"Tohle byly snad naše nejklidnější Vánoce" povídá mi tatínek mých dětí na sklonku Štědrého večera. Já krčím rameny a v duchu si přemýšlím. Opravdu byly?
Mám ve zvyku si vždycky nejdřív všechno bleskurychle zpochybnit, než si to vůbec pustím dál k sobě. No jo, asi fakt byly. Je pravda, že konkurenci neměly zrovna nejsilnější.
Zažili jsme spolu různé Štědré dny. Nejméně ráda vzpomínám na ten, kdy jsem byla poprvé těhotná a strašně mě tehdy mrzelo, že nejsme s partnerem na štědrý den spolu. Trávila jsem ho tehdy s mojí mámou a babičkou, bylo mi celkem zle (v těhotenství dost zvracím) a až do setmění jsem se statečně přemlouvala, že je vlastně den jako každý jiný a že je přece úplně fuk, že táta mého ještě nenarozeného syna dopoledne shání dárky a odpoledne tráví ve svém staromládeneckém pokoji v baráku svých rodičů nevím čím (asi odpočinkem jak byl unavený z toho shánění dárků) místo aby byl se mnou a s mým pupkem, držel mě za ruku, představoval si se mnou jak za rok už se bude náš synek batolit okolo stromku a dal mi nějaký pěkný dárek. S padající tmou já ale často přestávám být statečná a mé emoce se s tmou často hlásí o slovo mnohem intenzivněji.
Zatímco já doma plakala do polštáře, moje máma s babičkou se cestou z vánoční mše stavily u tchánů v domě a pověděli partnerovi, že je mi zle a že alespoň posílám dárky jemu a jeho rodině. Tvářil se prý dost překvapeně.
Jindy jsem zase na Štědrý den seděla na obrubníku na nájezdu na jižní spojku, hlídala partnerovu dodávku a čekala, až přinese kanystr s naftou abychom mohli jet dál. Bylo jasné, že zapádlovat si v Tróji na kanále si už s mými kamarády vodáky nestihnu. A to mi na tom ten rok tolik záleželo. No co už, alespoň máme historku.
Loni jsme na Štědrý den byli jakš takš v klidu (https://kostkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795759), ale to popravdě spíš díky mojí rezignovanosti a nelpění na tradicích. Ostatně vlastně i jako letos. Letos se k tomu ale přidala ještě jedna významná změna. Tatínek mých synů už je pro mě "jen" tatínek mých synů, spolurodič, kámoš. Ale ne partner.
Ani nevím, kdy přesně jsme se rozešli. Intimita mezi námi nebyla žádná už přes rok, poslední zbytky důvěry se vytratili někdy v dubnu. V červnu se pak partner ošklivě zranil na kole (po pěti pivech sjíždět schody bez helmy? Pardon, musím to zmínit), ale nikoliv událost samotná, ale to, jak se k ní partner stavěl mě definitivně utvrdilo v tom, že ho už nemiluju, že s ním nejsem šťastná.
Rozestěhovali jsme se v listopadu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Nebylo zatím ale dne ani hodiny, kdybych toho litovala. Je to stále příliš čerstvé a teprve se snažíme sladit naše nové životy a naučit se fungovat jako dvě nezávislé svobodné duše. Ale právě ta svoboda je pro mě nesmírně důležitá.
Najednou, jako svobodná, už se necítím povinná zavděčit se na Vánoce všem. Můj vánoční záměr je si Vánoce užít a ukázat dětem, co na nich těší mě. S respektem k tomu, jak to cítí oni. Najednou už je mi jedno, že si k obědu dáme místo svátečního Kuby (kterého stejně nikdo moc nemusíme) české hospodské kung pao. Je mi jedno, že netrávím Štědrý den ve svém krásném útulném a uklizeném bytě. Je mi jedno, že kluci sedí u štedrovečerní večeře v teplácích a odmítají se vzít košile zatímco já si beru své sváteční šatky. Je mi jedno, že z našich vánočních tradic a rituálů už zbylo jen krájení jablíčka a házení ořechů. Nelpím na tom. Nemusím nutně dělat klukům stejné Vánoce jako je dělali naši mně ač mně se to tak vždycky líbilo, než jsem prokoukla jak moc jsou z toho naši v nervu.. Protože Vánoce tvoříme společně, ne jeden pro všechny a všichni pro jednoho. Stejně tak jako všechno ostatní.
Tenhle rok byl pro mě ve znamení změn a transformace. Odejit z nefunkčního vztahu je asi vždycky žádoucí, když uz to nejde opravit (a že my se snažili!). Odejít z něho ale tak abychom byli ještě schopni přátelsky fungovat kolem dětí, to už je docela majstrštyk. Moc si přeju aby se nám to i nadále dařilo.
Letošní Štědrý den jsem strávila v krásném novém bytě tatínka mých dětí, on se postaral o stromek, o nákup, o večeři. Já o děti, o klid a dobrou atmosféru. Poprvé v životě jsem neměla na Štědrý den pocit, že se něco musí a nesmí a že mě někdo zklamává nebo omezuje. Po sedmi letech a možná poprvé v životě jsem se cítila na Štědrý den svobodně.
A kdo ví, možná kdyby můj ex loni nerozkrojil to pitomý jabko špatně a nebyl tam křížek místo hvězdičky, třeba bychom se nerozešli. Nebo spíš možná kdyby mě víc respektoval jako svobodnou bytost. Ale o emancipaci třeba zase jindy.
