Čeští politici poklonkují Bruselu jako kdysi Moskvě – a nosí bídu

Na první pohled neznám „evropštější“ zemi, než je Lucembursko. V drobném velkovévodství se mísí vliv sousedních eurovelmocí, Francie a Německa. Brusel je z Lucemburku co by kamenem dohodil. Šéfem Evropské komise je momentálně Lucemburčan – bývalý dlouholetý premiér toho malého státečku. V Lucembursku také sídlí celá řada eurounijních institucí. Druhý pohled, pohled pod povrch, ale ukazuje, že Lucembursko zase kdovíjak „evropské“ není. V jistém smyslu je „evropštější“ i Česká republika. K naší nemalé škodě. 

Tak například. Lucembursko milují motoristé a řidiči tiráků. Tak levně jako tam nenatankují široko daleko. Nízké spotřební daně z benzínu i nafty lákají řidiče z okolních zemí, aby se stavili u některé z čerpacích stanic na lucemburském území. K tomu si dají třeba bagetu nebo se cestou zastaví na oběd v nedaleké restauraci. A tamní ekonomika jede. Nelze se pak divit, že Lucembursko je po přepočtu na obyvatele druhou nejbohatší zemí ne světě. (Předčí jej jedině Katar, stát neuvěřitelně bohatý na zemní plyn a ropu.) V Lucembursku to pochopitelně není jen o levném benzínu. Podobně jako státeček umí lákat řidiče, přitahuje i finančníky. V roce 2012 tak Lucembursko přilákalo více než desetinu celosvětových přímých zahraničních investic, jak spočetl Mezinárodní měnový fond. To je na tak malý stát naprosto neuvěřitelný výkon. Klobouk dolů.

Nízké lucemburské daně z pohonných hmot a až přílišnou vstřícnost k finančníkům z celého světa vytýká zemičce i Evropská unie. Lucemburk si ale do toho od Bruselu moc mluvit nenechává. To čeští politici jsou jiní „kabrňáci“. Tak třeba. V důsledku rozhodnutí Fischerovy úřednické vlády nám v lednu 2010 – přesně uprostřed finanční krize – dále navýšili daně z pohonných hmot. Rozum nad tím zůstává stát dodnes. Takže zatímco do Lucemburska se řidiči slétávají za benzínem jako vosy za šťávou, tankování v České republice se vyhýbají jako čert kříži. Před Cínovcem si objednávají „plnou“, rozrejdují zase o něco víc naše již tak chatrné silnice (aniž by našemu státu, který má jejich opravu v gesci, poskytli jeden jediný haléř ve formě odvodu spotřební daně z pohonných hmot) a za Břeclaví si opět dotankují. Nekoupí u nás tedy ani žádnou bagetu, v restauraci se také nestaví – přece mohou počkat, až zastaví u té benzínky za Břeclaví, za hranicemi.

Zkrátka a dobře, Evropská unie sice proti našim daním z pohonných hmot nic nenamítá, zato však kvůli nim chudneme. V takovém roce 2008 – světě, div se! – se totiž na spotřební dani z pohonných hmot vybralo více než v roce 2014. Navzdory zmíněnému nárůstu daňové sazby v roce 2010! Zvýšení daní – a pochopitelně i vyšší cena benzínu či nafty – prostě jen vedlo další řidiče k tomu, aby si řekli, že teď už opravdu natankují až za tou Břeclaví. Nelze přitom už říkat, že relativně nižší daňový výběr má na svědomí finanční krize. V roce 2014 se česká ekonomika v celé řadě ohledů vrátila na úroveň roku 2008, takže tyto dva roky jsou, co se celkové ekonomické aktivity týče, perfektně srovnatelné.

Jsme „evropštější“ než Lucembursko. Jenže za tu cenu, že jsme chudší, než bychom být mohli. Náš stát má méně na daních a lidé zase hlouběji do kapsy (protože na těch daních platí více). Trochu mi to připomíná situaci za socialismu. Tehdy naši soudruzi byli zase „moskevštější než Moskva“. Zatímco se soukromé podnikání v drobné míře v řadě „bratrských“ socialistických zemí v té době tolerovalo, například v oblasti zemědělství, Češi si jej zakázali zcela a úplně.  Tehdy jsme poklonkovali Moskvě jak smyslů zbavení, dnes zase Bruselu.

Jsme prostě „bruselštější než Brusel“. A Bruselu – na rozdíl od „evropských“ Lucemburčanů – poklonkujeme i v jiných oblastech, než jsou daně z pohonných hmot. Třeba v oblasti daní z pozemků. Stále totiž hrozí třeba to, že od ledna 2016 stát uvalí 21procentní daň na všechny stavební pozemky určené k jakékoli zástavbě. Třeba v Praze zdraží v důsledku zdanění průměrná parcela pro výstavbu rodinného domu o rozloze 800 metrů čtverečních o milion korun. Lze tak čekat, že od ledna 2016 zamrzne výstavba rodinných domů v Česku. To bude další ranou pro již několik let těžce zkoušené české stavebnictví – a samozřejmě to dopadne i na zaměstnanost v této sféře. Navíc budou zasaženy střední vrstvy. Bohatým lidem milion navíc za dům zase takovou překážkou není. Pro střední vrstvy – třeba rodiny s dětmi – je milion navíc „likvidační“. V tom smyslu, že musí „zlikvidovat“ své sny o rodinném bydlení.

Rád bych se někdy dočkal toho, že se budeme řídit svoji hlavou, svým úsudkem. Ani podle Moskvy, ani podle Bruselu. Jak vidíme na příkladu Lucemburska, jde to. 

Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru:

https://twitter.com/evzenkorec