BV, islámismus a demokracie, co je nebezpečnější

Demokracie US neokonzervativců  přivedla k moci islámistické extrémisty, a  Bushova vláda působila, jako by se probudila : jak demokratizovat blízkovýchodní státy, aniž by upadly do hrůzného snu zeleného totalitarismu ? Jinými slovy, která použil García Márquez*1927, „ Má se dále pokračovat v demokratickém fundamentalismu, když z něho výlučně profitují jen islámští fundamentalisté ?“

V Íránu demokratické volby vyvrhly k moci fundamentalistu Mahmúda Ahmadinedžáda, stejně jako v Iráku, v Egyptě, v Pákistánu, Saúdské Arábii, Kuvajtu, a Maroku .

Zelená vlna se přehnala i přes laické Turecko, a potvrzovala se při každých dalších volbách.

Západ se konejšil různými nálepkami politické sociologie jako „ sankcionující hlasování „ , hlasování soupeřivé „ , „ islámismus centristický, islámismus umírněný proti islámismu integristickému“ …

Je to však nebezpečné maskování skutečnosti.

Kořeny moderního islámismu sice sahají do roku 1928, kdy bylo v Egyptě založeno Muslimské bratrstvo jako odpovědˇ na zrušení kalifátu v roce 1924 Mustafem Kemalem Atatürkem, ale historickou kolébkou nejen islámu, ale i státního politického islámismu, je Saúdská Arábie.

Je prvním modelem sunnitské teokracie, kterou se zaklíná Hasan Banna, zakladatel Muslimského bratrstva.

Šíitskou teokracii přivedl na svět ajatolláh Chomejní v 2/79.

Od té doby islámismus, inspirovaný doktrínou Muslimských bratří, a financovaný Saúdskou Arábií či Íránem, sbírá body proti nacionalistickým státům vzešlým z dekolonializace, které osočuje z odpadlictví od víry.

Mezi arabským nacionalismem a islámismem existuje zásadní politická a ideologická nenávist -  nástupce Banna v čele Muslimského bratrstva, Sajíd Qutb, byl odsouzen k trestu smrti egyptským prezidentem Násirem, a oběšen 26.8.66.

Odtud pochází nenávist islámistů k panarabismu všeobecně,  a k násirismu obzvláště.

Vrahové (armádní důstojníci) prezidenta Anvara Sadata prohlásili, že chtěli mimo jiné pomstít smrt prvního mučedníka islámismu -  Sajída Qutba.

Jejich nenávistný pocit je umocňován tím, že prezident Násir byl kdysi velkým stoupencem Muslimských bratří, a prezident Sadat osobně Muslimské bratry zradil, protože byl před rokem 52  jejich členem …

V tomto duchu se odehrává i soupeření Hamasu (panislámismu, odbojářů) a Fatahu (panarabismu, kolaborantů) , proto jejich spolupráce ve vládní koalici by byla skutečnou raritou …

Fatah v 1/06 ani nemohl vyhrát, protože se s Hamasem nemohl měřit – sám přišel o charismatického vůdce Arafata, ze svého spojenectví s Izraelem nic nezískal, zato Hamas uplácel svojí „ charitativní „ činností palestinské obyvatelstvo, jak se dalo.

Mohl si to dovolit – ze svého nedával – peníze na „ charitativní „ činnost dostával z Íránu a Saúdské Arábie, protože legitimita islámistů vyvěrá z Koránu a z „mučednictví „ ,  řečeno po lopatě, zločiny se islámistům vyplácí.

Radikální islám se rodí z chudobných ekonomických podmínek, ale základním podhoubím je džihádistická a hegemonistická kultura , která si Alláha předkládá ke všem svým ideologickým omáčkám, a redukuje Korán na politický manifest.

Stačí „vrátit se ke zdrojům „ , šířit myšlenky Proroka, a již svět islámu objevuje ztracený zlatý věk – jak kázal Ibn Abdalwahab, fundamentalistický kazatel v Arábii z 18.stol., ideolog wahhábismu, Hasan Banna, Sajíd Qutb či  Chomejní.

Na těchto mýtech si islámisté vybudovali svoji prostoduchou mesiášskou rétoriku , která je však pro milióny věřících natolik mobilizující, že žádná jiná teorie politická, humanistická, či pokroková nemá šanci se s ní měřit …

Islámisté zdůrazňují, že současná politika US a  EU je věrným obrazem politiky evropských mocností v 19.stol., kdy si tyto mocnosti pod záminkou nutné modernizace a demokratizace osmanské a perské říše přihřívaly své koloniální ambice, aby si v definitivní fázi z těchto říší mohly urvat co nejvíce.

K nárůstu islámismu přispěly nejen petrodolary, íránská revoluce ajatolláhů a saúdskoarabský wahhábismus, ale i totální neúspěch režimů arabských laických nacionalistů ( násirismus, strana BAAS v Sýrii a v Iráku ), podporovaných Moskvou.

Kdyby se konaly svobodné volby v roce 06 ve všech arabských státech, všude by zvítězili islámisté, protože náboženství jim přináší prosté, bytˇbrutální odpovědi na jejich denodenní problémy, zatímco demokracii nerozumí, protože zahrnuje pluralismus, a být tolerantní je jejich náboženství neučí.