- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
„Ty kluku jeden, nějak se mně nelíbíš,“ hlásila babi, když jsem přišel na oběd v polední pauze ze školy domů. Bydleli jsme na vesnici a škola se nacházela sto metrů od našeho domu. Ten dům postavil můj děda ve dvacátejch letech minulýho století a žili v něm s babičkou spokojeně.Žili v tom doměv bázni Boží, jak častokrát děda neopomněl dodat a zároveň plnili slova kázání pana faráře. Pan farář Netolický byl knězem a zástupcem Boha ve vesnici s pevnými zásadami. Měl rád všechny své ovečky a ony milovaly jeho. O panu faráři Netolickém věděla moje babička své. Babička se narodila v hospodě a tam se panečku děly věci. Pan farář tehdy nekázal. Pan farář hrál taroky s hospodským, otcem babičky a se starším bratrem babičky a taky s panem doktorem Koukalem, rodinným doktorem a důvěrníkem. Babička, když byla ještě ve věku holčičím, chodila způsobně do kostela a mezi motlitbami naslouchala pečlivě kázání. Pan farář Netolický s rukama sepjatýma vemlouvavě hovořil o lásce Boží a milování lidském. V přirovnání k příběhu Evině a Adamově dokázal tak poutavě objasnit sílu lásky a zároveň následků z této lásky plynoucích, až místní přítomné selky slzely a babička jenom tušila, o čem je tu řeč. A takto teoreticky vybavena, mohla babička jasně rozpoznávat praktickou stránku života a kázání páně Netolického. Ve stodole za hospodou, a v obrovitém sudu ve sklepě pod hospodou,často běžely příběhy, o kterých pan farář Netolický kázal a uváděl je jako biblické. Nakonec babička pochopila,že ty příběhy byly ze života. A když Arnoštek, syn bohatého sedláka, vedl za ruku drobnou dívenku Mařku z jejich statku a směřovali ke stodole, babičce to nedalo a stopovala ty dva, jako stopaři od řeky Yukonu. A potom mlat ve stodole promlouval a dřevo vydávalo vrzavé zvuky a dřevo i sláma vzdychaly v pravidelném rytmu. A babička tušila,že dřevo, ani sláma nemohly obživnout a tak se dovtípila. Tam ve stodole začínala tušit opravdové poselství slov v kázání pana faráře Netolického. Nakonec, když sud ve sklepě promlouval, moje babi byla úplně doma. V tom sudu ještě navíc zely díry po sucích a byly to střílny, takové pozorovatelny lásky to byly. V tom sudu náhle nastala proměna. Babi dobře znala rozdíly mezi ní a jejími bratry. Nevěděla aždo doby, kdy přiložila oko k vypadlému suku v sudu, jaká proměna muže nastane v bízkosti nahého a hebkého těla ženy. A ve spojení těl Arnoštka a Mařky uviděla sepjaté ruce pana faráře Netolického a pochopila. Bůh sestoupil do hospodského sklepa. Tak když se objevil můj děda, aby pozval babičku na první procházku křece, babi pocejtila zas Boží přítomnost. Děda jí padl už dávno do oka a tak procházku křece brala jako Boží vůli. Po nějakejch měsících se narodila první holka. A když ji babi s dědou ukládali zanedlouho v bílé rakvi do hrobečku, nebylo v jejich tělech dost vody na slzy. A kdyžtam ukládali třetí bílou rakev, dědovi zešedly vlasy i tváře. Motlitby pana faráře Netolického a babiččina vytrvalost nakonec slavily úspěch. Narodila se zas holka a byla to moje máti. Po narozeníšel i děda do kostela a poklekl před oltářem svátosti. Polovina vesnice přišla na mši a modlili se za zachováníživota v rozpuku. Dodnes nevím, co pomohlo. Moje matka,červenolící a s drobným nosíkem po babičce, rozkvetla v dívku. S tou dívkou oživl dům dětským křikem a dívčím smíchem. V tom domějsmežili pospolu i my, moje matka s otcem a můj bratr a já. Dětství bývá ve vzpomínkách plné štěstí. „Co zas máš, babi? Jsem jenom trošku unavenej z tělocviku a to zas rychle přejde,“ namítal jsem rozhodně. „Mášjinej hlas a to nevěstí nic dobrýho,“ na to babi. Tušil jsem průšvih. Jak babička zaznamenala změnu mýho hlasu, mý mandle užbyly pokrytý bílou vrstvou, jak plísňovej sýr. A tehdá si pamatuju, jak jsem se navrátil zeškoly, už jsem sotva pletl nohama. Najednou můjživot vyprchal a v krku jako když zapálíte oheň. Vodpoledne přijeli z práce rodiče a to užjsem byl uloženej v peřinách. Babi vařila šalvějovej čaj na kloktání a lipovej na vypocení. „Potichu, má horečku, tak ho nechte odpočívat,“ nabádala babi pološeptem fotra a máti, kteří se plížili k mý posteli. „Ten kluk jenom hoří,“šeptala moje matka a přikládala přitom ruku na mýčelo. „Volejme doktora.“ A zavolali. Máti běžela do hospody a vytáčeličíslo doktora Koukala. Po nějaký době jsem zdáli slyšel hlasy. „Podívejte se na toho kluka, je v jednom ohni a zároveń je takovej bledej,“šeptala máti. „Kdybys ho měla Libuško sčernochem, tak nebude bledej, ale pěkně čokoládovej,“ odpovídal na to pan doktor Koukal. Chtěl odlehčit situaci a hned mně strkal teploměr do podpaždí. „Čtyřicet,“ slyšel jsem ještěotcův hlas a užjsem se začal vznášet mimo reálnej svět. „Penicilín a hodněteplýhočaje. A dodržujte přesnýčasový rozestupy,“ rozléhal se pokojem hlas pana doktora, který psal recept a hned na to vyndal první dávku penicilínu ze svý bezedný tašky. A to užjsem uháněl na bílým koni se svojí družinou podél zamrzlýřeky Oslavy, ažkříčce Chvojnici a nahoru do hradu Levnova. Chvojnice, ta mrcha, zamrzlá nebyla a tak kdyžjsme brodili, tak koněi my jsme byli mokří aždo pasu a studilo to jako led. Brána hradu byla užotevřená a naše mokrý koně letěli, jak byli naučení, a jako o život. V rychlosti jsme odevzdali koně podkonímu, aby jim vytřel slámou těla a spěchali jsme do obytných místností se ohřát. Zimnice mnou cloumala, jak mráz drtil mokré tělo v mokrémšatu. V obytné komnatě hořely smolné svíce a v krbu plápolal oheň. Uvědomoval jsem si náhle to úmorný vedro. Musel to být pernej únorovej den. Mrzlo až praštělo a my jsme se toulali kolem kupecké cesty od Ivančic do Brna vedoucí. Jako hladoví vlci jsme tenkrát slídili po kupeckém masíčku a jejich zlaťácích. A kupci byli zalezlí jako zlenivělí psi doma a v zájezdních hospodách. Nebylo se co divit. V takové zimě jenom blázen sedlá koně. Blázen, nebo vyhladovělý rytíř. Zas takový hlad jsme neměli. Měli jsme chuťa kuráž. A naše meče už delší čas zahálely. A neměly ty meče práci ani dnes. Zabalili mne do kožešin a uložili u krbu. Příšerné horko spalovalo moje tělo a hlava se proměnila ve včelí úl. Jak může krb tak vytopit prostor, byla moje poslední myšlenka. Rytíř Léva z Levnova stal se obětí hořících polen. „Vstávej synu,“ uslyšel jsem otcův hlas. „Vypij trošku čaje a polkni penicilín a zas to hodně zapij. Máštam citrón a med.“ V mlze se zjevila otcova tvář a jenom ztěží jsem si uvědomil kde a kdo vlastně jsem. Bylo tam krásně a přece tak těžko na hradě Levnově v mým minulým životě.
Další články autora |