Na můj Mexický mobil mi chodí každý den zprávy ze světa. Nedávno mi přišla zpráva, že „ 176 alumnos detenidos y 13 vehículos quemados en Michoacán “ (v Michoacánu bylo uneseno 176 žáků a podpáleno 13 aut). Ten den jsem navíc v mém okolí zpozorovala mnohem více vojáku s kulomety a dopravní kolaps. Když jsem si to přečetla, bylo už pozdě večer a byla jsem sama doma (přestože Rafa, moje opatrovnice, bývá tou dobou normálně už zpět). Věřte tomu nebo ne, dostala jsem strach.
Rafa ale naštěstí po chvíli dorazila a já jsem jí ani nedala čas si v klidu nejdřív posedět, jako to tady každý po příchodu domů dělá, a začala jsem se jí hned vyptávat. Zprvu jí to nebylo moc příjemné a nevypadala zrovna, že by se se mnou o tom chtěla bavit. Když ale viděla, jak jsem vyděšená, uklidnila mě a vysvětlila mi, že nešlo o děti, ale o studenty vysoké školy a jejich učitelé, a že je neunesli, ale pozatýkali a to proto, že protestovali proti zákonu, během čehož oni podpálili těch 13 aut. A skutečně se to stalo nedaleko odsud. Trochu se mi ulevilo, ale pořád jsem nechápala, jestli je to tu běžné a jak mohli pozatýkat tolik lidí najednou a jak oni mohli tak výstředně demonstrovat. A tak mě Rafa uklidnila ještě jednou: „Neboj, když nebudeš protestovat, nic se ti nestane“.
Potom měla dlouhý telefonát se svojí sestrou, ze kterého jsem leccos zaslechla, a došlo mi, že se jí celá situace týká víc, než jsem si myslela. Po dlouhém hovoru se mi ale najednou mnohem víc otevřela: „Zatkli i mého synovce, ale brzy ho pustí“. Posadila se vedle mě a rozpovídala se. Vyprávěla mi o tom, že lidi tu nemají jinou možnost než protestovat, že zákony jsou vážně špatné, protože prohlubují kontrasty mezi bohatými a chudými a mezi vzdělanými a nevzdělanými. Povídala mi, že nechtějí moc, že jim stačí kus půdy, kterou si dodneška postupně skupují od státu, ačkoli tu žijí odjakživa. Je opravdu možné, že tyto křivdy z 16. století trvají dodnes? Ano, evidentně ano.
A Rafa se dostala až k tomu, že jako mladá taky často protestovala podobným způsobem. Ale teď, když už je stará, jí prý dochází, že tudy cesta nevede. To ona si před deseti lety vzala na starost komunitu San Javier a začala lidem pomáhat s tím, co mají. Se zákony nesouhlasí, ale řídí se jimi a nyní už projevuje nesouhlas pouze legálně. Domlouvá místním levnější odkup půdy, všemožně shání peníze na potřebné lékařské zákroky a operace místních lidí a zajímá se o možnosti lepšího vzdělání (takto jsem se dostala právě sem). Ano, lamentuje nad zákony, ale sama se snaží něco dělat a dělá toho hodně. Ale mladí, ti prý ať protestují, „ať stát vidí, že jsme tady taky“.
A při pohledu na můj nevěřící výraz uzavírá celý náš důvěrný rozhovor: „Vítej v Mexiku“.
