Jsem po mámě?

Jsme kopie svých matek? Chceme být dcery svých matek? Občas sama nevím, občas mám pocit, že náš vztah je ryze obchodní. Chci to všechno mít a prožít taky? Co za to? Občas mám pocit, že se věkem výchova matka versus dcera otočila.

"Ali!“

Řve na mě matka z okna, z okna šestého patra. Unavená z práce a ověnčená nákupními taškami se vleču od auta domů . Nezvedám hlavu, jdu v tichosti a vzteky mi skřípou zuby. To si asi „pokecáme“ na tu dálku, probíhá mi hlavou. Už díky  vzdálenosti ji  ani nevidím. Tedy  pokud se  nevykloní víc a následkem toho nevypadne z okna. Moje matka!

 „Sakra!“ říkám si v duchu.

 Sama dobře ví, jak i ji vytáčelo, když na ni z okna hulákala babička. Byla už nahluchlá, ale vůbec si  nepřipouštěla, že  vlastně odpověď neuslyší. Je to dědičné? Budu za pár let taky tak střelená? Budu taky takto hulákat z okna na svého syna? Také se za mě bude stydět?  A to pomíjím, že nám na chalupě, aniž by se alespoň zeptala natřela na zeleno všechny venkovní schody. Manžel málem zešílel. Stačilo se zeptat. O pár týdnů později, když se manžel vzpamatoval, volal syn, že babička poráží strom, v lepším případě visí na stromě, když ořezává větve.

 Trpělivě  a se skloněnou hlavou tedy přicházím  až do domu. Soused, kterého  potkávám, mě na hlasitý výkon mé matky upozorňuje. Jasně, to nejde neslyšet. Babičku také spolubydlící slyšeli. Tam se informace posunula i dál, a to do obavy o její život. Když se matka přiblížila k domu, musela se babička víc vyklonit. Upozornění pak bylo i na to, aby nám babička nevypadla z okna. V této fázi já zatím s matkou nejsem. Manžel je už na naši dámskou trojku bláznivých ženských zvyklý, synovi slibuji, že budu jiná .

„Aliiiii!“ je stále matka  vykloněná z okna šestého patra.

„Aliiiiiii!“

Slyším vytrvalost své matky a odemykám  dveře. Pokládám tašky jen  za dveře a odcházím k matce.

„Myslíš, že by s námi na tu Kubu mohl jet i František?“ Smrtelně důležitý dotaz, který nepočkal a kvůli kterému si málem vykřičela hlasivky. Možná i vypadla o okna. Znovu se tedy utvrzuji v tom, že nebylo nutné toto řešit pavlačově.

„František?“

 Matka si ve svých sedmdesáti letech nabrnkla přítele. Pro mě tedy skvělý obrázek toho, že pokud mám i tyto genetické dispozice po ní, mám jistotu v dlouhověkosti a nezahálení, a to bez ohledu na cokoliv. Matka staví Františka do roviny kamaráda. Ten je sice o nějakých deset let mladší, ale evidentně moji matku baští. Energicky nabitá matka ho občas dostává do stavu vyčerpanosti. Takže nejen baští, ale občas nestíhá ani její tempo. Například po příjezdu ze společné dovolené v Chorvatsku mi matka otráveně řekla, že už s ním nepojede, že je s ním děsná nuda.

 Nedávno jsem, opět unavená z práce, táhla od auta dvě narvané tašky s nákupem.  Psychicky zdeptaná, očekávána hromadou prádla na žehlení a s představou, že někdy kolem půlnoci padnu totálně vyčerpaná do postele. A právě v této chvíli jsem potkala před domem ji - svoji matku.

„Zítra ráno si vyvenčete psa!“

Načesaná, vystylovaná, s dokonalým make-upem, odpočinutá a psychicky v absolutní pohodě, mě pohladila po tváři.

„Kam jdeš?“ funím a v tuto chvíli se v lepším případě pasuji do role starší sestry, ne dcery.

„K Františkovi…“ usmívá se matka a kontroluje si rudý lak na nehtech.

Jasně, ke kamarádovi.

"Budu tam spát!"

A ještě tam bude spát a já tím pádem ráno venčím. Skvělé, říkám si dál v duchu. František je náš soused na chalupě a tam se s ním matka také seznámila. Vlastně jsem je dala dohromady já. Její první informace o jejich kamarádství mě potěšila, alespoň se tak prohloubily naše sousedské vztahy. Při další informaci o jejich sbližování, jsem se už ale málem utopila v kávě, kterou jsem právě pila. Její výklad kamarádství, s přespáváním mě málem stálo život. Matce je sedmdesát let!

„Mami,…ty ještě to?“ trapně nevím, jak se mám zeptat vlastní matky.

"No to, víš, co myslím, ne?" ptám se,  jestli provozuje sex. Když jsem chodila na střední školu, otázky tohoto typu šly opačným směrem. Od matky, taky nevěděla, jak se na to zeptat.

„Co, to?“ usmívá se matka šibalsky a jasně, že ví, na co se pokouším zeptat.

„No víš, co myslím, ne?

„Asi ano, no tak to … jo!“ slovo jo dodává až po chvilce.

„Jéžiši!!!! Mami, já myslela, že v tomhle věku, už to nejde??? Bože!! Já jsem asi naivní….“ Skoro vykřikuji a nekontroluji své emoce. Rozhovorem jsme v kavárně, kam jsme si zašly - zaujaly minimálně stolek vedle. Dva muži také popíjejí kávu a mlčí. Poslouchají.

„Mami!“ šeptám už …

“Mami, já si opravdu myslela, že v tvém věku už to lidi nedělají, že už bys třeba nemohla, nebo nechtěla.“

„Co aby tě někdo ještě i viděl?“ koktám dál.

„Blázníš, svlíkám se v Chorvatsku na pláži každý rok, a je okolo mě narváno“ korunuje rozhovor matka.

Jedu s mamkou na nákupy do Drážďan.  Domlouváme se den předem s kamarádkou, že se sejdeme na čerpací stanici, na kávu, na pokec a pak pojedeme všichni tři shoppingovat do Drážďan. Mamka neskutečně natěšená a hlavně absolutně v pohodě. Svítí sluníčko, den vypadá nadějně. Přijíždíme k čerpací stanici a volám kamarádce, kde je. Říká, že je někde za Bílinou, ale hlásí naprosto přesvědčivě, že je na místě za pět minut. Dívám se nechápavě na matku. Ta je za dámu, ve slunečních brýlích, kouři cigaretu.  Letmým pohledem mi dává najevo, že ji tyto informace vůbec nezajímají. Vidí se už v horečce slev drážďanských butiků. Jsme na čerpačce, která je vzdálená od Bíliny čtyřicet kilometrů.  Zůstáváme a čekáme. Vím, že avizovaných pět minut není reálných, nevadí, čekáme. Když ale ani po dvaceti minutách nikdo nepřijíždí, volám znovu.

      „No kde jste, už tady čtvrt hodiny čekám, kafe máte studený…“

Vztekle reaguje kamarádka.

 Začínám přemýšlet, kde je a odpovídám: „ A kde jsi ty? Nevidím tě!“

Moje máma si opravuje rtěnku a informuje mě o tom, že má žízeň. Stále si vysvětlujeme s kamarádkou, kde která vlastně jsme a do toho odsekávám matce: „Tak si kup něco k pití“.

Postupně zjišťuji, že jsem se včera sice domlouvala na sraz na čerpačce, ale špatně pochopila. Kamarádka sedí v obchodě se třemi presy v Teplicích na čerpačce a my s matkou kotvíme také na čerpačce, ale v Ústí. Domlouváme se tedy operativně, kde se sejdeme. Vychází nám nejlépe dojet vypít ty tři kávy do Teplic, to už mi kráčí k autu matka a nese si jednoho „lahváče“, ano jedno lahvové pivo si na čerpací stanici koupila. Vypadá opravdu úchvatně, vystylovavá, s kabelkou v jedné ruce a s pivkem v druhé.

    „Ty jsi koupila pivo?“ děsím se.

    „Prosím tě, to jsi nemohla koupit alespoň plechovku?“

Přiznám se, že na informaci, že má žízeň, mně napadla pouze plastová lahev s vodou. Vodou s jakoukoliv příchutí, ale pivo?

    „Čím to otevřeš?“ ptám se ironicky.

    „Neboj….“ odpovídá matka a mateřským pohledem mě pohladí. Z kabelky vyndává malý decentní dámský nožík. Než dojedeme na správnou čerpací stanici, kde na nás stále čekají tři úplně studená presa, matka má již prázdnou lahev.

     „Zadrž!“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě, vidím, jak chce jít prázdnou lahev vrátit.

      „Je zálohovaná“ dodává a ukazuje mi lahev. Lahev jsem jí vrátit nepustila, chtěla jsem si tam přece společně s ní a kamarádkou vypít kávu.

Odjíždíme směrem Drážďany. Matka obíhá zběsile butiky a z jedné kabinky, když si zkouší černý kostým, na mě volá. A já se ptám.

      „Proč zrovna černý, je to spíš bussines dress! Na tebe se nehodí!“

   „Ten si koupím, ten budu mít do rakve!“