Dobrá zpráva 2

Permanentní důchodová reforma, která se doposud nikdy nepodařila se může podařit. Sáhnout k drastickým opatřením není nutné. Stačí uvědomělost občanů.

„Tahle vláda, když nastoupila, byla přesvědčena o tom, že důchodci a budoucí důchodci jsou nepřátelé,“ řekl Babiš při rozpravě k důchodové reformě. „Nízká porodnost je vaše dílo,“ prohlásil před poloprázdnými lavicemi. Tím podle ministra Jurečky prokázal, že i v 69 letech je člověk velice výkonný a plný energie.

„Tudíž si myslím, že i v 65 letech jít do důchodu je zbytečně brzo pro lidi, jako je třeba pan poslanec Babiš,“ řekl ministr.

Stojí za povšimnutí, že v roce 2010 odešel do důchodu Josef Maška. Bylo mu tehdy devadesát let. Pracoval celý život a podle jeho zaměstnavatele dokázal i v tomto vysokém věku s přehledem zvládat svou náročnou a těžkou práci a vyřídil i tři spisy denně. Ano, byl to úředník shodou okolností České správy sociálního zabezpečení, která dbá mimo jiné o vyřizování důchodů. Nebylo zaznamenáno, jestli jeho poslední prací bylo přiznání si vlastního důchodu, ale zaznamenáno bylo, že obdržel hodinky s věnováním.

Jsou nebo přinejmenším byli mezi námi borci, kteří jsou schopni, ochotni nebo nuceni pracovat do roztrhání těla i ve vysokém věku. Sám jsem se někdy kolem roku 1970 setkal osobně s jiným. Malý vychrtlý mužík v roztrhaných montérkách byl podivně nahrbený k jedné straně nebo spíše měl tělo výrazně nesymetrické. Jinak nestál za povšimnutí, jeho příběh ale ano. Pracoval se sekyrou v lese. Přestože pracoval manuálně celý život, měl tak nízký důchod, že pracovat musel, aby přežil. No a nepravidelnost a nahrbenost jeho těla byla způsobena tím, že měl jen jednu ruku. A ta ruka a půlka těla k ní patřící stála za to. O druhou přišel jako politický mukl v jáchymovských dolech. Chybějící paže mu, kulakovi a nepříteli socialistického zřízení, nemohla podle soudu a bachařů bránit v tom, aby neplnil normu. Kopal a vyhazoval tak hlínu jednoruč z dvoumetrových hloubek. I tak se tady kdysi mohlo pracovat po překročení šedesáti let.

Nikdo určitě neuvažuje o tom, že by těžce manuálně pracující dělali totéž ve vysokém věku. Ono jich také není tolik, aby mohli nějakou statistiku nebo demografický vývoj ovlivnit. Mnohem více je těch, kteří do systému vlastně vůbec nic nepřinášejí, i když jsou zaměstnáni a sociální pojištění je jim a jejich zaměstnavatelům strháváno. Problémem, o kterém zatím nikdo nepřemýšlel, není počet ekonomicky aktivních pracujících, kteří přispívají svými sociálními odvody do systému důchodového zabezpečení. Problémem je procento z nich, kteří při tom nejsou závislí na státu. Stát je u nás největším zaměstnavatelem a živí kolem půl milionu lidí. Finanční příspěvek všech těchto osob na důchodový účet je iluzorní a nulový, protože ho celý platí stát z peněz ostatních daňových poplatníků. Z účetního pohledu je to vlastně tak, jako bychom měli dalších pět set tisíc dobře placených nezamětnaných.

Z pohledu státu je správný občan ten, který dnem přiznání starobního důchodu zemře. To by mělo být moto důchodové reformy.