Spala u mě včera moje babička. Aby si užila vnoučata, protože nemám čas s nimi za ní jezdit. A večer, když synáčkové usnuli, tak jsme si krásně pokecaly. Bavily jsme se o vztazích, drbaly jsme známé, vyprávěly jsme si, co nového.
A taky se babička ptala, co Vojtík a škola. Je prvňáček, ptá se na to od září jeho i mě úplně každý, úplně pořád. A stejně jako je to otravné pro něj, je to otravné už i pro mě. Zvlášť, když je můj postoj ke škole, jaký je.
Moje babička začala učit hned po peďáku a vydržela ve školství až do svých sedmdesáti třech let! Pouštět se s ní do diskuse o školství bylo dost troufalé. Ale já si troufla.
“No babi, jako baví ho docela to, že se tam učí psát a číst a jiný nový věci. Ale štve ho, kolik ta škola zabere času, že tam musí bejt zavřenej celý dopoledne. A taky to vstávání, to nás drtí všechny”
“Tak Barunko ale to si musí zvykat. V dospělosti taky bude furt někde zavřenej a bude muset ráno vstávat.”
“Jakto? Vždyť nikde neni napsaný, že bude sedět někde v kanclu. Může dělat cokoliv.”
“Ty seš naivka. Neřikám, že musí sedět v kanclu, ale vždycky bude někde dělat od do a vždycky bude někde zavřenej.”
“Babí, vždyť je takovejch možností, co může dělat. Může bejt myslivec a chodit po lese, může psát knížky, může bejt herec, záchranář, zahradník, cokoliv. Podle mě není vůbec potřeba, aby si zvykal v šesti letech na to, že bude celej život někde zavřenej. Já strašně doufám, že objeví, co ho baví a v čem je dobrej a že bude dělat TO. A jestli ho už teď sere, že je půl dne někde zavřenej, tak TO pravděpodobně nebude bejt někde zavřenej.”
Babička se uchichtne, dostává se do emocí a mění tón hlasu na takový trochu jízlivý a rozhodně ne láskyplný.
“Ty seš tak naivní, holčičko moje. A co budeš dělat až v devítce zjistíš, že pořád neví, co chce dělat. Kam ho dáš? Co s ním uděláš?”
“Babi, já nevim. V každym případě bych o něm nechtěla takle rozhodovat, chtěla bych aby se rozhodoval sám.”
“Ty seš jeho máma, ty ho musíš vést!” Babička už začíná být rozčílená.
“Ale já ho povedu. Ja si s nim budu kdykoliv bude potřebovat povídat o tom, co by chtěl dělat, co ho baví a co mu jde. A hlavně ho budu vést k tomu, že může dělat úplně cokoliv.”
“No tak to ti budu teda držet palce.” Nevěřím jí to. Podle tónu hlasu spíš jakoby si přála abych ji dala za osm let za pravdu.
“Ale věř tomu, že devadesát procent dětí v devítce netuší, co chce dělat.”
“Tomu věřím. Jestli ono to nebude právě tou školou.”
V chůvičce se ozve mladší syn a pro mě je to jako “time” ve sportu. Baví mě si s babičkou takhle povídat, ale nelíbí se mi, jak začíná být naštvaná. Než nakojím syna, získávám čas probrat sama se sebou další strategii. Vyhodnocuju si, že už to asi stačilo. Že nechci babičku naštvat ještě víc a že to zkusím potom zjemnit a rozveselit.
A když se vrátím k babičce do obýváku, babička má v očích zase lásku a klid a povídá mi: “Barunko, my se takhle musíme vídat častěji. Tvůj optimismus mi fakt chybí.”
Já si ale nemyslím, že je to optimismus. A nemyslím si ani, že by touha tvořit si svůj vlastní život, vědomě, zodpovědně a s vědomím toho, kdo vlastně jsem, byla naivní.
Můj syn nechodí do školy z následujících důvodů:
- Protože je to normální
- Protože je to správný
- Protože tam chodí většina lidí v naší sociální bublině
- Protože to tak prostě je
- Protože ať si zvyká
Ne. Já a můj syn využíváme této státní instituce proto, že:
- máme fajn školu přímo na sídlišti
- ho tam zadarmo učejí číst a psát a jiné nové věci
- tam má fajn kamarády, fajn učitelku a fajn družinářku
A taky proto, že:
- chci získat zkušenost se školou (u svých dětí, sama jsem do školy také chodila)
- nechci se zatím pouštět do boje s jeho tatínkem, který jiné alternativy zcela neuznává
- nemám zatím odvahu vzepřít se tomuto systému úplně - a to mi věřte, že mě stojí hodně přemáhání si tento důvod přiznat
- Vojtík není ze školy nijak nešťastný, v zásadě tam chodí rád
- nejsem si jistá, že bych uměla Vojtíka naučit číst a psát a všechno to, co se ve škole zatím dozvídá
Ale mám to tak, že kdyby mi to přestalo dávat úplně smysl (potažmo synovi) nebo kdyby to syna fakt začalo hodně nebavit, zvážíme důkladně i jiné alternativy. Navzdory tomu, že devadesát procent lidí (včetně mojí babičky) si o mně bude myslet, že jsem magor.
No a ten svět..
“Ten svět je stejně hrozný místo. Ty vaše děti, ty to budou mít jednou strášně těžký Barunko”
“Myslíš? Já si to nemyslim. Já si myslim, že svět si tvoříme my sami. Třeba naše děti budou žít hezky. Mnohem svobodnějc, bez traumat a v mnohem větším souladu sami se sebou”.
“A k čemu jim bude taková rozevlátost a takovej blahobyt, až přijde válka?”
Co člověk to svět. Ten můj je fajn. A jaký je ten váš?
Závěrečné prohlášení: Nevysmívám se válce. A už vůbec ne svojí babičce. Mám ji strašně moc ráda! Vysmívám se státní škole a její nabubřelé celospolečenské rádoby důležitosti. A to přesto, že ji sama využívám. Nýbrž však vědomě, svobodně a s notnou dávkou skepse. A pak se taky trochu snažím poukázat na to, že se kolikrát nejvíce omezujeme my sami, naší myslí. Pojďme neříkat dětem, že si musí na něco zvykat a namísto toho pojďme hledat a dělat to, co nás skutečně baví a tvořit (si) tak lepší svět.
