Jak jsem dojila peřiny!

Zpřeházela jsem  tašky, dobalila manžela, provedla rychlý, večerní a víkendový nákup. Dorazila konečně odpočívat na chalupu. Vybalování probíhalo už v bouřce. Jak jinak,  a že jich letos je!

Předpověď:

Bouřky a krupobití, tornáda?

„No nic, odpočívat se dá i tak.“

Těšila jsem se na klid u krbovek, s čajem, kávou,…knihou, buď svou rozepsanou nebo cizí čtenou. Netušila jsem však, co bude následovat druhý den.

„Dojila jsem peřiny“!

Ano, trefnější název jsem bohužel nenašla. Druhý den dopoledne, kdy se dalo ještě vytáhnout lehátko a odpočívat, se začalo divně zatahovat. Zima mě zahnala do chaty, dusno, ticho, konec světa? Tma, nedýchatelno, podivné ticho, list na stromě se nepohnul. A pak, zvedl se vítr, po pár minutách se změnil ve vichr a z nebe místo kapek deště, začaly padat kroupy. Tedy kroupy, asi tak velikosti pingpongových míčků. Smršť pingpongových míčků, kterých byla okamžitě plná zahrada. Na terase se dokonce odrážely a jako neřízené střely  létaly všude okolo,  až do výšky oken.  Příšerný kravál se ozýval ze střechy a okapů. Začali jsme se obávat o chalupu, z okna vidíme naše „nahé“ auto, náš strach začal být víc o auto. Přístřešek, který stavíme již čtvrtým rokem, ještě hotový samozřejmě není. Rychle jsme nevymysleli nic jiného,  než že nanosíme vše, co v chalupě máme po ruce a auto přikryjeme. Peřiny. Máma mi  snad promine. Byla totiž hlavní sponzor kvalitních a protialergických peřin. Na nějaké sundávání povlaků nebyl čas. S časem jsme totiž těžce bojovali. Běhání s peřinami k autu bylo hrozný. Deštníky nepomáhaly. Dostávali jsme příšerné rány do celého těla a vítr s námi pěkně mával. S kroupami začaly padat i větve stromů. Uchránit sebe - nemožné. Zachránit auto! Úkol !

Zkrátím to. Přikrývání auta peřinami, bylo nekonečné,  vítr ho stále odkrýval. Poslední, na co se pamatuji, je, že jsem pak  promrzlá a promočená stála u okna, držela našeho, již nervově zhrouceného yorkshiera a čekala na konec, na zázrak. Zachránili jsme  to auto vůbec ?

Když bouřka skončila, zahrada se proměnila ve skleněnou nádheru, do sněhově bílých kuliček se opřelo sluníčko a  ty  začaly tát. Byly průsvitné a chůze v nich připomínala procházku v duhových kuličkách. Snad i cinkaly, jako opravdové sklo. Ten romantický pohled,  přehlušil pohled děsivý - na  auto. Nejprve jsme odstranili napadané větve a začali sundávat tu hrůzu. Zatopili jsme, prali jsme, ždímali jsme, a sušili jsme. Všude, kde se jen trochu dalo. Ze dvou místností se okamžitě stala prádelna a sušárna. Šest velkých peřin a povlaků, děs ! I po velkém vyždímání stejně z rohů peřin kapala voda. Peřiny se musely neustále otáčet a růžky ždímat. Kam ? Do nádobí, které jsem stavěla tam, kde se začaly dělat louže, a že louže velmi rychle přibývaly. Finále sušení vypadalo tak, že jsme se po místnostech pohybovaly přeskakováním po židlích, podlézáním stolů a vyhýbání se lavůrkům s kapající vodou. Abych sušení pomohla, lezla jsem po zemi po čtyřech a růžky do mističek ždímala. Za nepřetržitého plazení mezi kapajícími růžky – ehm, jsem si snad už i vsugerovala,   že plním normy v JZD , že dojím, dojím růžky peřin . A že se daly dojit až do druhého dne.Následující den sedím na návštěvě u babičky. S matkou.  Líčím jim barvitě příběh s krupobitím, přiznávám i peřiny. Maminka skoro pláče, nad novými peřinami,babička sleduje na ČT 24 celodenní zprávy. Jako detektivku, když se jí zeptám, co je nového, neví. Matka mě upozorňuje, že takto pozoruje zprávy až do pozdních večerních hodin s tím, že půjde spát, hned jak zprávy skončí. Bohužel ty nekončí, běží non-stop.

Ptám se jí tedy.

„Babi, nevíš, jak bude zítra?“