Virus, vláda a občan o vánočních svátcích – příběh nikoli pohádkový

Co jste to za národ, napsal prý kdosi z Anglie. Uviděl náš národ na uzavřených sjezdovkách. Zřejmě se vyděsil. Je to slaboch. My, potomci Praotce Čecha, jsme silní a nic nás neohrozí. Nebo jsme stupidně bezohlední a hloupí? 

Byl první svátek vánoční tohoto podivného roku dvatisíce dvacet. Žlutej virus Covidus útočil už skoro rok a pořád měl navrch. Vlády většiny zemí světa vydávaly nařízení a zas je rušily a lidi už toho měli dost. Když jsem jel začátkem prosince naším stařičkým autem z Prahy, hezky kolem Kolína a Čáslavi přes Havlbrod, poslouchal jsem rádio. Nakažených už neubývalo a mně bylo jasný, za tu cestu, že průser je tady pořád. Nový ministr zdraví a nemoci projednal na vládě stav a vyhodnotili data. Nakonec usoudili, že rozvolní a ponechají národ, aby se rozeběhl do obchodů, hospod a sportovních hal a snad skoro všude. To nebude dobrý, napadlo mne a doma jsme si notovali, že nebude. A vidíte, nebylo. Už zas vláda přitvrdila a od sedmadvacátýho prosince bude zavírat. No jo, ale s jakým efektem?

Byl tedy první svátek vánoční pětadvacátého. Dostal jsem pověření odvézt dárky a něco na zub příbuzným do Brna města. Obloha se konečně trošku trhala a ještě nemrzlo. Cesta uběhla v klidu. V cíli, blízko centra města ulice plná aut. O nějakém parkingu nemohlo být ani řeči. Jel jsem hezky pomalu rychlostí kráčejícího koně. A koukal jsem, panečku. Koukal jsem jak zjara, jak se u nás říkávalo a viděl značky zaparkovaných aut. Kraj Vysočina, hlavní město Praha, kraj Středočeský, Slovenská republika a taky ústečtí tam byli. V jedné ulici snad půlka republiky. Hned jsem pochopil, že lidi si vzali vládní nařízení a doporučení k srdci. Hezky vyrazili k rodinám a známým, aby Coviďák nezahynul na úbytě, tedy nedostatek lidské potravy. Stál jsem před domem a volám, jaká je situace, že jenom hodím blikačky a v rychlosti předám. V tom přede mnou vyběhla z domu panička ve středních letech, v rukou mísu s cukrovím a šup k vozidlu z kraje Vysočina. No, to vypadá nadějně, napadlo mne. A taky že jo. Za paničkou vousatý urostlý junák kráčel. Hezky se ještě naposledy olíbali a objímání nebralo konce. Nakonec odjel a já jsem zasunul auto do mezery. A jako bych Covid cejtil všude kolem. Dárky jsem předal. O vánočním času samá mlha a mrholení. Tak sedíte u televize a sledujete Čechy, jak se hezky srocujou na uzavřených sjezdovkách. A Covid tam byl cejtit i z tý obrazovky. A majitelé sjezdovek tam ty lidi nechávají naschvál, aby vládu přinutili zas otevřít, když to vyjde nastejno. Ministr Blatný by mohl mít sto pporadců a vymyslet tisíce ukazatelů. Když národ Čechů bude pořád stejně stupidní a nikdo v tom státě nebude vymáhat zákon, potom kráčíme do prdelky a na té cestě budeme umírat. A pohádky je konec, nikoli života. Život v tomto roce bude stejně nicotný, jako bylo to živoření v roce minulém. Cinky linky cink.