Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

...hlodá  mě. Stále jsem na 99% přesvědčena, že je v pořádku. Ale taky si říkám, že je  tak trošku blázen, který  vypadá spíš na čerstvých šedesát. Občas i spíš na moji dceru, než matku. Názorově, vitalitou a bohužel i vizáží. Takže....? No nic, zajedu tam, je děsný horko, navečer se vykoupu v bazénu a zjistím, že žije. A že žije i náš pes. Přece jen ten hluchý telefon - mě trošku děsí.

Odbočuji  z cesty. Stále vyřizuji služební hovory, i když je už lehce před šestou večer. Teploměr v autě mi ukazuje stále 35 stupnů. Odbočuji z cesty, už k nám. Vidím dým. Soused poznává mé auto a poskakuje na cestě - v trenýrkách ze spartakiády a tralaláčku, nebo jak se tomu, co má na hlavě říká. Je sice o  deset let mladší, než moje mamka, ale taky  blázen. Tedy klidnější odnož  blázna.Dým jde od naší chaty. Paráda. Okamžitě si vybavuji varování na požáry ve všech zpravodajstvích a  zákazy rozdělávání ohně. Požáry v Portugalsku, Chorvatsku....a u nás! U nás na chatě?

Nevycházím z údivu, lezu  z auta a zdravím se se sousedem. Matka kropí ohniště a hlasitě dává najevo radost z mého příjezdu. Sousedovi zkameněl výraz v obličeji a začíná se vytrácet.

"Já kropím okolo!" brání se."Nebooj!" kříčí na mě. Soused už je raději ve své chatě.

"Jak, okolo? Ty nevíš, že je přísný zákaz v takových vedrech rozdělávat  oheň?" fakt nevěřím a kroutím hlavou, pozoruji matku, jak v plavkách, mém klobouku alá Hepburnová, zalévá okraj ohniště. Decentně, jako dáma.

Ona prostě pálí šišky! Bože....! 35 stupňů ve stínu. Na sluníčku minimálně 50 ! Nabírám kýblem vodu z bazénu, kam jsem chtěla hned po příjezdu skočit a hasím hoříčí šišky. Tedy ona zálevá, já hasím.

Soused v tralaláčku už se neukázal. Vypadá to, že kafe nebude. Vypadá to, že bude asi dusno.

Vítám se s naší čubou. Po půl hodině zjistila, že jsem přijela. Bingo. Jsem ráda, že mě poznala. Je jí šestnát a já ji miluji. Jdu hledat plavky a ptám se mimochodem mamky, proč má nedostupný telefon.

Křičí na mě z venku : "Je rozbitý!"

"Rozbitý?"

"Jak rozbitý?" prohlížím si ho a vidím, že je asi jen vybitý.Asi.

"Nejde!" doplňuje matka a ukazuje mi, jak se snažila celý týden mobil "probrat" , ale v nabíječce je stále "mrtvý". Ukazuje mi nabíječku a mobil.

"No, a nic!"...."Vidíš!" šermuje s kabelem.

"Vidím!" a mačkám červené tlačíko prodlužováku, aby do něj "šel" proud.

Za chvíli se probírá i mamky mobil. Nevěřícně na mě zírá!

"Aha!"

A tak si říkám, jasně, že můj strach byl zbytečný, ten její hluchý mobil mě měl opět nechat v klidu. Jdu si tedy konečně pro ty plavky.Jsem ve druhé místnosti! Podezírám naší čubu!

"Ty jsi se tu vyčůrala!" křičím a s odporem si sahám na bosá, mokrá chodila. Jenže to mokro nekončí. To by se tu musel vyčůrat bernardýn. Smečka bernardýnů. Mokro nekončí. Paráda, doba sucha, týden nepršelo , neskutečná vedra. My máme v chatě mokro!

"Mamí?" nevěřícně na ní volám a sahám na závěsy oken.

"Zalejvala jsem před hodinou tvoje muškáty!" hlásí a asi už  ví, která bije.

"Čím?" ptám se.

"Konví asi ne, viď?" ptám se dál , opatrně.

"Hadicí...."

"Hadicí...? Šíliš...?"

Muškátky mi maminka prolila tedy dokonale, hadicí, proudem vody...jen si bohužel zapoměla zavřít okna. A tak místo plavek vynášíme peřiny a matrace z postele...máme hodně oken a hodně muškátů.

A pak si konečně  beru ty plavky, vlastně ne, říkám si....začíná být  tma, bez plavek...si jdu zaplavat. Dávám si s mamkou večerní kávu, už je fajn klid a já, řekla bych odpočatá od denní honičky v práci .....odjížím domů.

"Pa mami ...!"