Na návštěvě v minulým životě

Minulé životy. Výmysl, nebo cosi existujícího  mezi nebem a zemí? Těžko říct, Dětská duše je vnímání nadpřirozeného nějak blíž. Snad proto, že je tak čistá bez skvrn, které na ní zanechá skutečný život.   

„Ty kluku jeden, nějak se mně nelíbíš,“ hlásila babi, když jsem přišel na oběd v polední pauze ze školy domů. Bydleli jsme na vesnici a škola se nacházela sto metrů od našeho domu. Ten dům postavil můj děda ve dvacátejch letech minulýho století a žili v něm s babičkou spokojeně.Žili v tom doměv bázni Boží, jak častokrát děda neopomněl dodat a zároveň plnili slova kázání pana faráře. Pan farář Netolický byl knězem a zástupcem Boha ve vesnici s pevnými zásadami. Měl rád všechny své ovečky a ony milovaly jeho. O panu faráři Netolickém věděla moje babička své. Babička se narodila v hospodě a tam se panečku děly věci. Pan farář tehdy nekázal. Pan farář hrál taroky s hospodským, otcem babičky a se starším bratrem babičky a taky s panem doktorem Koukalem, rodinným doktorem a důvěrníkem. Babička, když byla ještě ve věku holčičím, chodila způsobně do kostela a mezi motlitbami naslouchala pečlivě kázání. Pan farář Netolický s rukama sepjatýma vemlouvavě hovořil o lásce Boží a milování lidském. V přirovnání k příběhu Evině a Adamově dokázal tak poutavě objasnit sílu lásky a zároveň následků z této lásky plynoucích, až místní přítomné selky slzely a babička jenom tušila, o čem je tu řeč. A takto teoreticky vybavena, mohla babička jasně rozpoznávat praktickou stránku života a kázání páně Netolického. Ve stodole za hospodou, a v obrovitém sudu ve sklepě pod hospodou,často běžely příběhy, o kterých pan farář Netolický kázal a uváděl je jako biblické. Nakonec babička pochopila,že ty příběhy byly ze života. A když Arnoštek, syn bohatého sedláka, vedl za ruku drobnou dívenku Mařku z jejich statku a směřovali ke stodole, babičce to nedalo a stopovala ty dva, jako stopaři od řeky Yukonu. A potom mlat ve stodole promlouval a dřevo vydávalo vrzavé zvuky a dřevo i sláma vzdychaly v pravidelném rytmu. A babička tušila,že dřevo, ani sláma nemohly obživnout a tak se dovtípila. Tam ve stodole začínala tušit opravdové poselství slov v kázání pana faráře Netolického. Nakonec, když sud ve sklepě promlouval, moje babi byla úplně doma. V tom sudu ještě navíc zely díry po sucích a byly to střílny, takové pozorovatelny lásky to byly. V tom sudu náhle nastala proměna. Babi dobře znala rozdíly mezi ní a jejími bratry. Nevěděla aždo doby, kdy přiložila oko k vypadlému suku v sudu, jaká proměna muže nastane v bízkosti nahého a hebkého těla ženy. A ve spojení těl Arnoštka a Mařky uviděla sepjaté ruce pana faráře Netolického a pochopila. Bůh sestoupil do hospodského sklepa. Tak když se objevil můj děda, aby pozval babičku na první procházku křece, babi pocejtila zas Boží přítomnost. Děda jí padl už dávno do oka a tak procházku křece brala jako Boží vůli. Po nějakejch měsících se narodila první holka. A když ji babi s dědou ukládali zanedlouho v bílé rakvi do hrobečku, nebylo v jejich tělech dost vody na slzy. A kdyžtam ukládali třetí bílou rakev, dědovi zešedly vlasy i tváře. Motlitby pana faráře Netolického a babiččina vytrvalost nakonec slavily úspěch. Narodila se zas holka a byla to moje máti. Po narozeníšel i děda do kostela a poklekl před oltářem svátosti. Polovina vesnice přišla na mši a modlili se za zachováníživota v rozpuku. Dodnes nevím, co pomohlo. Moje matka,červenolící a s drobným nosíkem po babičce, rozkvetla v dívku. S tou dívkou oživl dům dětským křikem a dívčím smíchem. V tom domějsmežili pospolu i my, moje matka s otcem a můj bratr a já. Dětství bývá ve vzpomínkách plné štěstí. „Co zas máš, babi? Jsem jenom trošku unavenej z tělocviku a to zas rychle přejde,“ namítal jsem rozhodně. „Mášjinej hlas a to nevěstí nic dobrýho,“ na to babi. Tušil jsem průšvih. Jak babička zaznamenala změnu mýho hlasu, mý mandle užbyly pokrytý bílou vrstvou, jak plísňovej sýr. A tehdá si pamatuju, jak jsem se navrátil zeškoly, už jsem sotva pletl nohama. Najednou můjživot vyprchal a v krku jako když zapálíte oheň. Vodpoledne přijeli z práce rodiče a to užjsem byl uloženej v peřinách. Babi vařila šalvějovej čaj na kloktání a lipovej na vypocení. „Potichu, má horečku, tak ho nechte odpočívat,“ nabádala babi pološeptem fotra a máti, kteří se plížili k mý posteli. „Ten kluk jenom hoří,“šeptala moje matka a přikládala přitom ruku na mýčelo. „Volejme doktora.“ A zavolali. Máti běžela do hospody a vytáčeličíslo doktora Koukala. Po nějaký době jsem zdáli slyšel hlasy. „Podívejte se na toho kluka, je v jednom ohni a zároveń je takovej bledej,“šeptala máti. „Kdybys ho měla Libuško sčernochem, tak nebude bledej, ale pěkně čokoládovej,“ odpovídal na to pan doktor Koukal. Chtěl odlehčit situaci a hned mně strkal teploměr do podpaždí. „Čtyřicet,“ slyšel jsem ještěotcův hlas a užjsem se začal vznášet mimo reálnej svět. „Penicilín a hodněteplýhočaje. A dodržujte přesnýčasový rozestupy,“ rozléhal se pokojem hlas pana doktora, který psal recept a hned na to vyndal první dávku penicilínu ze svý bezedný tašky. A to užjsem uháněl na bílým koni se svojí družinou podél zamrzlýřeky Oslavy, ažkříčce Chvojnici a nahoru do hradu Levnova. Chvojnice, ta mrcha, zamrzlá nebyla a tak kdyžjsme brodili, tak koněi my jsme byli mokří aždo pasu a studilo to jako led. Brána hradu byla užotevřená a naše mokrý koně letěli, jak byli naučení, a jako o život. V rychlosti jsme odevzdali koně podkonímu, aby jim vytřel slámou těla a spěchali jsme do obytných místností se ohřát. Zimnice mnou cloumala, jak mráz drtil mokré tělo v mokrémšatu. V obytné komnatě hořely smolné svíce a v krbu plápolal oheň. Uvědomoval jsem si náhle to úmorný vedro. Musel to být pernej únorovej den. Mrzlo až praštělo a my jsme se toulali kolem kupecké cesty od Ivančic do Brna vedoucí. Jako hladoví vlci jsme tenkrát slídili po kupeckém masíčku a jejich zlaťácích. A kupci byli zalezlí jako zlenivělí psi doma a v zájezdních hospodách. Nebylo se co divit. V takové zimě jenom blázen sedlá koně. Blázen, nebo vyhladovělý rytíř. Zas takový hlad jsme neměli. Měli jsme chuťa kuráž. A naše meče už delší čas zahálely. A neměly ty meče práci ani dnes. Zabalili mne do kožešin a uložili u krbu. Příšerné horko spalovalo moje tělo a hlava se proměnila ve včelí úl. Jak může krb tak vytopit prostor, byla moje poslední myšlenka. Rytíř Léva z Levnova stal se obětí hořících polen. „Vstávej synu,“ uslyšel jsem otcův hlas. „Vypij trošku čaje a polkni penicilín a zas to hodně zapij. Máštam citrón a med.“ V mlze se zjevila otcova tvář a jenom ztěží jsem si uvědomil kde a kdo vlastně jsem. Bylo tam krásně a přece tak těžko na hradě Levnově v mým minulým životě.