Jak si vás váš zaměstnavatel váží? aneb Proč nemám rád open-space

Můj kritický pohled na trend otevřených kanceláří, v nichž zaměstnanci nemají nejen své soukromí, ale leckdy ani vlastní stůl a židli.

Je to trend dnešní doby. A dávno už to není jen výsada globálních firem, které své pracovní prostředí koncipují všude na světě podle stejných korporátních pravidel. Řeč je o open-space, tedy otevřených neoddělených kancelářích pro desítky až stovky zaměstnanců.

K výhodám velkých otevřených kanceláří patří podle jejich obhájců údajně lepší komunikace mezi zaměstnanci a podpoření týmové práce. Vedoucí pracovníci mají lepší přehled o tom, co který z jejich podřízených právě dělá. Open space prý také usnadňuje organizační změny, jelikož bývá vybaven lehčím, snadno přesunutelným nábytkem. Dalším argumentem silného kalibru jsou náklady. Na takovém open-space totiž na jednoho zaměstnance připadá jen pár metrů čtverečních kancelářské plochy a vzhledem k nájemnému se tak jeví naskládání X pracovníků na Y metrů čtverečních zdánlivě nejefektivnější.

Chiméra „týmové komunikace“ vs. snižování nákladů
Já mám na to poněkud odlišný názor. Za módní vlnou stěhování do velkých otevřených kanceláří není podle mne snaha podpořit týmového ducha a zkvalitnit pracovní prostředí. Stojí za tím spíše honba za snížením nákladů a větší kontrolou zaměstnanců.

Když totiž máte metr a půl vlevo, vpravo, před sebou i za sebou nějakého kolegu, často i někoho, koho zrovna „nemusíte“, dáváte si setsakramentský pozor, aby vám nebylo co vytknout. Když vám někdo permanentně vidí do monitoru, slyší vaše telefonní hovory a má dobrý přehled o tom, kdy do kanceláře přijdete a jak často a na jak dlouho odcházíte, nedovolíte si během pracovní doby například vyřizovat své soukromé záležitosti.

Jenže to vše má i stinné stránky, které nejsou na první pohled tak patrné a zpravidla se ukáží až s odstupem času. A mimochodem – je velmi zajímavé, že ti, kteří o přesunu firem do velkokapacitních open-spaců nejčastěji rozhodují a kteří je nejvíce obhajují, tedy vrcholoví manažeři, jsou také zpravidla prvními, kdo si v rámci plánování budoucího pracoviště zajistí svou vlastní uzavřenou kancelář.

Jak moc si vás váš zaměstnavatel váží?
Jako zásadní problém vidím naprostou ztrátu soukromí zaměstnanců. Když nemáte v kanceláři dostatek soukromí, často dokonce ani vlastní stůl, jak se v takovém prostředí budete cítit? Pokud stojíte vašemu zaměstnavateli jen za pár metrů čtverečních pracovní plochy oddělené přepážkou a jediné, co máte, je jeden stůl, který někdy dokonce ani není váš a musíte se na něm střídat s kolegou, tak se do práce asi netěšíte a spíše počítáte minuty do konce pracovní doby.

Otevřené kanceláře vytvářejí unifikované prostředí šedi a poslušnosti, kde není dobré vyčnívat. Jenže nic nezabíjí kreativitu, originální myšlení a proaktivní přístup více, než právě šeď a rutina.

Samozřejmě existují i specifické profese vyžadující intenzivní mezilidský kontakt, pro něž je otevřené pracoviště vhodné, typicky třeba prodejní oddělení, showroomy nebo klientská centra. Pokud se ale bavíme o analytické, strategické, kreativní nebo jiné intelektuálně náročné práci, domnívám se, že velký open-space je naopak tím nejhorším možným řešením.

Namísto zvýšené produktivity práce u zaměstnanců často nastupuje nechuť a podrážděnost z všudypřítomného ruchu a nemožnosti se soustředit. Namísto proaktivního přístupu přichází rutina. Zaměstnanci sice přijdou vždycky včas a odsedí si svých 8 hodin na místě, ale pak si práci buď nosí domů, nebo jí dělají třeba o víkendech. Což má negativní dopad na kvalitu jejich života a dříve či později se to vymstí i zaměstnavateli. Třeba v jejich loajalitě.

Velké skleníky o deseti a více pracovních místech zaměstnancům jednoznačně dokazují, jak moc si jich jejich zaměstnavatel váží a jak moc jim důvěřuje, když má potřebu je nepřetržitě kontrolovat. A když nedůvěřuje firma svým zaměstnancům, přestanou časem důvěřovat i zaměstnanci firmě.

Poslední zmiňované kritérium – nižší náklady – možná jako jediné obstojí i v delším období. I když – i zde mám své pochyby, zdali jsou moderní kancelářské budovy se všemi „zelenými“ vymoženostmi a s nehoráznými poplatky za služby vůbec ekonomicky efektivní. Zdali nejde spíše o módní marketingovou nálepku „jsme ekologicky udržitelní“. U poboček nadnárodních firem, které to mají nakázáno shora, bych to ještě pochopil, ale proč se do velkokapacitních skleníků ženou čím dál více i firmy české, tomu nerozumím.

Důvěra a soukromí za loajalitu a výsledky
Osobně se přikláním k jinému stylu řízení. Každá úspěšná firma podle mého názoru stojí na lidech. Na kvalitních lidech, kteří chtějí být nejlepší v tom, co dělají. Na lidech, kterým firma důvěřuje a považuje je za své partnery, ne za homogenní výrobní faktory.

Moji zaměstnanci řeší složité úkoly a já jim chci vytvořit ideální podmínky. To znamená prostředí, kde se cítí dobře, kde se mohou soustředit a kde mají dostatek klidu na svou práci. U nás ve firmě máme pouze uzavřené kanceláře, zpravidla pro 1-6 lidí.

Zdali si zaměstnanci během pracovní doby vyřeší i nějaké soukromé záležitosti, to mě popravdě řečeno vůbec nezajímá. Stejně, jako mě nezajímá, jestli přijdou do práce jeden den v 9:30, druhý v 8:00 a další třeba v 9:00.

Zajímají mě výsledky a cíle. A pokud je zaměstnanci plní a třeba ještě sami z vlastní iniciativy navyšují, je vše v nejlepším pořádku. Atmosféru open-space šedi a průměrnosti ve své firmě vytvářet nepotřebuji.