( ženám je rezervováno ministerstvo zahraničí, zemědělství, průmyslu a energetiky ) i lokální úrovni, a přiznává jim právo na dědění. Tradiční machismus však ve Rwandě neskončil, domácí násilí proti ženám pokračuje.
Při etnických čistkách hraje v násilí klíčovou roli znásilňování, viz nejen wagnerovská Středoafrická republika, ale i Putinovo dobyvatelské vojsko na Ukrajině.
V roce 2008 etnické vyhlazování proběhlo po prezidentských volbách v Keni, dodnes probíhá genocida černošských etnik ze strany muslimských milic, podporovaných mj. Kremlem, např. v súdánské provincii Dárfúr se 6 milióny obyvatel, která pluje na ropě, a má uran a zlato. Muslimské ozbrojené milice hlídkují u hranic a vraždí civilisty, kteří se snaží dostat do sousedního Čadu – muže, chlapce a novorozence mužského pohlaví zabíjejí.
Z Jižního Súdánu, bohatého na ropu, uprchlo před etnickým násilím 2.5 mil. lidí ( 1 mil do Súdánu, 1 mil. do Ugandy, zbytek do Etiopie ).
Z Barmy uprchlo před etnickým násilím 1.5 mil. lidí ( muslimští Rohingové ), 1 mil. do Bangladéše, zbytek do Thajska a Malajsie.
V roce 2019 bylo ve světě 70,5 mil. vysídlených osob, které zaplavily ulice okolních států, z toho nejvíce (7 mil.) syrských uprchlíků ( z důvodu Asádova násilí a ruské invaze jemu na pomoc z roku 2015, kdy si Putin zopakoval boření velkoměst z roku 1999/2000 Groznyj ). Nejvíce syrských uprchlíků přijalo Turecko ( 4 mil. ), Libanon ( 1 mil.), Jordánsko 700.000 a Německo 500.000.
Z Afghánistánu uprchly 3 milióny lidí – 1.5 mil. do Pákistánu, a stejný počet do Íránu.
Poté co 2019 Putin a Trump znovu dosadili k moci Taliban se mnoho vysídlených afghánských rodin ocitlo ve městech zcela bez financí a střechy nad hlavou. A protože jim jejich muslimští bratři nepomohli, chodili kolem na chodníkách živořících rodin jako by je neviděli, začali své děti na ulicích prodávat.
Viz mj. „ Babička prodala vnučku za dvě stovky. Tedˇje jí 13 a má syna.“ Nejsou v tom sami, děti z důvodu absolutní chudoby prodávají i v Nepálu a v Bhútánu ( zde mnišské kláštery některým sirotkům /velmi chudým dětem poskytují základní vzdělání jako např. islámské madrasy v Pákistánu ).
Znásilňování je běžným jevem napříč světem, viz např. „ Španělský soud zprostil pět mužů viny ze znásilnění čtrnáctileté dívky, protože se nebránila „ …
Nejen ve venkovských oblastech Indie a Pákistánu jsou ženy zcela bez možnosti se bránit, většinou je naopak ještě zabijí jejich příbuzní za to, že se odvážily na znásilnění poukázat a rodinu „zostudit“, anebo jsou za trest, že svým znásilněním „ poskvrnily čest rodiny, „ za násilníka provdány. V Pákistánu byly teprve v lednu 2021 zakázány testy na prokázání panenství, které byly vyžadovány soudy od obětí znásilnění.
Viz mj. „ „ Šestnáctiletou dívku bez domova v Indii znásilnily stovky mužů „, včetně policistů, kteří si její výpovědˇ nikdy ani nezapsali. Dívka byla ve 13 letech provdána za 33letého muže, jenž ji sexuálně zneužíval a týral, proto od něj odešla. Ke své rodině se také nemohla vrátit, protože doma ji zneužíval její otec. Proto žila a žebrala na autobusové zastávce.
Další v Indii běžné kauzy : Třináctiletou Indku hromadně znásilnili a potom upálili, v roce 2021 policie zatkla 33 mužů, kteří hromadně znásilnili 15letou dívku, a v témže roce v Dillí byla hromadně znásilněna a zabita 9letá holčička. Sexuální násilí na holčičkách je časté i v indických sirotčincích.
V indických nevěstincích „pracuje“ odhadem 1.2 mil. nezletilých.
Nejen ve venkovských oblastech Indie ( hinduismus a islám se menstruujících štítí ) a Nepálu, ale i na venkově v Africe, jsou menstruující ženy a dívky považovány za „ špinavé „ a musí se stranit ostatních, žijí v těchto dnech ve všelijakých přístěnkách, včetně z větví, v menstruačních chatrčích na hlíně, v boudách pro zvířata.
Viz mj.“ Indické studentky nutili, aby si stáhly kalhotky a ukázaly, že nemenstruují /Indian students forced to remove underpants to prove they were not menstruating „
Tak jako všechny ženy utiskující státy i Indie oficiálně přijala rovnoprávnost mužů a žen, takže ve veřejné politice ženy předvádějí skvělé image postavení žen. Od roku 1992 platí v obecních volbách kvóty pro přidělování míst ženám na radnicích, ale kvótám pro ženy do parlamentu se politici brání.
V postkoloniálních zemích byli průkopníky moderního ( laického ) feminismu nacionalisté.
V Egyptě nacionalistická aktivistka Huda Sharawi /1879-1947/ ve 20.letech založila Národní feministický svaz, a 1929 vyvolala na nádraží v Káhiře pobouření, když z vlaku vystoupila bez závoje, v čemž jí feministky následovaly při demonstracích proti Britskému impériu. ( Íránští ajatolláhové v posledních letech brutálně zpřísnili pravidla pro nošení „ posvátného „ hidžábu, Íránky se jim zdají být moc liberálně prozápadní. Mravnostní policie, Gestapo ajatolláhů, mnoho mladých žen upoutala na invalidní vozík či je rovnou umlátila.)
V Britské Indii feminismus prosazovala nacionalistka Kamaladevi Chattopadhyay /1903-1988/, pocházející z bohaté a vzdělané brahmanské aristokratické rodiny, která stála po boku Gandhího a Nehrú. Právě ona přesvědčila Gandhího, aby ženám dovolil účastnit se 1930 protestního Solného pochodu (400 km ) za indickou nezávislost.
V roce 2005 Indie pro chudé ženy, pracující ve sférách veřejného zájmu ( mj. metařky ) zavedla minimální platy, a současně přijala i zákon proti domácímu násilí, který je paradoxně v této zemi hrůz pro ženy jedním z nejlepších na světě. Chrání ženy před fyzickým násilím nejen ze strany jejich mužů a synů, ale i před násilím ze strany příslušníků manželovy rodiny, se kterými žijí.
I přes tento zákon v Indii desítky tisíc žen ročně umírají z důvodu tzv. nedostatečného věna nevěsty, kterého se manželova rodina dožaduje i po svatbě. Nevěsta je ubita/utýrána nebo sama spáchá sebevraždu.
Třebaže 1961 byla tradice věna zakázána, potlačena nikdy nebyla, a nový rozmach zažívá od konce 80.let, kdy se věno nevěsty znovu stalo symbolem bohatství a moci její rodiny. Dnes věno dávají všechny sociální třídy a kasty. Ty bohaté, aby se předvedly, pro chudé věno znamená, jak přijít k majetku.
Indická žena se tak znovu stala objektem, přes který lze nabýt majetek, což jí bytostně ohrožuje, přestože Indii chybí přes 40 mil. žen v důsledku zabíjení plodů holčiček poté, co ultrazvuk ukáže, že jde o holčičku. Indické holčičky umírají i na nedostatečnou péči ze strany rodiny, která se o ně nestará tak jako o chlapce ( jídlo, hygiena, lékař, škola, apod. ).
Sféra rodinného práva však i v 21.stol. zůstává pro ženy rozvojových zemí upravena v jejich neprospěch.
Dle Střediska pro porozumění mezi muslimy a křestˇany saúdskoarabského prince Al-Walida Ben Talal na US univerzitě v Georgetown, jsou to právě islámské feministky, které na konci 20.stol. na sebe převzaly úkol změnit rodinné zákoníky ve prospěch žen, které se však dostávají do střetu s laickými feministkami, zejména v Íránu, které odmítají manipulaci žen ve prospěch fundamentalistického politického islámu.
Islámský feminismus je přesto v srdci tohoto boje. Nejde mu o reformu patriarchálních tezí a zvyků, které byly do islámu infiltrovány, ale o radikální přizpůsobení se pasážím Koránu, které odkazují na rovnoprávnost mužů a žen, a na sociální spravedlnost.
Islámský feminismus se rozvinul v 80.letech, kdy muslimky ze středních vrstev začaly běžně studovat na univerzitách, pracovat mimo dům a zpochybňovat paternalismus/mužskou dominanci, který požadovaly nahradit rovnoprávností, a to zejm. v rodině.
Bez této rovnoprávnosti by např. nemohl být reformován zákon o rodině v Maroku v roce 2004. Debata o jeho novelizaci mezi politickou elitou, liberálními feministkami a islámisty probíhala přes 20 let, nakonec debatu ukončil král Muhammad VI ( nastoupil 1999 ) v roce 2003 arbitráží, která přihlédla k požadavkům obou stran ( schválení státního islámského feminismu ).
Tento průlom v rodinném právu ve prospěch žen umožnily laické i islámské feministky, a vůle mladého krále modernizovat společnost a odstranit vliv islámských radikálů zejm. po teroristickém útoku v Casablance ze 16.5.2003.
V některých monarchiích Zálivu dostaly ženy hlasovací právo (2002 v Bahrajnu a 2005 v Kuvajtu) jen v důsledku politické shody mezi laiky a molly.
V tradičně machistické kultuře Latinské Ameriky začaly ženy sporadicky přebírat vrcholné funkce až v 21.stol.
9.3.2001 starosta Bogoty Antanas Mockus, filozof a matematik, zavedl bizarní experiment jako odpovědˇ na machistickou nadvládu v Kolumbii – od 19.30 večer do 1.00 ráno se mohly po Bogotě pohybovat jen ženy, následující týden muži ( https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjO38jR6-KFAxX0gv0HHURmAncQFnoECCcQAQ&url=https%3A%2F%2Fnews.harvard.edu%2Fgazette%2Fstory%2F2004%2F03%2Facademic-turns-city-into-a-social-experiment%2F&usg=AOvVaw0RVMn3yJW4QgiEL3WBn9cW&opi=89978449 ).
V roce 2007 byla v Argentině „ zvolena „ prezidentkou Cristina Fernadez de Kirchner, manželka Nestora Kirchnera, prezidenta v letech 2003-2007 ( jisté podivnosti ukazovaly na kremelskou stopu, viz můj článek „ Chávez koupil Argentinu „ https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwijrLj67OKFAxUz8gIHHSFcAjYQFnoECBYQAQ&url=https%3A%2F%2Fblog.idnes.cz%2Fkostlanova%2Fchavez-koupil-argentinu.Bg08092010%3Fstrana%3D5&usg=AOvVaw2neFmwdhF9W1VQYg3bgHM_&opi=89978449 ), načež byla přirovnávána k první prezidentce na světě – k Isabele Martinez de Peron, zvolené 1974, vdově po Juanu Domingo Peronovi, u moci 1946-1955 a 1973-1974. V říjnu 2011 se Kirchnerová stala první ženou, která byla do funkce prezidentky latinskoamerického státu zvolena podruhé ( Chávez zemřel až v 3/2013 ).
2006 se stala prezidentkou Chile středolevá Michelle Bachelet, bývalý politický uprchlík a rozvedená, která sama vychovávala své tři děti - v Chile, kde byl rozvod teprve čerstvě umožněn.
V říjnu 2010 v Brazílii vyhrála prezidentské volby další rozvedená – Dilma Rousseff, která byla během diktatury v letech 1960-70 členkou levicové gerilové skupiny (!). Brazilský tisk psal o „ republice na vysokých podpatcích „, ale 2014 byla znovuzvolena. O pár měsíců dříve 2010 se se středolevou prezidentkou Laurou Chinchillou (2010-2014) probudila Kostarika.
Tento vývoj v Jižní Americe byl spojen s pozitivní diskriminací, jejímž průkopníkem byla Argentina, která 1991 zavedla 30% kvótu pro počet žen v politických stranách, 38% pro jejich počet v parlamentu. Postupně se přidalo 11 dalších latinskoamerických států ( Brazílie, Bolívie, Paraguay, Uruguay, Kostarika, Ekvádor, Honduras, Mexiko, Panama, Peru, Dominikánská rep.). Ve Venezuele Hugo Chavez dosazoval ženy jen jako své loajální loutky, které mu měly přilákat ženské voliče.
Ženy ve funkcích v latinskoamerických státech však zůstávají konzervativní jak v ekonomice, tak v otázkách rodiny, včetně práva na interupci, které je v Latinské Americe tabu, vyjma Kuby, kde je právo na umělé přerušení těhotenství uzákoněno, a Mexiko City, které si jej odhlasovalo pro případy znásilnění či ohrožení života matky.
V říjnu 2010 i samy feministky byly překvapeny, s jakou razancí se téma interupce dostalo na volební mítinky v Brazílii. Za videi s mrtvými plody na internetu stáli evangeličtí pastorové, kteří vyzývali k bojkotování Rousseffové, která kdysi prohlásila, že by se interupce neměla kriminalizovat. Její protikandidát José Serra ze Sociálnědemokratické strany se v kampani v lidových čtvrtích předváděl s Biblí v ruce a démonizoval ty, kteří chtějí zabíjet nenarozené děti ( konzervativci své projevy zmodernizovali, pokrytecky tvrdí, že chtějí zachránit plod ve jménu jeho lidských práv, nejen ve jménu rodiny a morálky, ale sami pro své blízké za penalizované interupce platí velké peníze na soukromých klinikách, které neskrývají, co dělají, chrání je i policie - ženy, které na soukromé kliniky nemají, si těhotenství nechávají přerušit pokoutními praktikami, kdy končí s protrženými dělohami či s těžkými infekcemi ).
Ve 2.kole musela Rousseffová církvím podepsat prohlášení, že návrh zákona o legalizaci interupce nepošle do parlamentu ( v němž se počet duchovních zdvojnásobil, dosáhl 63 křesel ).
Brazilie, Uruguay, Chile, Kostarika a Kuba mají problém se stárnutím obyvatel, bohaté i chudé ženy z favel si dnes pořizují jen jedno až dvě děti, nebo žádné.
Jedinou latinskoamerickou zemí, která učinila krok zpět, je Nikaragua. V roce 2006 zdejší katolická hierarchie zorganizovala rozsáhlé demonstrace proti právu na interupci v případě znásilnění. Proruský sandinista Daniel Ortega, jenž hledal podporu pro znovuzískání moci, s ní uzavřel dohodu, že právo na interupci zruší, zvítězí-li, a tak i učinil.
A naopak v ultrakonzervativní Kolumbii za ultrakonzervativního prezidenta Alvara Uribe ( 2002-2010 ) Ústavní soud učinil opačný krok, a přiznal právo na interupci pro zdravotní problémy matky.
Chavez vládl na pevném svazku armády a církevní hierarchie, takže právo na interupci bylo ve Venezuele tabu.
Hlavním problémem jihoamerických žen však zůstává násilí – vraždy žen jen proto, že jsou ženy, a to zejména ve Střední Americe ( zejm. Guatemala, Honduras, Salvador ) a v Mexiku, zejména ve státech Chihuahua, ve kterém se nachází město Ciudad Juarez, známé systematickým vražděním žen, Baja California Sur/ Jižní Dolní Kalifornie, a Guerrero, v nichž si narkogangy vyřizují účty prostřednictvím znásilňování a unášení žen.
V Mexiku dramaticky vzrostl počet žen uvězněných za narkoobchody a organizování prostituce s unesenými ženami ( trh s narkotiky vytváří každoročně v Jižní Americe zisk zhruba ve výši 16 mld dolarů ).
V Mexiku se obětí znásilnění a prostituce stávají ženy z kolon imigrantů, které chtějí ilegálně přejít US hranice. Zastaví je falešní policisté a odvezou na odlehlé farmy ke kuplířství či otrocké práci, ledaže by je vykoupili příbuzní ( 3.000 euro za unesenou osobu ). Nevládní organizace podezírají mexickou policii, která je jednou z nejzkorumpovanějších na světě, že se na vydírání podílí.
V Mexiku se děti rodí i ve věznicích, kde zůstávají s matkou. Děti jsou v mexických věznicích „požehnáním“, nikdo se jich nesmí dotknout, stejně jako jejich matek. Ostatní nemusí jejich děti milovat, ale sáhnout na ně nesmí. A běda tomu, kdo by se odvážil urazit těhotnou. Ve věznicích je možné i sjednocování rodin – k ženě s narozeným dítětem se mohou připojit i její ostatní děti, její matka či sestra.
Do mexických věznic mají svobodný přístup evangelisté, mormoni, jehovisté, kteří nad odsouzenými ženami snadno získávají vliv.
V Hondurasu na tom nejsou ženy o nic lépe ( Le Monde z 8.4.2019 ).
V 16 letech byla brutálně znásilněna, a trvalo jí několik let, než se naučila svoji dceru přijmout a milovat. Žila s ní v neustálém strachu, protože na policii nahlásila svého švagra, že znásilňuje svoji šestiletou dceru. Šel na dva měsíce do vězení, ze kterého jí posílal výhružné dopisy, že skončí se stˇa tou hlavou.
Proto i s dcerou z rodného města odjela, a 2017 se poprvé pokusila dostat autobusem do US. Když na jihu Mexika v Tapachula byla svědkem, jak maskovaný gang pozabíjel muže ze skupiny migrantů a ženy unesl k prostituci, vrátila se zpět do Hondurasu.
Podruhé se o přechod do US pokusila 2018, když dostala druhou výhružku smrti. Tentokrát s dcerou odjela vlakem, a poté šly šest dní pěšky, aby se znovu dostaly do mexického města Tapachula, kde byly zatčeny mexickou policií, umístěny do uprchlického střediska a vyhoštěné .
Po návratu ji na ulici přepadli dva muži a hrozili, že jestli ještě podá žalobu na svého švagra, zabijí ji. Žalobu již nepodala a stejně se bála vycházet na ulici, do školy kvůli hrozbám nechodila ani dcera.
V roce 2014 byla zavražděna Miss Honduras i se svojí sestrou. Honduras je po Ekvádoru na 2. místě v Jižní Americe v počtu těhotenství nezletilých, v roce 2017 v Hondurasu porodilo 25 desetiletých holčiček. Honduras, místo aby převychoval sexuální agresory, zakázal veškeré potraty.
Totální zákaz potratů vyhlásili pučisté, kteří 2009 svrhli levicového prezidenta Manuela Zelaja, jehož vláda trestní zákoník novelizovala povolením interupcí v případě znásilnění, malforace plodu či ohrožení života ženy.
Interupce je v bigotních, zejména katolických státech, pro ženy problém, viz Polsko za Jaroslava Kaczynského, US či Latinskou Ameriku – sexuální násilníky netrestají, jen znásilněné ženy. „ US se stávají zemí, kde sexuální násilníci a vlastníci zbraní mají více práv než znásilněné ženy „.
Na demonstracích za depenalizaci interupcí bylo vidět transparenty „ Těhotenství začíná penisem, regulujte ho.“ „ Zakažte viagru – je-li těhotenství božím záměrem, tak je jím i impotence.“ Demonstranti kritizovali, že „ jdou po klinikách, které provádějí interupci, ale sami navštěvují kliniky asistované reprodukce, které ničí embrya.“
Všechny feministky světa budou vzhlížet k Francii, která 8.3.24 právo na interupci/IVG/i erruption volontaire de grossesse slavnostně vepsala do své ústavy.
I muslimové začínají diskutovat o právu na umělé přerušení těhotenství v souladu s tezí Koránu o důstojnosti ženy ( k důstojnosti ženy viz : „Češka od svého ex manžela vysoudila 5 miliónů za domácí práce, úklid, vaření a management domácnosti, což je práce jako každá jiná „ ).
Dalším terčem násilníků a najatých vrahů jsou environmentální aktivistky spolu se svými kolegy. Např. pučisté z roku 2009 v Hondurasu urychlili privatizaci půdy a poskytování těžařských koncesí, koncesí pro stavby hydroelektráren a pro zemědělskou kultivaci půdy.
Během pár let bylo najatými vrahy zavražděno 127 environmentalních aktivistů, převážně mladých lidí a žen, které zůstaly, kdežto muži svoji půdu velkým společnostem prodali a odstěhovali se. „ Je to moje půda a moje voda, se kterou myji své děti, nechci, aby ji znečištˇovaly velké firmy „.
Rovnost mužů a žen
Rovnost pohlaví mohou požadovat i utiskovaní muži, např. muži z indického kmene Khasi ( 1 milión lidí žijících ve státě Meghalaya na východě Indie nad Kalkatou ) žijí v matrilineárním rodinném systému ( nikoliv v matriarchátu, králové tohoto kmene svůj trůn předávali synovi své nejmladší sestry/matrilinearita , a dodnes zásadní rozhodnutí žen tohoto kmene podléhají souhlasu strýce z matčiny strany).
V matrilineárním systému děti nosí příjmení matky, a dědici rodinného jmění se stávají jen dívky, přičemž rodinný majetek přechází na nejmladší z dcer.
Pouze ženy zastávají v kmeni prominentní funkce ( Le Monde z 28.10.2010), muži poté, co se ožení , musí rodný dům opustit a přestěhovat se do domu manželky, ve kterém vládne tchýně.
Přes noc se tak stávají páriové, a bez ohledu na to, kolik univerzit vystudovali, musí bez odmlouvání vykonávat příkazy své tchýně. Z bohatých obchodníků, úspěšných na burze, se stávají domácí služky, z pohledu tchýně budižkničemové, na které se musí dohlížet, i když hlídají malé děti, na jejichž výchově se podílí výhradně jen matka či tchýně.
Muž nemá ani právo účastnit se rodinných setkání : stojí proti němu klan tchýně a jejích dětí, včetně manželky, takže mu nezbývá nic jiného než alkoholismus a předčasná smrt, tvrdí s vážnou tváří muži z tohoto kmene, kteří založili Spolek pro reformu rodiny, který bojuje za rovnoprávnost mužů s ženami ( jeho členy jsou i ženy, především ze sousedního státu Západní Bengálsko, kterým se nelíbí, že jejich synové podléhají „ kouzlu děvčat „ z tohoto kmene, které si je pak „zotročí“ ).
Tento matrilineární úředně zaregistrovaný kmen v Indii požívá spoustu privilegií, např. má menší daně, jeho kmenovou půdu mu nikdo nesmí vzít, a má kvóty pro vstup na univerzity a do státní správy ( pro tato privilegia jsou ženy z tohoto kmene výhodnými nevěstami ).
Matrilineární systém se projevuje i lingvisticky – mužský rod označuje jen neživé věci v původní „ neotesané „ podobě, např. dříví. Pokud je ze dřeva již něco vyrobeno, jde o ženský rod. Matrilineární struktura sahá do dob, kdy ještě neexistovaly sňatky, takže nebylo možné určit otce dítěte, a kdy muži trávili většinu života na bojištích, takže se o rodinu musely starat ženy.
Ženy z tohoto kmene žijí západním stylem života, jezdí v luxusních autech, poslouchají rockovou hudbu a mnohé z nich preferují celibát, což je v Indii, kde je 40% žen obětí domácího násilí, velmi vzácné, tlak na ženy, bohaté či chudé, aby se vdaly, je všudypřítomný.
„Proč bych se měla trápit s nějakým manželem? Chci se věnovat jen svojí profesní kariéře, „zní jejich argumentace.
Na severu Vietnamu ve městě Sapo se konají každou neděli trhy etnických menšin, ale domlouvají se zde i milostné avantýry na jednu noc či celý život. Za tímto účelem sem chodí mladí i staří, jednotlivci, muži i ženy, či sezdané páry. Najdou si zde veřejně milence/milenku, a po skončení trhu zase spolu odjedou. Je to únik od tvrdého života na polích a rýžovištích.
Nobelovu cenu za mír udělenou norským Nobelovým výborem na protest proti masovému používání znásilňování žen jako zbraně v konfliktech dostali 5.10. 2018 ti nejpovolanější - jezídka Nadia Murad, jež si prošla peklem v rukou teroristů IS, a gynekolog z Konga Kinshasa/RDC Denis Mukwege (63), jenž celý život věnoval sešívání roztrhaných vagín znásilněných žen a dívek v Kongu ze strany proti sobě bojujících nejrůznějších etnických a politických milic. Svoji kliniku provozoval v bojových podmínkách pod výhrůžkami smrti.
Nadě Murad bylo 21 let, když 3.8.2014 ( kdy Putin přepadl po Krymu i Donbas a potřeboval odvedení pozornosti od své agrese ) se jejich vesnice Kocho u města Sindžár v Ninivském guvernorátu v Iráku na úpatí pohoří Sindžár u iráckého Kurdistánu, který si město nárokuje, brzy ráno probudila do hrůzostrašné paniky a řinčení zbraní, kterými byli od hlavy k patě ověšeni džihádisté z milic IS, které přepadly všechny jezídské vesnice v tomto kraji.
Jde o hornatou krajinu vklíněnou mezi irácký a syrský Kurdistán, kde žije etnicko-náboženská komunita jezídů, složená většinově z iráckých Kurdů. V jezídismu se mísí hinduismus, šamanismus, judaismus, křesťanství i islám.
Džihádisté muže nejprve nutili k přestoupení na islám, poté je postříleli. Chlapce nahnali do první bojové linie, a ženy si odvezli do své bašty v Mosulu jako otrokyně, které si mezi sebou prodávali, mučili a znásilňovali.
Nadě se s pomocí jedné muslimské rodiny z Mosulu, podařilo po nějaké době utéci. Sama poté přešla bojovou linii do iráckého Kurdistánu, kam z irácké provincie Sindžár v srpnu 2014 uprchlo 400.000 Jezídů. Chudí žili v táborových stanech, bohatí ve městech. Všichni ale toužili po statusu uprchlíka, aby mohli odjet do Evropy.
V létě 2014 v kurdském městě Dohuk, severně od Mosulu, převážně mladí jezídové vytvořili s podporou US aktivistů organizaci Yazda, která se stala globální organizací se sídlem v US pro pomoc minoritních etnických a náboženských komunit ( mj. Jezídové, Chaldejci/Kaldejci, Asyřané ).
Organizace Yazda se nelíbila úřadům iráckého Kurdistánu, které její aktivity omezily, a které v létě 2014 neučinily nic nejen pro ochranu Jezídů, ale nesnažily se jim ani pomoci jako uprchlíkům, naopak, využily jejich mučednictví k tomu, aby upoutaly pozornost světa na Kurdy.
Organizace Yazda Nadiu Murad přemluvila, aby se stala její mluvčí. Nadia se přestěhovala do Německa, odkud světu připomínala, že zhruba 3.000 jezídských žen stále zůstávají v otroctví IS, většinou i se svými dětmi.
V prosinci 2015 Nadia Murad pronesla projev v RB OSN, ve kterém vyzvala mezinárodní společenství, aby udělalo něco pro osud žen a dětí, které poté, co byly IS uneseny, zmizely. Jako očitý svědek ponuře uvedla :„ Každý den mne znásilňovali, dokud jsem neztratila vědomí. Matku a šest mých bratrů zabili. Já dostala šanci a přežila jsem, proto jsem se rozhodla rozbořit tabu znásilnění a promluvit.“
V roce 2016 byla jmenována vyslankyní dobré vůle OSN, v prosinci 2017 obdržela, spolu s další jezídskou aktivistkou Lamia Haji Bachar, Sacharovu cenu europarlamentu za svobodu myšlení.
Teprve v roce 2018 byla teroristická skupina IS poražena, třebaže na některém území se ještě držela. Teroristé z IS byli vyhnáni z Mosulu, Sindžáru a ze syrského města Rakka, hlavního města jejich zrůdného kalifátu, podporovaného Ramzanem Kadyrovem, občanem RF, a ústředním Putinovým služebníkem.
Organizace Yazda zdokumentovala v provincii Sindžár 68 společných hrobů, do kterých teroristé IS své oběti házeli.
Irácký prezident Kurd Barham Saleh 2.10.2018 prohlásil, že na Nobelovu cenu za mír, kterou dostala Muradová, jsou pyšni všichni Iráčané, ale že Jezídové stále zůstávají ve stanových táborech, ve kterých je léto vyčerpávající a zima ledová. Asi naznačil, že by se lépe měli ve vysněné Evropě.
Denis Mukwege se ve východokonžské provincii Jižní Kivu na hranicích s Rwandou narodil do rodiny místního pastora, se kterým již jako dítě chodil navštěvovat nemocné. Nejdříve vystudoval medicínu v sousední Burundi, do provincie Jižní Kivu do nemocnice v Lemera se s diplomem vrátil 1983. Chtěl být pediatrem, ale osudy žen, které umíraly při porodu nebo na následky těžkých zranění v oblasti genitálií jej přiměly k tomu, aby se stal gynekologem.
Gynekologii vystudoval na lékařské fakultě ve francouzském Angers, odkud se do Konga jako gynekolog vrátil 1989. První válečná vřava jej dostihla 1996, kdy byla nemocnice v Lemera vypleněna a rozbořena. Desítky zdravotnic a pacientek byly zavražděny. Sám musel uprchnout do Keni.
Po návratu do Konga 1999 si s pomocí švédské charitativní organizace zřídil gynekologickou a porodnickou kliniku Panzi v Bukavu, kde dlouhodobě, celá desetiletí, mezi sebou válčí nejrůznější milice.
Z hromadných znásilnění se stala epidemie, takže kliniku, kterou si původně představoval jako oázu míru, musel přeměnit na kliniku specializovanou na příjem žen těžce zraněných po znásilnění. Těmto ženám jen operace a pooperační péče nestačila. Byly těžce traumatizované, vyhnané z rodin, které „ poskvrnily „, že se nechaly znásilnit, či pocházely z vypálených vesnic a neměly kam jít.
Ženám, dívkám a holčičkám se zmrzačenými genitáliemi, které byly nejen fyzicky, ale i psychicky na pokraji svých sil, poskytoval lékařské zákroky zdarma. Odoperoval zhruba 50.000 žen a dívek, některé sešíval několikrát, jako 15letou dívku, která za ním, krvácející, přišla se svým tříletým dítětem v náručí, počatým ze znásilnění.
Nemohl je po operaci poslat jen tak na ulici, proto svoji agendu rozšířil i na poskytování psychologické a právní pomoci, poskytování odborných vzdělávacích kurzů, aby se osamostatnily, a během kurzů jim poskytoval i jesle pro děti.
Postupně mu pomáhalo stále více charitativních organizací a známých lidí ( např. autorka Monologů vagín, Eve Ensler, takže podobná střediska zřídil po celé provincii Jižní Kivu.
To, že mu byla udělena Nobelova cena, se dozvěděl na operačním sále 5.10.., a věnoval ji všem obětem sexuálního násilí ve válečných konfliktech.
Postavil se režimům Kabily otce a syna ( syn od 2001, kdy byl otec zavražděn, do 2019 ), a burcoval proti nim veřejnost, např. 2014 v Londýně na konferenci věnované sexuálnímu násilí ve válečných konfliktech.
„ Takovéto operace mne psychicky zcela vysilují, a stále přichází tolik žen, co moji pomoc potřebují. Operují s nenávistí v srdci vůči pachatelům těchto útoků s přesvědčením, že musím svědčit o jejich zločinech u všech tribunálů světa, aby se veřejnost dozvěděla, že znásilňování je v Kongu válečnou zbraní.“
Svědčil v OSN, v europarlamentu, v Bílém domě, a za svoji činnost získal cenu Olofa Palme, cenu OSN na poli lidských práv, která se udílí každých pět let, cenu Clintonovy nadace, cenu Chirakovy nadace, Sacharovu cenu.
Na podzim 2012 musel z Konga uprchnout, když na něj byl spáchán další pokus o atentát. Brzy se ale vrátil, nedokázal nevyslyšet zoufalé výzvy žen, aby je neopouštěl, propadající panice. Mugwege, otec pěti dětí, se vrátil navzdory tomu, že jeho kliniku obsadily milice.
Dynastie diktátorů Kabilů byla prozápadní, poté do Konga, obrovské země s rozsáhlým nerostným bohatstvím, dorazila stejně násilnická proruská dynastie, dosazená wagnerovci.
Muradová i Mukwege bojují za stejnou věc – aby byla válka proti ženám uznána nejen za pouhý nevyhnutelný kolaterální zločin, ale přímo za válečnou zbraň.
Hromadné znásilňování v konfliktech je stejně staré jako války samy. Slouží k ponížení a zastrašení nepřítele. Za 2.sv.v. se tato metoda rozsáhle používala v Jugoslávii, v 90.letech ve Rwandě, zcela nedávno v Barmě a v Sýrii.
V únoru 2013 TV France 3 uvedla dokument „ Putains de guerre „ / Válečné kur-vy o válečných bordelech ( které měla i bolševická Rudá armáda ). Dokument začíná slovy „ Dobrý voják potřebuje uniformu, zbraň a kur-u „.
Autoři dokumentu se zamýšleli nad tím, jak mohla být rozsáhlá prostituce v bordelech pro potěchu vojáků ze strany PSYOP ( psychologické operace ) organizována zcela beztrestně. Včetně ze strany francouzské armády, která vybudovala obří bordel v Saigonu v kasárnách, ve kterých byly jen prostitutky. Bordely však měla francouzská armáda v celé Indočíně a po celém Alžírsku ( BMC –bordels militaires de campagne / Vojenské bordely ve vojenských taženích ).
US armáda za války ve Vietnamu šla ještě dále, a pro své vojáky vytvářela „rekreační zařízení/kluby – odpočinkové aktivity „. Nejvíce jich US armáda měla v Thajsku, které se z 20.000 v roce 1957 rozrostly na 400.000 v šedesátých letech.
Autoři dokumentu uzavřeli : „ Bez žen, které riskovaly svůj život a obětovaly svoji kariéru, bychom o těchto vojenských bordelech nic nevěděli.“
Samotným tématem byly bordely japonské armády a Rudé armády bolševiků.
5.3.2007 japonský premiér Shinzo Abe ( zavražděn 8.7.2022 ) vyvolal pozdvižení v Číně, v Koreji a na Filipínách, když prohlásil, že zotročené ženy a dívky v japonských bordelech pracovaly „ dobrovolně „. Ženy demonstrovaly před japonskými ambasádami, a list The New York Times v úvodníku napsal : „ Japonsko si svými snahami o překrucování pravdy velmi škodí „. Tokio vysvětlovalo, že Abe nepopřel veškeré donucování, ale jen vojenské razie, které žádný dokument nedokazuje.
US vláda požadovala, aby se japonská vláda oficiálně omluvila, Abe šel na kobereček před parlament, kde musel potvrdit, že respektuje deklaraci vlády Miyazawa z roku 1993, která přiznala přímou i nepřímou účast armády na zakládání a vedení vojenských bordelů.
Abe měl však částečně pravdu, protože japonská císařská armáda si ženy do bordelů sháněla přes místní komplice, které jí je prodávali. Ti je unášeli nebo jim zatajovali podstatu budoucí práce.
Japonský genštáb se systematicky na těchto praktikách nejen podílel, ale tyto praktiky i vyžadoval ( obětˇmi se stalo 200.000 Asiatek a několik Evropanek ). Japonské úřady tyto sexuální otrokyně japonské armády eufemisticky nazývají ženy utěšovatelky, a žádnou větší částkou k roku 2007, kdy jich ještě žilo 50.000, je neodškodnily.
Dlouhodobé mlčení o používání této „tabu „ zbraně vedlo k beztrestnosti pachatelů. Nobelova cena z roku 2018 má přispět k tomu, aby se toto mlčení prolomilo, a znásilňování za války nebylo tabu.
Na Divadelním festivalu v Avignonu se každoročně hraje hra Monology vagíny od americké feministky Eve Ensler, v dětství zneužívané, která 1996 sepsala svědectví 200 žen a dívek ( mj. z Haiti, z Bosny ) , a z výtěžku financuje oběti sexuálního násilí.
Na pódiu musí být přinejmenším tři ženy s knihou v ruce, které jedna podruhé předčítají příběhy. Poprvé se hrála v NYC v divadle Greenwich Village v roce 1996. Herečka Jane Fonda byla jednou z prvních, která se ve hře angažovala. Nebezpečné to bylo zejména pro herečky z Turecka, kde byla hra zakázána, stejně jako v arabských zemích, a v Pákistánu, kde místní aktivistky málem přišly o život.
Zpočátku nadpis naháněl strach, stovky měst jej odmítaly zařadit na kulturní program, slovo vagína např. v latinskoamerických zemích je tabu, a v knize se během hodiny vysloví 123x. Podstata textu však spočívá zcela jinde než v šoku pro uši. Hra zavádí lidi do utopie, do bratrství a lásky, a vybízí k odvaze.
S touto divadelní hrou se pojí mezinárodní společnost V-Day (vday.org.) založená 1998 z výtěžků hry s cílem bojovat proti násilí na ženách a financovat jejich pomoc – vytváření zázemí pro týrané ženy, chráněné domovy, školy, apod.
Každý rok společnost V-Day poskytuje 90% svých financí místním dobročinným spolkům vybrané země, a 10% na podporu týraným ženám ve „ Státě roku „ ( např. 2009 to bylo Kongo RDC/ Kinshasa ).
Nobelovu cenu za mír 2014 obdržela i Malála Júsúfzaj *1997, pákistánská bojovnice za právo dívek na vzdělání. Její rodina vlastnila několik škol, byla silně ovlivněna svým pokrokovým otcem, učitelem. V době, kdy Taliban zakazoval dívkám přístup ke vzdělání, začala jako jedenáctiletá se svolením svého otce psát blog o svém životě, na který upozornila BBC Urdu. Malaja rozdávala rozhovory pro tisk a TV, a byla nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru anglikánským biskupem Desmondem Tutu.
9.10.2012 ( 15) byla postřelena talibanským střelcem a v kritickém stavu převezena do nemocnice, později na léčbu do Británie, kde dodnes žije.
V 16 letech měla projev v OSN, ve kterém mj. uvedla : „ Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero to jsou naše nejsilnější zbraně.“ Ve svých 17 letech dostala Nobelovu cenu za mír.
V Afghánistánu, kde stále ženy polévají kyselinou, a domácí násilí a mlčení žen je tradicí, se v roce 2005 stala nejmladší poslankyní (27) parlamentu Malalaj Joya *1978, která dětství a mládí strávila v uprchlickém táboře, a stala se mluvčí utiskovaných žen.
Za Talibanu organizovala tajné vzdělávací kurzy pro ženy, ve kterých se učily číst a psát. Její kolegové v parlamentu ji nemohli vystát a několikrát ji napadli – veřejně jim vyčítala, že jsou spojeni s válečnými lordy, že jsou radikálními islámisty, a jsou zapojeni do narko-obchodu.
Bylo na ni spácháno několik pokusů o atentát, říkala : „ Zabijí mne, ale nedokáží zabít můj hlas, který je hlasem všech afghánských žen.“ ( viz Carol Mann : Malalai Joya et le courage de la vérité, Sisyphe.org., 18.11.2007 ). Ženy v burkách ji na veřejných shromážděních vyjadřovaly podporu. Nakonec byla z parlamentu vyloučena, protože v jednom z rozhovorů pro TV afghánský parlament přirovnala k ZOO.
V lednu 2010 prezident Hamid Karzaj /prosinec 2001-2014/na konferenci v Londýně prosadil u Západu svoji politiku „ natažené ruky „ vůči Talibanu. V červnu 2010 na tzv. velkém shromáždění ( loya jirga ) se mu podařilo sjednotit 1.600 představitelů afghánských kmenů a afghánské civilní společnosti.
Největší sdružení afghánských žen Negar se obávalo, že s návratem Talibanu bude z ústavy odstraněn princip rovnoprávnosti mužů a žen. Ústava sice zůstala nedotčena, ale jak ve své zprávě ze 13.7.2010 s názvem „ The „ten-dollar talib“ and women´s rights „ uvedla organizace Human Rights Watch ( hrw.org ), afghánská vláda a její zahraniční podporovatelé ( US ) naprosto ignorovali nutnost začlenit do rozhovorů s Talibanem a do reintegračních programů talibanských bojovníků podmínku sine qua non ochrany žen a jejich práv.
Taliban by nejraději ženám nasadil obojky a zavřel je do klece, viz „ Přežily násilné činy. Taliban poté ženy posílá do vězení.“ Putinovo Rusko spolupracuje s Talibanem nejen z geopolitických důvodů – mají stejné názory i na problematiku žen : ženám stačí jen nižší vzdělání, mají být doma a plodit a rodit děti.
. Ženy bez práva na život versus panenky z Instagramu
Většina žen na světě jen přežívá a hrbí se, zatímco pár jiných žen se předvádí na Instagramu , mluví o děloze a těžkou volbou mezi kariérou a mateřstvím ( k tomuto viz článek „ Kňourání na Lvech, kňourání zemědělců. Tak nějak se zapomnělo, že za svůj život odpovídá každý sám“ ( ženy z Instagramu by si také měly přečíst článek „ Prodlužování vlasů je krutý byznys, ženám jsou stříhány i násilím „ ).
Jiné ženy hrdě oznamují změnu své identity, identifikují se jako transkrálíci, a společnost kolem nich se politicky - korektně tváří, jak je to fajn a v pořádku, a běda, jestli jim někdo řekne, že nejsou králíky. Takoví politicky-nekorektní jedinci jsou po zbytek života ocejchováni jako králíkofobní.
Ženy zapomenuté Bohem
Zhruba polovinu z dnešních 244 mil. migrantů ve světě tvoří ženy, a to nejen jako dříve za účelem spojování rodin, ale aby samy na své rodiny vydělaly. Protože nemluví místním jazykem, pracují ve své etnické enklávě – v jejich „ Chinatown“ , kde bossové z jejich etnika přidělují práci v podnicích kontrolovaných diasporou, zejm. v textilních továrnách ( viz mj. „Šijí oblečení pro Západ, měsíčně si vydělají pár desítek dolarů „ ) či v restauracích.
V jihovýchodní Asii, zejm. v Indonésii, existují vesnice bez matek, které své děti nechaly prarodičům/příbuzným, a odjely jako služky do jiných asijských zemí, např. Číny, Malajsie, nebo do monarchií Zálivu, aniž by tušily, jaké otroctví je čeká – viz „ Polévání horkou vodou a bití. Služky trpí za pár dolarů „, nebo za práci nedostanou vůbec zaplaceno, a jako týrané páchají sebevraždu či jsou zabité zaměstnavatelem /zaměstnavatelkou, běžně v monarchiích Zálivu, zejm. v Saúdské Arábii, UAE a Kuvajtu ( viz mé články o nich, mj. https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjVutDg59CFAxUPhP0HHXrFBXUQFnoECCkQAQ&url=https%3A%2F%2Fblog.idnes.cz%2Fkostlanova%2Fsaudska-arabie-terra-incognita.Bg10112275%3Fstrana%3D2&usg=AOvVaw2pyugfxushf21fG4VuHy_9&opi=89978449 ).
Jiné jsou najímány jako chůvy k dětem či jako pečovatelky ke starým lidem.
Každý rok odchází z Indonésie ( 280 mil. obyvatel ) za prací 1 milión indonéských občanů, ze 75% ženy. Další 3-4 mil. odcházejí z Indonésie za prací nelegálně bez papírů ( list Jakarta Globe ).
„ Štˇastná „ je ta rodina, která nežije na ulici a má na pronájem „ pokoje „ – kumbálu/garáže, kam se vejde malá z odpadního dřeva sbitá postel, a pod ní je všechen jejich majetek, taška osobních potřeb, hrnec, pár misek.
Bez práva na život jsou v patriarchálních společnostech, zejm. v Afghánistánu, v Pákistánu, v Indii, a jinde, zejména v muslimských státech.
V pytlích zahalené bosé vdovy v talibanském Afghánistánu s bosými malými dětmi jsou z měst, včetně Kábulu, kde se ve sněhu choulí a živoří s uzlíčky na chodnících, vyháněny do hor, kde je v zimě čeká smrt. Zámožnější afghánské rodiny, které se pětkrát denně modlí k Alláhu, kolem nich denně bez povšimnutí chodí, aniž by svým muslimským sestrám v nouzi pomohly.
List Le Monde ze 14.9.2016 zmiňuje osud dvou afghánských dívek. Jednu z nich, třináctiletou, po smrti otce její nejstarší bratr, který po otci převzal patriarchální žezlo, za 4.000 euro prodal do „ manželství „, aby mohl před trestním stíháním v Íránu ( napadení), kde rodina žila v uprchlickém táboře, utéci do Řecka.
„ Jednou, když jsem se vrátila po škole a odpolední práci v krejčovské dílně domů, mně bratr sdělil, že jsem vdaná, a že se stěhuji do Afghánistánu. Svoji milovanou školu jsem tak musela opustit .“
Její „ manželství „ se mohlo odvíjet jako většina jiných vynucených muslimských manželství v Afghánistánu a Íránu bez lásky, ale poklidně rozením dětí a službou manželovi a jeho rodině.
Když však bratr z Řecka jejímu „ manželovi“ zavolal, aby mu poblahopřál k sňatku, dozvěděla se pravý úmysl, proč si ji její manžel koupil. Byl tím napadeným, kterému její bratr způsobil zranění, a koupil si jí proto, aby se jí každý den za své zranění mstil bitím. Odvedl jí do domu svých rodičů, kde všichni žili i s jeho bratrem v jedné místnosti, více místností dům neměl.
Stala se služkou a kuchařkou rodiny, a boxovacím pytlem, do kterého denně tloukli. Tchán jí mlátil za to, že mu nechutnalo jídlo, manžel si žádnou záminku k bití vymýšlet nemusel. Jak řekl, „ byla jeho ženou, tj. špinavou botou, se kterou si mohl dělat, co chtěl „ .
Když jí bylo 15 let, porodila první dítě císařským řezem, kdy ji jeho rodina vyčetla, že za porod museli zaplatit 400 euro. Rána zhnisala, nehojila se, sténala bolestí, ale dalšího lékaře jí rodina už nezaplatila.
Když jí mlátili, nevydala ani hlásku, své matce si nestěžovala, nechtěla jí přidělávat další trápení. A protože si nepostěžovala ani mladší sestře, ta se zamilovala do bratra jejího manžela, který byl stejný tyran. „ Čekala jsem druhé dítě, a udělala jsem vše, abych sestru odstrašila, třebaže mne manželova rodina bila o to více, protože chtěla, abych jejich druhého syna vykreslila v tom nejlepším světle. Řekla jsem sestře, že ona to násilí nevydrží, ale neposlechla mne.“
Měla pravdu, sestra neměla pokornou povahu, odešla od manžela po prvních úderech ke své matce do Íránu, třebaže u svého manžela musela nechat dvouletého syna, kterého ještě kojila, a nevrátila se ani po prosbách své sestry, naopak, podala na svého trýznitele oznámení k soudu.
Starší sestra neodešla kvůli dětem (7 + 5 let ), navíc vyvdaná rodina jí neumožnila kontakt s její rodinou, hlídala ji. Její manžel si přivedl druhou ženu, zákony v Afghánistánu a v Íránu polygamii umožňují.
Když se manžel starší sestry vrátil od soudu, který řešil stížnost mladší sestry, mlátil ji nepřetržitě čtyři dny za troufalost její sestry : „ Krutě zaplatíš za to, že se tvá sestra chce nechat rozvést, „ řekl jí.
Přivázal ji v místnosti ke sloupu, rozmlátil všechny její věci, polil ji benzínem a před zraky dvou malých synů se jí snažil oběsit. Přestal, až když synové prosili, aby „ nezabíjel maminku „. „ Mne však již zabil, i když mne nepohřbil, začala jsem nesnášet i své děti.“ Utekla ke své matce, ale několikrát se vrátila před dům svého manžela, protože nechtěla žít bez svých dětí. Do domu ji už ale nepustili.
Sestry se telefonicky spojily se svým 27letým bratrem, jenž starší sestru prodal, a domluvily si s ním, že je převede do Evropy, nejlépe do Německa, kde si starší sestra chtěla dát za pomoci státu do pořádku vlastní život, a poté se vrátit pro své dva syny, aby je vyrvala z péče otce, který je vychovával jen fackami, a svého staršího syna uhodil tak, že tento přišel o sluch. Každá zaplatila 1000 dolarů za převod do Istanbulu, kam dorazily v doprovodu bratra.
V Istanbulu obě sestry pracovaly jako šičky šest dní v týdnu 12 hodin denně v krejčovské dílně ve čtvrti, kde žije tolik Afghánců, že se jí přezdívá „ Afghan Town „. Měsíčně vydělávaly 800 lir ( 240 euro ), jejich měsíční nájem jedné místnosti ( kuchyň a WC sdílely s majitelem ), ve které žily i s bratrem, který jim na nájem nepřispíval, činil 700 lir.
Po podepsání dohody mezi Ankarou a EU o posílání migrantů z řeckých ostrovů v Egejském moři zpět do TR, se cena za propašování do Evropy vyšplhala na 3.000-4.000 dolarů za osobu, na což sestry, které by musely tuto částku zaplatit i za bratra, již neměly.
Uvízly v Istanbulu i se svým bratrem narkomanem, na kterého vydělávaly, ale kterého by neopustily. Celý den se jen povaloval v pokoji, a vstával, jen když si šel do nedalekého parku, v němž spali afghánští běženci, pro heroin.
Majitel dal kvůli jejich bratrovi sestrám měsíční výpovědˇ z nájmu, a tak sestry v neděli chodily po parku a ptaly se zdejších Afghánců, zda nevědí o místnosti k pronájmu pro tříčlennou rodinu. Začali jim volat neznámí lidé a zvát je na rande pod záminkou prohlídky místnosti. Když přišly, zjistily, že jde o heroinová a kuplířská doupata běženců z Afghánistánu ( viz heroinová závislost mnohých zaměstnanců afghánských a íránských diplomatických zastupitelství ), takže hned utekly.
Islámistický teroristický palestinský Hamas je na tom se ženami ještě hůře – viz mj. „ uříznutá prsa, průstřel v rozkroku, tak Hamas nenávidí západní ženy „. Je třeba si přestat namlouvat, že islámismus není islám.
U polygamních rodin v Africe má muž 2 až 3 manželky, s každou má až 10 dětí, a každá z nich se stará jen o své děti. Ve slumech tyto děti již od předškolního věku žijí na ulici a jedí odpadky, od 10 let v gangách přepadávají lidi. Ve slumech není voda, zato mnozí mají satelity.
V Evropě polygamní rodiny žádají o sociální byty o 12-20 velkých pokojích, a rozčilují se, že tak velké sociální byty nejsou. Jsou jim nabídnuty třeba tři byty, ale manžel nechce své tři rodiny rozdělovat, a trvá na jednom bytě o 20 pokojích.
V polygamních rodinách může manžel ženu kdykoliv zapudit. Pokud někdo znásilnil ženu, tato poskvrnila hanbou celou komunitu, která ji z manželovy vesnice vyžene. Žena nemůže dědit, nic vlastnit, nemůže zaměstnávat muže, má právo jen pro svého muže pracovat, takže jí zbývá jen smrt, anebo vzepření se osudu.
Např. v severní Keni si zapuzené a týrané ženy z kmene Samburu ( chovatelé dobytka ) 1991 založily čistě ženskou vesnici ( v severní Keni měla od konce 2.sv.v. cvičiště a střelnici pro testování nové munice britská armáda ). Pořídily si mikroúvěry a začaly prodávat dobytek, a lovit perly pro zahraniční turisty.
Za peníze, které si vydělaly, si platily mužskou ochranku, která je chránila před jejich manželi, kterým vadilo, že se osamostatnily a jsou úspěšné. V noci se do jejich vesnice vkrádali po skupinách, mlátili je a chtěli je odvléci, protože žena, atˇ již živá či mrtvá, je stále majetkem muže. Tyto ženy před brutalitou ex-manželů nenajdou zastání ani u úřadů, dobře vědí, že jednou se jejich ex-manželům je zabít podaří ( dokument francouzské TV – Quand des femmes kényanes brisent les traditions /Když keňské ženy poruší tradice).
Podvyživené zneužívané matky se zoufalstvím v očích kojící na chodnících přeplněných velkoměst, jiné na vesnicích chodí s batolaty na zádech denně několik km pro vodu tam a zpět, kanystry s vodou nosí na hlavě, taktéž věci, které musí ten den prodat. Pokud mají muže, nají se večer toho, co se jim podařilo sehnat, nejprve on, a teprve poté, když něco zbyde, mohou jíst žena a děti. Ruce těchto žen jsou upracované, mozolovité, s rozpraskanou a drsnou kůží, veliké jako lopaty, jako měly ženy ve Stalinových gulazích.
V etiopské provincii Tigraj, dlouhodobě zmítané etnickou válkou, místní ženy vykládají a na zádech odnášejí obří 100kg pytle pšenice, kterou poskytuje OSN.
Viz mj. „Studie, ve světě žije 29 miliónů žen a dívek v moderním otroctví „ či „ Úděl novodobých otrokyň : zavřené bez pasu, znásilněné. Vůle ke změně ale chybí, říká dokumentarista „ , dále např. „ Chinese diplomat shares video statement of a happy Pakistani bride in China „ / Čínský diplomat sdílel videoprohlášení „ štˇastné pákistánské nevěsty v Číně „ , třebaže tyto zahraniční „ nevěsty „, vylákané do Číny, ve které z demografického hlediska dlouhodobě chybí ženy, sítí pákistánských obchodníků s lidmi, nebo prodané chudými rodiči ( nejchudší v Pákistánu jsou křestˇané ), většinou končí jako sexuální otrokyně či v rukou obchodníků s lidskými orgány ( nejde jen o nevěsty z Pákistánu, ale i ze středoasijských států ).
Velmi drastická situace žen, které jsou spíše otrokyněmi, je v subsaharských státech Afriky, mj. v Mali, v Nigeru, v nichž je pouze 17% žen gramotných. 76% nigerských dívek je svými příbuznými provdáno/tj. prodáno ve věku nezletilosti, a poté rodí jedno dítě ročně. Výchovou jsou přesvědčeny, že co udělá manžel, je správné, včetně že je bije. Ženy zde nemají právo na rozvod, natož, aby získaly děti do péče. Nemohou dědit majetek, když je manžel zapudí, odcházejí jako žebračky na ulici.
Největší úmrtnost na AIDS je ve státech jižní Afriky, v nichž je nejvíce sirotků na světě.
Když zemře živitel rodiny, je to začátek konce, viz následující příběh ( Le Monde ) : otec dvou dětí, s dobrým výdělkem v jihoafrických dolech, zemřel ve 36 letech na AIDS. Jeho žena musela nechat pole ležet ladem ( neměla na půjčení traktoru na orání či páru volů ), a musela se nechat ve městě zaměstnat jako kuchařka. Brzy ležela na smrtelné posteli s AIDS jako její manžel.
Svým dětem řekla : „ Přestaňte brečet, stejně zemřu. Nikdo se o vás nepostará, musíte se o sebe postarat sami.“ Věděla, co říká - navzdory zdejším tradicím ( manželův majetek nedědí vdova, ale příbuzní z manželovy strany ) si po smrti manžela pole s domem ve prospěch svých dětí nechala, nepředala ho jeho rodině, takže manželova rodina ji odepsala.
14letá dcera v osmém měsíci těhotenství tak převzala úlohu paní domu a pěstounky svého 7letého bratra. Druhý den po smrti matky se se svým velkým břichem vydala pěšky do města do střediska UNICEF, které přes charitativní organizace pomáhá lidem s AIDS a sirotkům po nich.
Domů na hlavě nesla 30kg pytel nesemletého obilí, 3 kg fazolí a 1 litr oleje. Druhý den podnikla stejnou několikakilometrovou cestu do města – tentokrát na hlavě odbalancovala kýbl s pitnou vodou z městské studně. Domů přišla celá promočená, jak z něho šplouchala voda.
Charitativní organizace na ni naléhala, aby se vrátila do školy, ale neměla peníze na učebnice a jiné školní pomůcky. Celkem v oblasti, kde žila, UNICEF identifikovalo 639 osiřelých dívekbez jakékoliv pomoci. Jedna z nich se od 11 let, kdy na AIDS zemřel otec, starala o nemocnou matku s AIDS a o tři mladší sourozence.
Dokázala udržet ve škole svého mladšího bratra až do třetí třídy, sama si nikdy školu dovolit nemohla, a situace se pro ni zhoršila, když ve 13 letech, kdy zemřela matka, otěhotněla ( „ Řekl, že se o mne postará, byla to moje chyba „ ) , a musela se ještě starat o syna.
Její anemický syn s průjmy ležel nahý, zabalený v hadru, na špinavém dvoře na rohožích mezi plastovým odpadem, zatímco ona mlátila prašné obilí, které dostala od UNICEF, aby zrno oddělila od plev.
Pracovníci z charity ji přemluvili, aby začala chodit do školy. Pokusila se o to, a každý druhý den pracovního týdne odpoledne si syna uvázala na záda a šla pěšky do města do školy, kde si musela půjčit tužku i ořezávátko, a necítila se zde dobře.
V Africe, osvobozené od kolonialismu, sto let poté vládne nejen chudoba, ale i vyhlazovací etnické násilí, zejména po prezidentských volbách, kdy se prezidentem stává diktátor jednoho etnika, načež se etnika začnou navzájem vyhlazovat - viz genocida ve Rwandě, a mj. mé články k ní, např. „ OSN, falzifikátor letecké nehody z Rwandy „ http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&frm=1&source=web&cd=1&cad=rja&uact=8&ved=0ahUKEwjaiM3d_o7SAhUBExQKHSfLAloQFggbMAA&url=http%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D44929&usg=AFQjCNETDZgVwXBH2B7dz90pqNbeNtT4RQ
Rwanda má od genocidy Tútsiů (1994) ze strany Hutuů nejvíce žen na světě v parlamentu, protože muži byli vyvražděni, zatímco ženy byly „ jenom „ hromadně znásilňovány.
V roce 2001 se podílely i na vypracování nové ústavy, ve které nechaly zakotvit systém kvót, který ženám rezervuje 30% míst ve všech rozhodovacích funkcích na vládní úrovni ( ženám je rezervováno ministerstvo zahraničí, zemědělství, průmyslu a energetiky ) i lokální úrovni, a přiznává jim právo na dědění. Tradiční machismus však ve Rwandě neskončil, domácí násilí proti ženám pokračuje.
Při etnických čistkách hraje v násilí klíčovou roli znásilňování, viz nejen wagnerovská Středoafrická republika, ale i Putinovo dobyvatelské vojsko na Ukrajině.
V roce 2008 etnické vyhlazování proběhlo po prezidentských volbách v Keni, dodnes probíhá genocida černošských etnik ze strany muslimských milic, podporovaných mj. Kremlem, např. v súdánské provincii Dárfúr se 6 milióny obyvatel, která pluje na ropě, a má uran a zlato. Muslimské ozbrojené milice hlídkují u hranic a vraždí civilisty, kteří se snaží dostat do sousedního Čadu – muže, chlapce a novorozence mužského pohlaví zabíjejí.
Z Jižního Súdánu, bohatého na ropu, uprchlo před etnickým násilím 2.5 mil. lidí ( 1 mil do Súdánu, 1 mil. do Ugandy, zbytek do Etiopie ).
Z Barmy uprchlo před etnickým násilím 1.5 mil. lidí ( muslimští Rohingové ), 1 mil. do Bangladéše, zbytek do Thajska a Malajsie.
V roce 2019 bylo ve světě 70,5 mil. vysídlených osob, které zaplavily ulice okolních států, z toho nejvíce (7 mil.) syrských uprchlíků ( z důvodu Asádova násilí a ruské invaze jemu na pomoc z roku 2015, kdy si Putin zopakoval boření velkoměst z roku 1999/2000 Groznyj ). Nejvíce syrských uprchlíků přijalo Turecko ( 4 mil. ), Libanon ( 1 mil.), Jordánsko 700.000 a Německo 500.000.
Z Afghánistánu uprchly 3 milióny lidí – 1.5 mil. do Pákistánu, a stejný počet do Íránu.
Poté co 2019 Putin a Trump znovu dosadili k moci Taliban se mnoho vysídlených afghánských rodin ocitlo ve městech zcela bez financí a střechy nad hlavou. A protože jim jejich muslimští bratři nepomohli, chodili kolem na chodníkách živořících rodin jako by je neviděli, začali své děti na ulicích prodávat.
Viz mj. „ Babička prodala vnučku za dvě stovky. Tedˇje jí 13 a má syna.“ Nejsou v tom sami, děti z důvodu absolutní chudoby prodávají i v Nepálu a v Bhútánu ( zde mnišské kláštery některým sirotkům /velmi chudým dětem poskytují základní vzdělání jako např. islámské madrasy v Pákistánu ).
Znásilňování je běžným jevem napříč světem, viz např. „ Španělský soud zprostil pět mužů viny ze znásilnění čtrnáctileté dívky, protože se nebránila „ …
Nejen ve venkovských oblastech Indie a Pákistánu jsou ženy zcela bez možnosti se bránit, většinou je naopak ještě zabijí jejich příbuzní za to, že se odvážily na znásilnění poukázat a rodinu „zostudit“, anebo jsou za trest, že svým znásilněním „ poskvrnily čest rodiny, „ za násilníka provdány. V Pákistánu byly teprve v lednu 2021 zakázány testy na prokázání panenství, které byly vyžadovány soudy od obětí znásilnění.
Viz mj. „ „ Šestnáctiletou dívku bez domova v Indii znásilnily stovky mužů „, včetně policistů, kteří si její výpovědˇ nikdy ani nezapsali. Dívka byla ve 13 letech provdána za 33letého muže, jenž ji sexuálně zneužíval a týral, proto od něj odešla. Ke své rodině se také nemohla vrátit, protože doma ji zneužíval její otec. Proto žila a žebrala na autobusové zastávce.
Další v Indii běžné kauzy : Třináctiletou Indku hromadně znásilnili a potom upálili, v roce 2021 policie zatkla 33 mužů, kteří hromadně znásilnili 15letou dívku, a v témže roce v Dillí byla hromadně znásilněna a zabita 9letá holčička. Sexuální násilí na holčičkách je časté i v indických sirotčincích.
V indických nevěstincích „pracuje“ odhadem 1.2 mil. nezletilých.
Nejen ve venkovských oblastech Indie ( hinduismus a islám se menstruujících štítí ) a Nepálu, ale i na venkově v Africe, jsou menstruující ženy a dívky považovány za „ špinavé „ a musí se stranit ostatních, žijí v těchto dnech ve všelijakých přístěnkách, včetně z větví, v menstruačních chatrčích na hlíně, v boudách pro zvířata.
Viz mj.“ Indické studentky nutili, aby si stáhly kalhotky a ukázaly, že nemenstruují /Indian students forced to remove underpants to prove they were not menstruating „
Tak jako všechny ženy utiskující státy i Indie oficiálně přijala rovnoprávnost mužů a žen, takže ve veřejné politice ženy předvádějí skvělé image postavení žen. Od roku 1992 platí v obecních volbách kvóty pro přidělování míst ženám na radnicích, ale kvótám pro ženy do parlamentu se politici brání.
V postkoloniálních zemích byli průkopníky moderního ( laického ) feminismu nacionalisté.
V Egyptě nacionalistická aktivistka Huda Sharawi /1879-1947/ ve 20.letech založila Národní feministický svaz, a 1929 vyvolala na nádraží v Káhiře pobouření, když z vlaku vystoupila bez závoje, v čemž jí feministky následovaly při demonstracích proti Britskému impériu. ( Íránští ajatolláhové v posledních letech brutálně zpřísnili pravidla pro nošení „ posvátného „ hidžábu, Íránky se jim zdají být moc liberálně prozápadní. Mravnostní policie, Gestapo ajatolláhů, mnoho mladých žen upoutala na invalidní vozík či je rovnou umlátila.)
V Britské Indii feminismus prosazovala nacionalistka Kamaladevi Chattopadhyay /1903-1988/, pocházející z bohaté a vzdělané brahmanské aristokratické rodiny, která stála po boku Gandhího a Nehrú. Právě ona přesvědčila Gandhího, aby ženám dovolil účastnit se 1930 protestního Solného pochodu (400 km ) za indickou nezávislost.
V roce 2005 Indie pro chudé ženy, pracující ve sférách veřejného zájmu ( mj. metařky ) zavedla minimální platy, a současně přijala i zákon proti domácímu násilí, který je paradoxně v této zemi hrůz pro ženy jedním z nejlepších na světě. Chrání ženy před fyzickým násilím nejen ze strany jejich mužů a synů, ale i před násilím ze strany příslušníků manželovy rodiny, se kterými žijí.
I přes tento zákon v Indii desítky tisíc žen ročně umírají z důvodu tzv. nedostatečného věna nevěsty, kterého se manželova rodina dožaduje i po svatbě. Nevěsta je ubita/utýrána nebo sama spáchá sebevraždu.
Třebaže 1961 byla tradice věna zakázána, potlačena nikdy nebyla, a nový rozmach zažívá od konce 80.let, kdy se věno nevěsty znovu stalo symbolem bohatství a moci její rodiny. Dnes věno dávají všechny sociální třídy a kasty. Ty bohaté, aby se předvedly, pro chudé věno znamená, jak přijít k majetku.
Indická žena se tak znovu stala objektem, přes který lze nabýt majetek, což jí bytostně ohrožuje, přestože Indii chybí přes 40 mil. žen v důsledku zabíjení plodů holčiček poté, co ultrazvuk ukáže, že jde o holčičku. Indické holčičky umírají i na nedostatečnou péči ze strany rodiny, která se o ně nestará tak jako o chlapce ( jídlo, hygiena, lékař, škola, apod. ).
Sféra rodinného práva však i v 21.stol. zůstává pro ženy rozvojových zemí upravena v jejich neprospěch.
Dle Střediska pro porozumění mezi muslimy a křestˇany saúdskoarabského prince Al-Walida Ben Talal na US univerzitě v Georgetown, jsou to právě islámské feministky, které na konci 20.stol. na sebe převzaly úkol změnit rodinné zákoníky ve prospěch žen, které se však dostávají do střetu s laickými feministkami, zejména v Íránu, které odmítají manipulaci žen ve prospěch fundamentalistického politického islámu.
Islámský feminismus je přesto v srdci tohoto boje. Nejde mu o reformu patriarchálních tezí a zvyků, které byly do islámu infiltrovány, ale o radikální přizpůsobení se pasážím Koránu, které odkazují na rovnoprávnost mužů a žen, a na sociální spravedlnost.
Islámský feminismus se rozvinul v 80.letech, kdy muslimky ze středních vrstev začaly běžně studovat na univerzitách, pracovat mimo dům a zpochybňovat paternalismus/mužskou dominanci, který požadovaly nahradit rovnoprávností, a to zejm. v rodině.
Bez této rovnoprávnosti by např. nemohl být reformován zákon o rodině v Maroku v roce 2004. Debata o jeho novelizaci mezi politickou elitou, liberálními feministkami a islámisty probíhala přes 20 let, nakonec debatu ukončil král Muhammad VI ( nastoupil 1999 ) v roce 2003 arbitráží, která přihlédla k požadavkům obou stran ( schválení státního islámského feminismu ).
Tento průlom v rodinném právu ve prospěch žen umožnily laické i islámské feministky, a vůle mladého krále modernizovat společnost a odstranit vliv islámských radikálů zejm. po teroristickém útoku v Casablance ze 16.5.2003.
V některých monarchiích Zálivu dostaly ženy hlasovací právo (2002 v Bahrajnu a 2005 v Kuvajtu) jen v důsledku politické shody mezi laiky a molly.
V tradičně machistické kultuře Latinské Ameriky začaly ženy sporadicky přebírat vrcholné funkce až v 21.stol.
9.3.2001 starosta Bogoty Antanas Mockus, filozof a matematik, zavedl bizarní experiment jako odpovědˇ na machistickou nadvládu v Kolumbii – od 19.30 večer do 1.00 ráno se mohly po Bogotě pohybovat jen ženy, následující týden muži ( https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjO38jR6-KFAxX0gv0HHURmAncQFnoECCcQAQ&url=https%3A%2F%2Fnews.harvard.edu%2Fgazette%2Fstory%2F2004%2F03%2Facademic-turns-city-into-a-social-experiment%2F&usg=AOvVaw0RVMn3yJW4QgiEL3WBn9cW&opi=89978449 ).
V roce 2007 byla v Argentině „ zvolena „ prezidentkou Cristina Fernadez de Kirchner, manželka Nestora Kirchnera, prezidenta v letech 2003-2007 ( jisté podivnosti ukazovaly na kremelskou stopu, viz můj článek „ Chávez koupil Argentinu „ https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwijrLj67OKFAxUz8gIHHSFcAjYQFnoECBYQAQ&url=https%3A%2F%2Fblog.idnes.cz%2Fkostlanova%2Fchavez-koupil-argentinu.Bg08092010%3Fstrana%3D5&usg=AOvVaw2neFmwdhF9W1VQYg3bgHM_&opi=89978449 ), načež byla přirovnávána k první prezidentce na světě – k Isabele Martinez de Peron, zvolené 1974, vdově po Juanu Domingo Peronovi, u moci 1946-1955 a 1973-1974. V říjnu 2011 se Kirchnerová stala první ženou, která byla do funkce prezidentky latinskoamerického státu zvolena podruhé ( Chávez zemřel až v 3/2013 ).
2006 se stala prezidentkou Chile středolevá Michelle Bachelet, bývalý politický uprchlík a rozvedená, která sama vychovávala své tři děti - v Chile, kde byl rozvod teprve čerstvě umožněn.
V říjnu 2010 v Brazílii vyhrála prezidentské volby další rozvedená – Dilma Rousseff, která byla během diktatury v letech 1960-70 členkou levicové gerilové skupiny (!). Brazilský tisk psal o „ republice na vysokých podpatcích „, ale 2014 byla znovuzvolena. O pár měsíců dříve 2010 se se středolevou prezidentkou Laurou Chinchillou (2010-2014) probudila Kostarika.
Tento vývoj v Jižní Americe byl spojen s pozitivní diskriminací, jejímž průkopníkem byla Argentina, která 1991 zavedla 30% kvótu pro počet žen v politických stranách, 38% pro jejich počet v parlamentu. Postupně se přidalo 11 dalších latinskoamerických států ( Brazílie, Bolívie, Paraguay, Uruguay, Kostarika, Ekvádor, Honduras, Mexiko, Panama, Peru, Dominikánská rep.). Ve Venezuele Hugo Chavez dosazoval ženy jen jako své loajální loutky, které mu měly přilákat ženské voliče.
Ženy ve funkcích v latinskoamerických státech však zůstávají konzervativní jak v ekonomice, tak v otázkách rodiny, včetně práva na interupci, které je v Latinské Americe tabu, vyjma Kuby, kde je právo na umělé přerušení těhotenství uzákoněno, a Mexiko City, které si jej odhlasovalo pro případy znásilnění či ohrožení života matky.
V říjnu 2010 i samy feministky byly překvapeny, s jakou razancí se téma interupce dostalo na volební mítinky v Brazílii. Za videi s mrtvými plody na internetu stáli evangeličtí pastorové, kteří vyzývali k bojkotování Rousseffové, která kdysi prohlásila, že by se interupce neměla kriminalizovat. Její protikandidát José Serra ze Sociálnědemokratické strany se v kampani v lidových čtvrtích předváděl s Biblí v ruce a démonizoval ty, kteří chtějí zabíjet nenarozené děti ( konzervativci své projevy zmodernizovali, pokrytecky tvrdí, že chtějí zachránit plod ve jménu jeho lidských práv, nejen ve jménu rodiny a morálky, ale sami pro své blízké za penalizované interupce platí velké peníze na soukromých klinikách, které neskrývají, co dělají, chrání je i policie - ženy, které na soukromé kliniky nemají, si těhotenství nechávají přerušit pokoutními praktikami, kdy končí s protrženými dělohami či s těžkými infekcemi ).
Ve 2.kole musela Rousseffová církvím podepsat prohlášení, že návrh zákona o legalizaci interupce nepošle do parlamentu ( v němž se počet duchovních zdvojnásobil, dosáhl 63 křesel ).
Brazilie, Uruguay, Chile, Kostarika a Kuba mají problém se stárnutím obyvatel, bohaté i chudé ženy z favel si dnes pořizují jen jedno až dvě děti, nebo žádné.
Jedinou latinskoamerickou zemí, která učinila krok zpět, je Nikaragua. V roce 2006 zdejší katolická hierarchie zorganizovala rozsáhlé demonstrace proti právu na interupci v případě znásilnění. Proruský sandinista Daniel Ortega, jenž hledal podporu pro znovuzískání moci, s ní uzavřel dohodu, že právo na interupci zruší, zvítězí-li, a tak i učinil.
A naopak v ultrakonzervativní Kolumbii za ultrakonzervativního prezidenta Alvara Uribe ( 2002-2010 ) Ústavní soud učinil opačný krok, a přiznal právo na interupci pro zdravotní problémy matky.
Chavez vládl na pevném svazku armády a církevní hierarchie, takže právo na interupci bylo ve Venezuele tabu.
Hlavním problémem jihoamerických žen však zůstává násilí – vraždy žen jen proto, že jsou ženy, a to zejména ve Střední Americe ( zejm. Guatemala, Honduras, Salvador ) a v Mexiku, zejména ve státech Chihuahua, ve kterém se nachází město Ciudad Juarez, známé systematickým vražděním žen, Baja California Sur/ Jižní Dolní Kalifornie, a Guerrero, v nichž si narkogangy vyřizují účty prostřednictvím znásilňování a unášení žen.
V Mexiku dramaticky vzrostl počet žen uvězněných za narkoobchody a organizování prostituce s unesenými ženami ( trh s narkotiky vytváří každoročně v Jižní Americe zisk zhruba ve výši 16 mld dolarů ).
V Mexiku se obětí znásilnění a prostituce stávají ženy z kolon imigrantů, které chtějí ilegálně přejít US hranice. Zastaví je falešní policisté a odvezou na odlehlé farmy ke kuplířství či otrocké práci, ledaže by je vykoupili příbuzní ( 3.000 euro za unesenou osobu ). Nevládní organizace podezírají mexickou policii, která je jednou z nejzkorumpovanějších na světě, že se na vydírání podílí.
V Mexiku se děti rodí i ve věznicích, kde zůstávají s matkou. Děti jsou v mexických věznicích „požehnáním“, nikdo se jich nesmí dotknout, stejně jako jejich matek. Ostatní nemusí jejich děti milovat, ale sáhnout na ně nesmí. A běda tomu, kdo by se odvážil urazit těhotnou. Ve věznicích je možné i sjednocování rodin – k ženě s narozeným dítětem se mohou připojit i její ostatní děti, její matka či sestra.
Do mexických věznic mají svobodný přístup evangelisté, mormoni, jehovisté, kteří nad odsouzenými ženami snadno získávají vliv.
V Hondurasu na tom nejsou ženy o nic lépe ( Le Monde z 8.4.2019 ).
V 16 letech byla brutálně znásilněna, a trvalo jí několik let, než se naučila svoji dceru přijmout a milovat. Žila s ní v neustálém strachu, protože na policii nahlásila svého švagra, že znásilňuje svoji šestiletou dceru. Šel na dva měsíce do vězení, ze kterého jí posílal výhružné dopisy, že skončí se stˇa tou hlavou.
Proto i s dcerou z rodného města odjela, a 2017 se poprvé pokusila dostat autobusem do US. Když na jihu Mexika v Tapachula byla svědkem, jak maskovaný gang pozabíjel muže ze skupiny migrantů a ženy unesl k prostituci, vrátila se zpět do Hondurasu.
Podruhé se o přechod do US pokusila 2018, když dostala druhou výhružku smrti. Tentokrát s dcerou odjela vlakem, a poté šly šest dní pěšky, aby se znovu dostaly do mexického města Tapachula, kde byly zatčeny mexickou policií, umístěny do uprchlického střediska a vyhoštěné .
Po návratu ji na ulici přepadli dva muži a hrozili, že jestli ještě podá žalobu na svého švagra, zabijí ji. Žalobu již nepodala a stejně se bála vycházet na ulici, do školy kvůli hrozbám nechodila ani dcera.
V roce 2014 byla zavražděna Miss Honduras i se svojí sestrou. Honduras je po Ekvádoru na 2. místě v Jižní Americe v počtu těhotenství nezletilých, v roce 2017 v Hondurasu porodilo 25 desetiletých holčiček. Honduras, místo aby převychoval sexuální agresory, zakázal veškeré potraty.
Totální zákaz potratů vyhlásili pučisté, kteří 2009 svrhli levicového prezidenta Manuela Zelaja, jehož vláda trestní zákoník novelizovala povolením interupcí v případě znásilnění, malforace plodu či ohrožení života ženy.
Interupce je v bigotních, zejména katolických státech, pro ženy problém, viz Polsko za Jaroslava Kaczynského, US či Latinskou Ameriku – sexuální násilníky netrestají, jen znásilněné ženy. „ US se stávají zemí, kde sexuální násilníci a vlastníci zbraní mají více práv než znásilněné ženy „.
Na demonstracích za depenalizaci interupcí bylo vidět transparenty „ Těhotenství začíná penisem, regulujte ho.“ „ Zakažte viagru – je-li těhotenství božím záměrem, tak je jím i impotence.“ Demonstranti kritizovali, že „ jdou po klinikách, které provádějí interupci, ale sami navštěvují kliniky asistované reprodukce, které ničí embrya.“
Všechny feministky světa budou vzhlížet k Francii, která 8.3.24 právo na interupci/IVG/i erruption volontaire de grossesse slavnostně vepsala do své ústavy.
I muslimové začínají diskutovat o právu na umělé přerušení těhotenství v souladu s tezí Koránu o důstojnosti ženy ( k důstojnosti ženy viz : „Češka od svého ex manžela vysoudila 5 miliónů za domácí práce, úklid, vaření a management domácnosti, což je práce jako každá jiná „ ).
Dalším terčem násilníků a najatých vrahů jsou environmentální aktivistky spolu se svými kolegy. Např. pučisté z roku 2009 v Hondurasu urychlili privatizaci půdy a poskytování těžařských koncesí, koncesí pro stavby hydroelektráren a pro zemědělskou kultivaci půdy.
Během pár let bylo najatými vrahy zavražděno 127 environmentalních aktivistů, převážně mladých lidí a žen, které zůstaly, kdežto muži svoji půdu velkým společnostem prodali a odstěhovali se. „ Je to moje půda a moje voda, se kterou myji své děti, nechci, aby ji znečištˇovaly velké firmy „.
Rovnost mužů a žen
Rovnost pohlaví mohou požadovat i utiskovaní muži, např. muži z indického kmene Khasi ( 1 milión lidí žijících ve státě Meghalaya na východě Indie nad Kalkatou ) žijí v matrilineárním rodinném systému ( nikoliv v matriarchátu, králové tohoto kmene svůj trůn předávali synovi své nejmladší sestry/matrilinearita , a dodnes zásadní rozhodnutí žen tohoto kmene podléhají souhlasu strýce z matčiny strany).
V matrilineárním systému děti nosí příjmení matky, a dědici rodinného jmění se stávají jen dívky, přičemž rodinný majetek přechází na nejmladší z dcer.
Pouze ženy zastávají v kmeni prominentní funkce ( Le Monde z 28.10.2010), muži poté, co se ožení , musí rodný dům opustit a přestěhovat se do domu manželky, ve kterém vládne tchýně.
Přes noc se tak stávají páriové, a bez ohledu na to, kolik univerzit vystudovali, musí bez odmlouvání vykonávat příkazy své tchýně. Z bohatých obchodníků, úspěšných na burze, se stávají domácí služky, z pohledu tchýně budižkničemové, na které se musí dohlížet, i když hlídají malé děti, na jejichž výchově se podílí výhradně jen matka či tchýně.
Muž nemá ani právo účastnit se rodinných setkání : stojí proti němu klan tchýně a jejích dětí, včetně manželky, takže mu nezbývá nic jiného než alkoholismus a předčasná smrt, tvrdí s vážnou tváří muži z tohoto kmene, kteří založili Spolek pro reformu rodiny, který bojuje za rovnoprávnost mužů s ženami ( jeho členy jsou i ženy, především ze sousedního státu Západní Bengálsko, kterým se nelíbí, že jejich synové podléhají „ kouzlu děvčat „ z tohoto kmene, které si je pak „zotročí“ ).
Tento matrilineární úředně zaregistrovaný kmen v Indii požívá spoustu privilegií, např. má menší daně, jeho kmenovou půdu mu nikdo nesmí vzít, a má kvóty pro vstup na univerzity a do státní správy ( pro tato privilegia jsou ženy z tohoto kmene výhodnými nevěstami ).
Matrilineární systém se projevuje i lingvisticky – mužský rod označuje jen neživé věci v původní „ neotesané „ podobě, např. dříví. Pokud je ze dřeva již něco vyrobeno, jde o ženský rod. Matrilineární struktura sahá do dob, kdy ještě neexistovaly sňatky, takže nebylo možné určit otce dítěte, a kdy muži trávili většinu života na bojištích, takže se o rodinu musely starat ženy.
Ženy z tohoto kmene žijí západním stylem života, jezdí v luxusních autech, poslouchají rockovou hudbu a mnohé z nich preferují celibát, což je v Indii, kde je 40% žen obětí domácího násilí, velmi vzácné, tlak na ženy, bohaté či chudé, aby se vdaly, je všudypřítomný.
„Proč bych se měla trápit s nějakým manželem? Chci se věnovat jen svojí profesní kariéře, „zní jejich argumentace.
Na severu Vietnamu ve městě Sapo se konají každou neděli trhy etnických menšin, ale domlouvají se zde i milostné avantýry na jednu noc či celý život. Za tímto účelem sem chodí mladí i staří, jednotlivci, muži i ženy, či sezdané páry. Najdou si zde veřejně milence/milenku, a po skončení trhu zase spolu odjedou. Je to únik od tvrdého života na polích a rýžovištích.
Nobelovu cenu za mír udělenou norským Nobelovým výborem na protest proti masovému používání znásilňování žen jako zbraně v konfliktech dostali 5.10. 2018 ti nejpovolanější - jezídka Nadia Murad, jež si prošla peklem v rukou teroristů IS, a gynekolog z Konga Kinshasa/RDC Denis Mukwege (63), jenž celý život věnoval sešívání roztrhaných vagín znásilněných žen a dívek v Kongu ze strany proti sobě bojujících nejrůznějších etnických a politických milic. Svoji kliniku provozoval v bojových podmínkách pod výhrůžkami smrti.
Nadě Murad bylo 21 let, když 3.8.2014 ( kdy Putin přepadl po Krymu i Donbas a potřeboval odvedení pozornosti od své agrese ) se jejich vesnice Kocho u města Sindžár v Ninivském guvernorátu v Iráku na úpatí pohoří Sindžár u iráckého Kurdistánu, který si město nárokuje, brzy ráno probudila do hrůzostrašné paniky a řinčení zbraní, kterými byli od hlavy k patě ověšeni džihádisté z milic IS, které přepadly všechny jezídské vesnice v tomto kraji.
Jde o hornatou krajinu vklíněnou mezi irácký a syrský Kurdistán, kde žije etnicko-náboženská komunita jezídů, složená většinově z iráckých Kurdů. V jezídismu se mísí hinduismus, šamanismus, judaismus, křesťanství i islám.
Džihádisté muže nejprve nutili k přestoupení na islám, poté je postříleli. Chlapce nahnali do první bojové linie, a ženy si odvezli do své bašty v Mosulu jako otrokyně, které si mezi sebou prodávali, mučili a znásilňovali.
Nadě se s pomocí jedné muslimské rodiny z Mosulu, podařilo po nějaké době utéci. Sama poté přešla bojovou linii do iráckého Kurdistánu, kam z irácké provincie Sindžár v srpnu 2014 uprchlo 400.000 Jezídů. Chudí žili v táborových stanech, bohatí ve městech. Všichni ale toužili po statusu uprchlíka, aby mohli odjet do Evropy.
V létě 2014 v kurdském městě Dohuk, severně od Mosulu, převážně mladí jezídové vytvořili s podporou US aktivistů organizaci Yazda, která se stala globální organizací se sídlem v US pro pomoc minoritních etnických a náboženských komunit ( mj. Jezídové, Chaldejci/Kaldejci, Asyřané ).
Organizace Yazda se nelíbila úřadům iráckého Kurdistánu, které její aktivity omezily, a které v létě 2014 neučinily nic nejen pro ochranu Jezídů, ale nesnažily se jim ani pomoci jako uprchlíkům, naopak, využily jejich mučednictví k tomu, aby upoutaly pozornost světa na Kurdy.
Organizace Yazda Nadiu Murad přemluvila, aby se stala její mluvčí. Nadia se přestěhovala do Německa, odkud světu připomínala, že zhruba 3.000 jezídských žen stále zůstávají v otroctví IS, většinou i se svými dětmi.
V prosinci 2015 Nadia Murad pronesla projev v RB OSN, ve kterém vyzvala mezinárodní společenství, aby udělalo něco pro osud žen a dětí, které poté, co byly IS uneseny, zmizely. Jako očitý svědek ponuře uvedla :„ Každý den mne znásilňovali, dokud jsem neztratila vědomí. Matku a šest mých bratrů zabili. Já dostala šanci a přežila jsem, proto jsem se rozhodla rozbořit tabu znásilnění a promluvit.“
V roce 2016 byla jmenována vyslankyní dobré vůle OSN, v prosinci 2017 obdržela, spolu s další jezídskou aktivistkou Lamia Haji Bachar, Sacharovu cenu europarlamentu za svobodu myšlení.
Teprve v roce 2018 byla teroristická skupina IS poražena, třebaže na některém území se ještě držela. Teroristé z IS byli vyhnáni z Mosulu, Sindžáru a ze syrského města Rakka, hlavního města jejich zrůdného kalifátu, podporovaného Ramzanem Kadyrovem, občanem RF, a ústředním Putinovým služebníkem.
Organizace Yazda zdokumentovala v provincii Sindžár 68 společných hrobů, do kterých teroristé IS své oběti házeli.
Irácký prezident Kurd Barham Saleh 2.10.2018 prohlásil, že na Nobelovu cenu za mír, kterou dostala Muradová, jsou pyšni všichni Iráčané, ale že Jezídové stále zůstávají ve stanových táborech, ve kterých je léto vyčerpávající a zima ledová. Asi naznačil, že by se lépe měli ve vysněné Evropě.
Denis Mukwege se ve východokonžské provincii Jižní Kivu na hranicích s Rwandou narodil do rodiny místního pastora, se kterým již jako dítě chodil navštěvovat nemocné. Nejdříve vystudoval medicínu v sousední Burundi, do provincie Jižní Kivu do nemocnice v Lemera se s diplomem vrátil 1983. Chtěl být pediatrem, ale osudy žen, které umíraly při porodu nebo na následky těžkých zranění v oblasti genitálií jej přiměly k tomu, aby se stal gynekologem.
Gynekologii vystudoval na lékařské fakultě ve francouzském Angers, odkud se do Konga jako gynekolog vrátil 1989. První válečná vřava jej dostihla 1996, kdy byla nemocnice v Lemera vypleněna a rozbořena. Desítky zdravotnic a pacientek byly zavražděny. Sám musel uprchnout do Keni.
Po návratu do Konga 1999 si s pomocí švédské charitativní organizace zřídil gynekologickou a porodnickou kliniku Panzi v Bukavu, kde dlouhodobě, celá desetiletí, mezi sebou válčí nejrůznější milice.
Z hromadných znásilnění se stala epidemie, takže kliniku, kterou si původně představoval jako oázu míru, musel přeměnit na kliniku specializovanou na příjem žen těžce zraněných po znásilnění. Těmto ženám jen operace a pooperační péče nestačila. Byly těžce traumatizované, vyhnané z rodin, které „ poskvrnily „, že se nechaly znásilnit, či pocházely z vypálených vesnic a neměly kam jít.
Ženám, dívkám a holčičkám se zmrzačenými genitáliemi, které byly nejen fyzicky, ale i psychicky na pokraji svých sil, poskytoval lékařské zákroky zdarma. Odoperoval zhruba 50.000 žen a dívek, některé sešíval několikrát, jako 15letou dívku, která za ním, krvácející, přišla se svým tříletým dítětem v náručí, počatým ze znásilnění.
Nemohl je po operaci poslat jen tak na ulici, proto svoji agendu rozšířil i na poskytování psychologické a právní pomoci, poskytování odborných vzdělávacích kurzů, aby se osamostatnily, a během kurzů jim poskytoval i jesle pro děti.
Postupně mu pomáhalo stále více charitativních organizací a známých lidí ( např. autorka Monologů vagín, Eve Ensler, takže podobná střediska zřídil po celé provincii Jižní Kivu.
To, že mu byla udělena Nobelova cena, se dozvěděl na operačním sále 5.10.., a věnoval ji všem obětem sexuálního násilí ve válečných konfliktech.
Postavil se režimům Kabily otce a syna ( syn od 2001, kdy byl otec zavražděn, do 2019 ), a burcoval proti nim veřejnost, např. 2014 v Londýně na konferenci věnované sexuálnímu násilí ve válečných konfliktech.
„ Takovéto operace mne psychicky zcela vysilují, a stále přichází tolik žen, co moji pomoc potřebují. Operují s nenávistí v srdci vůči pachatelům těchto útoků s přesvědčením, že musím svědčit o jejich zločinech u všech tribunálů světa, aby se veřejnost dozvěděla, že znásilňování je v Kongu válečnou zbraní.“
Svědčil v OSN, v europarlamentu, v Bílém domě, a za svoji činnost získal cenu Olofa Palme, cenu OSN na poli lidských práv, která se udílí každých pět let, cenu Clintonovy nadace, cenu Chirakovy nadace, Sacharovu cenu.
Na podzim 2012 musel z Konga uprchnout, když na něj byl spáchán další pokus o atentát. Brzy se ale vrátil, nedokázal nevyslyšet zoufalé výzvy žen, aby je neopouštěl, propadající panice. Mugwege, otec pěti dětí, se vrátil navzdory tomu, že jeho kliniku obsadily milice.
Dynastie diktátorů Kabilů byla prozápadní, poté do Konga, obrovské země s rozsáhlým nerostným bohatstvím, dorazila stejně násilnická proruská dynastie, dosazená wagnerovci.
Muradová i Mukwege bojují za stejnou věc – aby byla válka proti ženám uznána nejen za pouhý nevyhnutelný kolaterální zločin, ale přímo za válečnou zbraň.
Hromadné znásilňování v konfliktech je stejně staré jako války samy. Slouží k ponížení a zastrašení nepřítele. Za 2.sv.v. se tato metoda rozsáhle používala v Jugoslávii, v 90.letech ve Rwandě, zcela nedávno v Barmě a v Sýrii.
V únoru 2013 TV France 3 uvedla dokument „ Putains de guerre „ / Válečné kur-vy o válečných bordelech ( které měla i bolševická Rudá armáda ). Dokument začíná slovy „ Dobrý voják potřebuje uniformu, zbraň a kur-u „.
Autoři dokumentu se zamýšleli nad tím, jak mohla být rozsáhlá prostituce v bordelech pro potěchu vojáků ze strany PSYOP ( psychologické operace ) organizována zcela beztrestně. Včetně ze strany francouzské armády, která vybudovala obří bordel v Saigonu v kasárnách, ve kterých byly jen prostitutky. Bordely však měla francouzská armáda v celé Indočíně a po celém Alžírsku ( BMC –bordels militaires de campagne / Vojenské bordely ve vojenských taženích ).
US armáda za války ve Vietnamu šla ještě dále, a pro své vojáky vytvářela „rekreační zařízení/kluby – odpočinkové aktivity „. Nejvíce jich US armáda měla v Thajsku, které se z 20.000 v roce 1957 rozrostly na 400.000 v šedesátých letech.
Autoři dokumentu uzavřeli : „ Bez žen, které riskovaly svůj život a obětovaly svoji kariéru, bychom o těchto vojenských bordelech nic nevěděli.“
Samotným tématem byly bordely japonské armády a Rudé armády bolševiků.
5.3.2007 japonský premiér Shinzo Abe ( zavražděn 8.7.2022 ) vyvolal pozdvižení v Číně, v Koreji a na Filipínách, když prohlásil, že zotročené ženy a dívky v japonských bordelech pracovaly „ dobrovolně „. Ženy demonstrovaly před japonskými ambasádami, a list The New York Times v úvodníku napsal : „ Japonsko si svými snahami o překrucování pravdy velmi škodí „. Tokyo vysvětlovalo, že Abe nepopřel veškeré donucování, ale jen vojenské razie, které žádný dokument nedokazuje.
US vláda požadovala, aby se japonská vláda oficiálně omluvila, Abe šel na kobereček před parlament, kde musel potvrdit, že respektuje deklaraci vlády Miyazawa z roku 1993, která přiznala přímou i nepřímou účast armády na zakládání a vedení vojenských bordelů.
Abe měl však částečně pravdu, protože japonská císařská armáda si ženy do bordelů sháněla přes místní komplice, které jí je prodávali. Ti je unášeli nebo jim zatajovali podstatu budoucí práce.
Japonský genštáb se systematicky na těchto praktikách nejen podílel, ale tyto praktiky i vyžadoval ( obětˇmi se stalo 200.000 Asiatek a několik Evropanek ). Japonské úřady tyto sexuální otrokyně japonské armády eufemisticky nazývají ženy utěšovatelky, a žádnou větší částkou k roku 2007, kdy jich ještě žilo 50.000, je neodškodnily.
Dlouhodobé mlčení o používání této „tabu „ zbraně vedlo k beztrestnosti pachatelů. Nobelova cena z roku 2018 má přispět k tomu, aby se toto mlčení prolomilo, a znásilňování za války nebylo tabu.
Na Divadelním festivalu v Avignonu se každoročně hraje hra Monology vagíny od americké feministky Eve Ensler, v dětství zneužívané, která 1996 sepsala svědectví 200 žen a dívek ( mj. z Haiti, z Bosny ) , a z výtěžku financuje oběti sexuálního násilí.
Na pódiu musí být přinejmenším tři ženy s knihou v ruce, které jedna podruhé předčítají příběhy. Poprvé se hrála v NYC v divadle Greenwich Village v roce 1996. Herečka Jane Fonda byla jednou z prvních, která se ve hře angažovala. Nebezpečné to bylo zejména pro herečky z Turecka, kde byla hra zakázána, stejně jako v arabských zemích, a v Pákistánu, kde místní aktivistky málem přišly o život.
Zpočátku nadpis naháněl strach, stovky měst jej odmítaly zařadit na kulturní program, slovo vagína např. v latinskoamerických zemích je tabu, a v knize se během hodiny vysloví 123x. Podstata textu však spočívá zcela jinde než v šoku pro uši. Hra zavádí lidi do utopie, do bratrství a lásky, a vybízí k odvaze.
S touto divadelní hrou se pojí mezinárodní společnost V-Day (vday.org.) založená 1998 z výtěžků hry s cílem bojovat proti násilí na ženách a financovat jejich pomoc – vytváření zázemí pro týrané ženy, chráněné domovy, školy, apod.
Každý rok společnost V-Day poskytuje 90% svých financí místním dobročinným spolkům vybrané země, a 10% na podporu týraným ženám ve „ Státě roku „ ( např. 2009 to bylo Kongo RDC/ Kinshasa ).
Nobelovu cenu za mír 2014 obdržela i Malála Júsúfzaj *1997, pákistánská bojovnice za právo dívek na vzdělání. Její rodina vlastnila několik škol, byla silně ovlivněna svým pokrokovým otcem, učitelem. V době, kdy Taliban zakazoval dívkám přístup ke vzdělání, začala jako jedenáctiletá se svolením svého otce psát blog o svém životě, na který upozornila BBC Urdu. Malaja rozdávala rozhovory pro tisk a TV, a byla nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru anglikánským biskupem Desmondem Tutu.
9.10.2012 ( 15) byla postřelena talibanským střelcem a v kritickém stavu převezena do nemocnice, později na léčbu do Británie, kde dodnes žije.
V 16 letech měla projev v OSN, ve kterém mj. uvedla : „ Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero to jsou naše nejsilnější zbraně.“ Ve svých 17 letech dostala Nobelovu cenu za mír.
V Afghánistánu, kde stále ženy polévají kyselinou, a domácí násilí a mlčení žen je tradicí, se v roce 2005 stala nejmladší poslankyní (27) parlamentu Malalaj Joya *1978, která dětství a mládí strávila v uprchlickém táboře, a stala se mluvčí utiskovaných žen.
Za Talibanu organizovala tajné vzdělávací kurzy pro ženy, ve kterých se učily číst a psát. Její kolegové v parlamentu ji nemohli vystát a několikrát ji napadli – veřejně jim vyčítala, že jsou spojeni s válečnými lordy, že jsou radikálními islámisty, a jsou zapojeni do narko-obchodu.
Bylo na ni spácháno několik pokusů o atentát, říkala : „ Zabijí mne, ale nedokáží zabít můj hlas, který je hlasem všech afghánských žen.“ ( viz Carol Mann : Malalai Joya et le courage de la vérité, Sisyphe.org., 18.11.2007 ). Ženy v burkách ji na veřejných shromážděních vyjadřovaly podporu. Nakonec byla z parlamentu vyloučena, protože v jednom z rozhovorů pro TV afghánský parlament přirovnala k ZOO.
V lednu 2010 prezident Hamid Karzaj /prosinec 2001-2014/na konferenci v Londýně prosadil u Západu svoji politiku „ natažené ruky „ vůči Talibanu. V červnu 2010 na tzv. velkém shromáždění ( loya jirga ) se mu podařilo sjednotit 1.600 představitelů afghánských kmenů a afghánské civilní společnosti.
Největší sdružení afghánských žen Negar se obávalo, že s návratem Talibanu bude z ústavy odstraněn princip rovnoprávnosti mužů a žen. Ústava sice zůstala nedotčena, ale jak ve své zprávě ze 13.7.2010 s názvem „ The „ten-dollar talib“ and women´s rights „ uvedla organizace Human Rights Watch ( hrw.org ), afghánská vláda a její zahraniční podporovatelé ( US ) naprosto ignorovali nutnost začlenit do rozhovorů s Talibanem a do reintegračních programů talibanských bojovníků podmínku sine qua non ochrany žen a jejich práv.
Taliban by nejraději ženám nasadil obojky a zavřel je do klece, viz „ Přežily násilné činy. Taliban poté ženy posílá do vězení.“ Putinovo Rusko spolupracuje s Talibanem nejen z geopolitických důvodů – mají stejné názory i na problematiku žen : ženám stačí jen nižší vzdělání, mají být doma a plodit a rodit děti.
.
Andrea Kostlánová
Prodej dětí – poptávka stimuluje nabídku
Jean-Jacques Rousseau hlásal lásku k bližnímu, ale své děti dal do sirotčince, ani Albert Einstein láskou k vlastním dětem neoslnil. Jak vypadaly sirotčince dříve, ukazuje Charles Dickens a Maupassant, u nás vyšla knížka o
Andrea Kostlánová
Ochrana žen a dětí je katastrofická, zatímco z LGBT se stává privilegovaná kasta
Lidská práva nedodržuje mj. drtivá většina afrických států. Téměř všechny podepsaly Mezinárodní úmluvu o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973, která byla přijata z iniciativy Kremlu,
9.2.2024 v 11:42
| Karma: 12,27
| Přečteno: 505x
| Diskuse
Andrea Kostlánová
Rudolf Hess i Wallenberg věděli to, co se neměla dozvědět veřejnost
Stejně jako Wallenberg i Hess věděl to, co se veřejnost nikdy neměla dozvědět.- že nacisté spolupracovali se sionisty, kteří od nich Židy vykupovali, a rovněž i s bolševiky, kteří ukrajinské a běloruské Židy nacistům vydávali.
Andrea Kostlánová
Švédská vláda půjčila Kremlu milióny v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení
Švédský vyslanec v Moskvě v 12/1946 – „ Bylo by skvělé, kdybychom dostali odpovědˇ, že je Wallenberg mrtvý „, aneb socialistická vláda v 10/1946 půjčila Kremlu 300 mil. dolarů v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení.
Andrea Kostlánová
Nekonečná švédsko-ruská hra v kauze Wallenberg
Nejen v KGB/FSB Rusku,ale ani ve Švédsku nemá veřejnost přístup k některým archívním složkám, mj. ke složce švédského diplomata Sverkera Aström či k veřejným Pamětem klíčových svědků, NKVD agentů, zejm. hraběte Kutuzova-Tolstého.
| Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
15. května 2024 14:56, aktualizováno
17:56
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
15. května 2024 19:25, aktualizováno
23:12
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
18. května 2024 12:02
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
16. května 2024 8:42, aktualizováno
15:38
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
13. května 2024 18:48, aktualizováno
14.5
22:25
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Na Rychnovsku se střetl vlak s autem, tragickou nehodu nepřežili dva lidé
21. května 2024 18:15, aktualizováno
22.5
9:26
Při dopravní nehodě auta s vlakem v Čermné nad Orlicí na Rychnovsku zemřeli dva lidé. Na místě...
Poslanci rozhodují o zkrácení doby oddlužení z pěti let na tři roky
22. května 2024 5:55, aktualizováno
9:01
Přímý přenos Sněmovna schvaluje zkrácení doby oddlužení z nynějších pěti let na tři roky pro všechny dlužníky....
„Neviděli jsme od něj nic než dobro.“ Írán se loučí s Raísím, hrozí Izraeli
22. května 2024 8:57
Íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí zahájil ráno za účasti desítek tisíc lidí smuteční...
Orlům volavým hrozí vyhynutí, kvůli válce na Ukrajině změnili migrační trasy
22. května 2024 6:34
Orli změnili své migrační trasy vedoucí přes Ukrajinu tak, aby se vyhnuli oblastem bojů. Některá...
Rozdáváme tělové mléko Kind od Mádara ZDARMA
Kosmetiku Mádara určitě od nás už znáte – potkat jste je mohli veletrhu FOR KIDS v Praze nebo také v nedávném v uživatelském testování, kde jsme...
- Počet článků 1106
- Celková karma 12,92
- Průměrná čtenost 1381x
Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill
email : kostlannova@email.cz
email : kostlannova@email.cz
