Do postele s cizím chlapem nelez!

Je to jen rčení? Nebo jsem to jen teď vymyslela? Každopádně pokud se to přihodí, je to pěkný mazec. /smajlík

Odjížděla jsem na školení. Na dva dny. Čekal na mě pěkný hotýlek v centru Prahy. Školení pak mělo probíhat o kousek dál.  A protože už mi  dvakrát vyšlo, že jsem přijela do Prahy dřív a ukecala jsem v hotýlku recepční, aby mi dali pokoj už ráno, i tentokrát jsem to riskla a jela brzy. Jasně, že  „check in“ je až od čtyř odpoledne, ale ta myšlenka, když už si kufr můžu nechat někde na hotelové recepci nebo dokonce na pokoji a na školení jít jen s noťasem a kabelkou, tak ta mě vykopala ráno z postele o hodinu dřív.

Vyšlo to, z recepce jsem si už odnesla kartu od pokoje.

„Paráda!“ šeptám si a spokojeně přecházím k výtahu. Třetí patro, skvělý pokoj, krásný výhled – Národní divadlo, Hradčany… Dokonce mám tolik času, že si stíhám vybalit věci do skříně. Kosmetickou taštičku odnést do koupelny, a na chvíli ještě zapnout počítač a vyřídit pár mailů.

„ Díky šéfe, že mám sólo pokoj pro sebe!“ šeptám si v duchu.

 Přijedou totiž ještě dvě kolegyňky a kolega. Představa ranní hygieny na třílůžkovém pokoji - mě děsila, a tak, i když jsem v pokoji uviděla  dvoulůžko, byla jsem si stoprocentně jista, že tam budu spát sama.

O půl hodinky později se přesouvám už jen na naší centrálu. Kolega ze západních Čech a dvě, již zmiňované Moravandy dorazili přímo tam.

Po školení jsme se rozdělili. Oni se teprve šli  ubytovat,  já už mohla courat po městě a dát si kávu pro změnu s pražskou kolegyňkou. Sejít jsme se měli až později večer, přímo v hotelovém baru.

Zatím nuda, ubytování, školení, ubytování…káva a pak bar.

„Tak já už jdu spát!“

Asi v půl dvanácté v noci, oznamuji  kolegům na baru . Odcházím na svůj pokoj. Nedaří se mi otevřít dveře kartou, což u mě není zase až tak nic neobvyklého. Vracím se zpět na recepci, kde mi kartu odblokují. Píp-píp - červené světýlko dveří se mění na zelené a já už bez problému otevírám. Rychle dávám večerní hygienu v koupeně a zavrtávám se do peřin.

„Pane, to je super!“ rochním si.

Dřív, než ale stihnu usnout – otevírají se dveře znovu!

Hrůza! Proboha, co se děje? V noci se snad neuklízí?

Pokojská?

V předsíni se rozsvítí,  to už si přetahuji peřinu i přes hlavu.

Takové situace znám jen z filmu!

Sakra! Křičí se tam o pomoc? Utíká se pryč? Jen se tiše čeká, co bude dál?

Čekám!

Nedýchám, nehýbu se, je mi špatně.

 Snad není slyšet, že mi cvakají zuby.

V předsíni se zhasne a rozsvítí se světlo v koupelně. Bouchnou dveře a je ticho. A opět tma… Pomalu odkrývám peřinu a nahýbám se. Ve stínu předsíně stojí velká sportovní taška.

Fláknu s sebou opět o postel a přemýšlím….!

„Mám spolubydlící?....cího??“

 Pomalu se zvedám znovu, ale to už slyším spláchnutí a znovu se otevírají dveře. Tma! Už se nikde nerozsvítí a já cítím, že do druhé postele dvoulůžka někdo leze.

„Boožeee!!“ syčím potichu.

Hlavou mi fofrem projíždí seznam lidí - dole z baru. Dámy, paní, slečny…?! Většinou cizinky.

„Tak snad chlapa by mi na pokoj nedali? Omylem? Omylem!!“

„ Ježiš…ten kluk s dredy? Bylo tam i pár černochů a černošek….!“

Slyším pravidelné oddychování. Cvakají mi zuby.Vím to, že neusnu.

Cvakne lampička. Světlo.

Z podpeřiny už koukají opět jen mé oči.

Na mě se divají zarudlé oči, nevěřícího, mého  kolegy. Pěkně ovíněného…! Okamžitě střízliví, došlo mu totiž asi, že v koupelně bylo spoustu svršků a cizí kartáček na zuby?  Propuká příšernému záchvatu smíchu a já už předem vím, že do rána ale opravdu neusnu.

No, hlavně, že to nebyl dredař, že to nebyl černoch….uklidňuji se ….ale jen kolega.

Tak fajn, bála jsem se, že budeme mít problém ve třech s kolegyňkami okupovat ráno jednu koupelnu.

„Tak to máš za to!“ říkám si a potím se pod peřinou, je mi děsný vedro…..

Cvak, zhasne lampička, kolega už opět pravidelně oddychuje.

Ráno raději  vstávám ještě za tmy, kolega spí. Tak rychle jsem ještě z pokoje sbalená, jako teď, nevypadla.

Ani nemám sílu řvát na recepci, jdu se rovnou nasnídat. Tentokrát i s kufrem. Přichází i dvě kolegyně a asi po hodině i můj spolunocležník.

Na recepci se nám snad milionkrát omlouvají. Prý se toto stává jednou za sto let! Prima!

Aha, už vím! Rčení je:

„Bez peněz do hospody nelez!“

No podobný to sice moc není…..ale průšvih to může být zcela náhodně podobný.

Fajn zbytek neděle a parádní příští celý týden. Už se na náš totiž usmívá jaro!

Vaše Alice