Klíště, piha a čokoláda

Určitě to znáte taky, drhnete flek na novém, pestrobarevném prostírání a pak zjistíte, že ten bílý puntík je jen barevný design a je součástí vašeho servírovacího „outfitu“.

No jasně, přiznávám, že to nebyl zase až tak skvělý příklad, každý z nás ale každou chvíli řeší záměny, výměny, popletení si čehokoliv s čímkoliv.

……………………

Já si třeba pamatuji, že mi děda, jako malé holce,  pravidelně drhnul pusu „nasliněným“ kapesníkem.   Od čokolády, od zmrzliny, od čehokoliv. Každopádně si nikdy nepamatoval, že mám nad rtem dvě pihy. A tak utíral a utíral, slinil a slinil, a kdybych asi neřekla „Au, dědo, to je piha!“…vydřel mi do pusy další díru.

Ono se nemusí chodit zase až tak daleko, docela lehce se s pihou splete třeba i klíště.

Taháte a taháte a zjistíte, že chudák piha neumí mluvit!

„…já nejsem klíště!“

……………………………

Kamarádce se  před lety přihodilo něco o dost horšího. Ta se spletla o level hůř! Borůvka…a klíště. Znáte to, když se klíště pěkně nacucá a nejlépe na našich mazlíčcích,...a pak odpadne?

A jak tak odpadne, tak se doma válí a válí. Válí se,  dokud ho někdo v lepším případě nesebere a nevyhodí, v horším nerozšlápne a v tom nejhorším…..!! Jak píšu – klíště nebo borůvka.

„Čert vem toho, kdo tam ty borůvky tenkrát vysypal!“

…………….

Děda by se dnes asi taky divil. Piha,  ne-piha! Kadeřnice mě přesvědčila, že mi do vlasů přihodí pár třpytivých kamínků. Nechala jsem se ukecat. Takže mi na principu prodlužování vlasů – přihodila jeden, decentní pramínek vlasů se třemi krystalky Swarovského. Říkám si, že to ani nebude vidět. Jen se mi občas,  hezky,  k náušnicím,  zatřpytí tři kamínky ve vlasem. Jupí.  Fakt malinkaté. Je mi přes padesát,  neblázněte, takže úměrně mému věku /haha!

A kdo by to byl řekl, kamarádka, můj muž, dokonce i klient na jednání…, ti všichni se mi snažili odstranit „smítko“ z vlasů. No odstranit, ono, když se z vás hbitě někdo snaží sundat něco, co na vás jakože nepatří, tak to znamená, že vy zařvete bolestí, protože vám někdo, místo smítka, rve vlasy. Několikrát za den!!! Ano záměna čistě nelogická, ale už vím, že šutry z vlasů musí dolů.

……………………………………

Maminka bývá přes týden na chatě sama, a jak je tak poslední dobou horko, necháváme průvan a celý den jsou nejen okna, ale i dveře dokořán.  Když mi maminka volá po desáté večer, většinou se něco děje. Tentokrát zněl hlas klidněji.

„Neboj,  Ali, už je po všem!“

„Jak, po všem?“ stejně se děsím.

A mamka vypráví:

„Tak si tak jdu večer už skoro potmě lehnout, nesu si k posteli pití a knížku a jak si rozsvěcím u postele lampičku, vidím něco černého na zemi.“

/Jasně, klíště to nebylo, bylo to mnohem větší!/

„Došlo mi, že naše čuba je podezřele ticho a zalezlá v kuchyni. Že by mi  tu nechala svůj poklad, který  měl být vykonán venku,  v rámci venčení? Došla jsem si tedy pro hadr a ruličku toaletního papíru.

A…..! Sklonila jsem se! …. jak jsem se ale dostala tváří v tvář,  do opravdu velmi blízkého kontaktu s takzvaným exkrementem,  tááák se zvedl!!!! Začal neskutečně lítat  a tlouct se o stěny ložnice.

Ten šok, když nečekáš, že se něco, co chceš uchopit do toaletního papíru a spláchnout do záchodu, zvedne a začne, jako v hororu řádit, je neskutečný.“

Vypráví to velmi dobrodružně a já jsem už také v šoku!

„Ali, byl to netopýr!“

„Chudák!“ vypadlo ze mě, místo „Mami, bože, lituji tě!“

Ten boj totiž jen tak neskončil, protože se milého netopýra mamce nepodařilo dostat v noci ven. Tak  tam tak  spali spolu, druhý den, třetí den  a mamka větrala a větrala a větrala….až ho vyvětrala a uletěl...

Jednou je to prostě  klíště, podruhé chudák  netopýr, příště třeba záměna klíčů od auta, pak už  přímo auta, jednou to je plný vozík v nákupním centru a  když s ním chvíli jezdíte, doházíte pár věcí, zjistíte, že ten zbytek není  váš! Pereme se s tím denně, někdy s úsměvem, někdy  s pěnou u huby.

…………………………..

Na posledním wellnes, s velmi dobrou kamarádkou.

Dobře si pamatuji, jak se mi hrabe v  kosmetické taštičce a obdivuje  všechny  „serepetičky“. Očuchává a otevírá snad všechny lahvičky, až s jednou odchází  do koupelny.

„ Já si to půjčím, ju?“

Po dvaceti minutách se vrací, komplet celá olepená! Pleť, tělo ve spodním prádle,  se jí leskne! No proč ne, že?

Když se celá zmazala místo krémem,  šamponem. Dalších dvacet minut pěnila! Pěnila vzteky, že si to pořádně nepřečetla, pěnila, že to ze sebe nemůže dostat , no prostě pěnila tak, že pěna tekla i  z pod dveří koupelny.

A závěr?

Zmažme se  čímkoliv a jakkoliv,  co nám dělá dobře, hledejme, bez adrelinu i s ním, cokoliv, co chceme hledat,  rozčilujme se nad záměnami všeho, co nebolí,  ale  vždy s úsměvem.

Krásný den!