Úplně obyčený příběh stavu šílenství

Proč si neporadím s radou manžela "Pospíchej pomalu!" nebo "N e p o s p í c h e j! Proč neumím jednoduše ubrat "volume"? Proč? Protože to asi my ženy občas máme v prostě v krvi.

Schůzka v Dačicích. Skoro čtyřista kiláků od domova, což znamená vstávat po čtvrté ranní a dát si rezervu na D8 a D1. Celkem mi  to vychází. Během rána se mi daří obě dálnice projet, i včetně několika omezení, bez problémů. A tak si zastavuji na čerpačce až  někde u Humpolce. Jsem  spokojená. Rezerva do schůzky je super. Takže si jen "skáknu" na toaletu, koupím kávičku a pojedu. Na to, že je květen, je tedy pěkná zima. Dokonce začíná i lehce poletovat déšť, který se podobá sněhu. No, i když je okolí zahaleno do zimních věcí, čepic a šál , capkám si já , "jen" od auta do obchodu,  v halence a s peněženkou. Na toaletách mám menší defekt, sletí mi klíče od auta na dlážděnou podlahu. Buch! Snad se nerozbily, proletí mi hlavou a odcházím si umýt ruce a pro kafe. Naprostá pohodička končí, když vycházím ven a směřuji ke svému vozu. To už  je mi i  zima. Přidám do kroku a už  cestou pípám na otevření. Auto ale ani neblikne, ani nevzdychne.

"Co je?" začíná mě děsit pád klíčů na toaletě.

Končí mi pohoda? Tohle služení auto nemá ani mechanický zámek. Bože!!! Stojím, pípám jak zběsilá a nic. Dochází mi, že nemám ani "nic" u sebe. Myslím tím mobil nebo třeba bundu. Stojím, chce se mi plakat. Kam mám volat, když neznám jediný telefonní číslo z hlavy. Stále pípám, stále se snažím bezmocně dostat do auta. Úplně nesmyslně zkouším zadní dveře, kufr. Jestli mě někdo pozoruje - vidí magora.

Vracím se zpět do obchodu čerpací stanice. Klepu se, nervy pracují, jsem ksakru až v Humpolci. Smutně přes sklo pozoruji vůz. Co budu dělat? Přiždí dodávka a vyskakují mladíci v montérkách, jak z reklamy na "Mrože"...Je mi jasný, že asi dalkové ovládání neopraví, ale znáte to, tonoucí se i stébla chytá a mně je v takových situacíh úplně jedno, co si kdo myslí, že jsem třeba trapná blondýna, přestárlá hysterka, za každou cenu vím, že mi musí někdo pomoci - jedno jak  pomoci.

A tak vybíhám!

"Prosím vás, na toaletě mi upadly klíče a já se nemůžu dostat do vozu, nemáte nějakou zkušenost?"

Podávám  klíče od svého vozu a tahnu "Mrožáky"  k autu.

"No, to fakt nevím?" krásný mladý montér bere klíče a svolí se semnou jít prověřit defekt.

Vteřina stačí!

"Mladá paní, ale vy máte v ruce klíče se znakem Peugeota a stojíme u Octavie?" usmívá se.

Ano, já mám černého peugeouta a mezi tím, co jsem čůrala mi před můj vůz zaparkovala černá Octavie. Já mám hatchback, tohle je combi. Já mám firemní polep, tohle je bez. Nevěřím svým očím, že jsou slepé. V emocích, že otevřu svůj vůz, že nemám rozflákaný klíče, že dojedu na schůzku a že tohoto mladíka už v životě neuvidím, tak ať si klidně  myslí,  že jsem zbrklá blondýna , s velkými díky odjíždím......

Vyklepaná se vzpamatovávám cestou, schůzka super, vracím se zpět už celkem v klidu. Už se mi přece nemůže nic stát. Mám už dnes přeci vybráno.

V klidu tedy dělám opět zdravotní přestávku na svých čtyřista kilácích směrem domů. Tentokrát si beru s sebou bundu, peněženku, "mobil"....a jdu. Na toaletách si pověsím klíče na dveře /místo pro kabelky, bundy/, v životě jsem to nepoužila, ale neriskuji další pád. Opět si umyji ruce a jdu si koupit obídek, pití a kafe. Vystojím frontu a nesu vše ven. Peněženku mám skoro v zubech, abych vše pobrala. NO!

Stojím tentokrát u svého auta, polep, peugeout, hatchback...ale nemám KLÍČE!

"Pane bože! Ty to vidíš!" směřují mé pohledy do nebe!

S celým nákupem jídla zběsile utíkám na toalety a volám!

"Prosím vás dámy, nevisí na některých z vašich dveří klíče od auta?"

Modlím se, aby ano.

"Ne!"...."Ne!"....."Ne!".....se postupně ozývá ze všech kabinek.

Letím zpět, opět jako  šílená a opět s celým nákupem, vyhýbám se lidem v obchodě a modlím se, aby tam bylo. Moje auto! Je!

Stojím tedy mezi samootevíracími dveřmi čerpací stanice a  hlasitě  volám.

"Prosím, nenašel někdo klíče od vozu?"

Nic, ticho....Fronta lidí, co na mě kouká, u stolků obědvající lidi a venku parta dělníků, co přestala pracovat a pozoruje šílence.

Pokladní se sželí šílené blondýnky, omlouvá se frontě lidí a jde znovu zkontrolovat toalety, vrací se a kýve hlavou "že nic"!

No, tak budu dělat osobní prohlídku všem, co půjdou ven, rozhoduji se v situaci šíleného zoufalství. Stojím stále mezi dveřmi, kontroluji svůj zamčený vůz a vše co prochází ven.

Nastane situace jako z pohádky, přichází ke mě starší paní, jako víla se mi jeví, protože mi nese moje klíče. Našla je ležet na stolečku v části restaurace. Tam jsem ale já vůbec nebyla. Kdo ví, co s nimi ten, kdo je tam dal zamýšlel.

Každopádně žaludek až v krku,.... usmívající pán, co jde kolem   "tak už se můžete v klidu najíst", .....vyhazuji vše do koše a nechávám si jen "vodu"! Zralá ale na panáka.

Volá mi kamarádka:

"Ali, jeď domů, rozestel si, lehni si a začni až zítra znovu!!

Všem parádní den, bez stresu, ve velkém zpomalení a ze srdečnou radou mého muže !

N e p o s p í c h e j!