Adiós Venezuelo ....

Levicová vláda venezuelského prezidenta Nicoláse Madura vyhlásila v pátek na 60 dní stav hospodářské nouze. Já jsem se v pátek z Venezuely vrátila.

Cesta tam. Hodinu před odletem do Porlamaru, se dozvídáme, že let je posunut o tři hodiny. Letiště na venezuelském ostrově Isla Margarita nepřijme naše letadlo. Důvod ? Údajně se opravuje příletová ranvej. Ano dovolená začíná hned prvními zmatky. Zatím nám nikdo není schopný říct, jak se z Dominikánské republiky dopravíme dál. Letušky se s námi po přistání příjemně loučí a ubezpečují nás, že pro nás určitě Venezuela "nějaké" letadlo pošle. Poslala. Poprvé poctivě sleduji instruktáž ohledně evakuace, ve španělštině. Krásně snědá letuška nám ukazuje, že plovací vestu má každý pod svým sedadlem. Poprvé pod sedalo v letadle i sahám. Není tam! Jasně, na co taky. Jako ve škole se začínám hlásit, manžel mě pleská přes ruku a moje syčení komentuje slovy něco jako: "Buď ráda, že konečně letíš!"

Doletěli jsme! A v pořádku.Bohužel nedoletěly kufry. Po osmnácti hodinách cestování přes půl světa sedíme další dvě hodiny na letišti, čekáme, zjišťujeme, proč  třem našim kolegům nepřiletěly zavazadla. Trapně jsem podezírala veškerý personál letišť, na kterých jsme měli mezipřistání a přesedali, tak teď se jim tímto  omlouvám . Chybu udělali na civilizovaném letišti v Praze. No, nic na tom nemění to, že ti tři  jsou teď jen s příručními kabelami. Ani po dvou dnech, ani po týdnu letiště nehlásí nalezení zavazadel. Super!  Hrabeme tedy v našich zbylých kufrech a jako na charitu vybíráme oblečení, obuv a kosmetiku pro naše trosečníky.  A tak, jako vezeme spoustu věcí pro indiánské obyvatele řeky Orinoco, začínáme se skládat i na naše kolegy. Někdo má dvoje žabky, někdo dvoje plavky. Bože, ještě že můj kufr dorazil.

Další den nás na letišti v Porlamaru čeká malé vrtulové letadlo. Pilotka vypadá na čtrnáct let. Děsím se, ale prý je jí dvaadvacet. No super, to mě fakt uklidnilo. Je moc hezká, dívčí úsměv a  po hodině letu uznávám, že je i skvělá  pilotka. Nutím svého syna, že ho s ní vyfotím, vyhrožuje mi, že jestli okamžitě nepřestanu, přestane se ke své bláznivé matce hlásit. Po dalších dvou hodinách kodrcání se mikrobusem po  místní prašné cestě, ten pro změnu řídí přestárlý muž s doutníkem v ústech, přijíždíme k břehům řeky Orinoco. Río Orinoco – řeka na severu Jižní Ameriky ve Venezuele a v Kolumbii; délka 2 084 km, třetí největší řece na světě.  Je mohutná, dominuje nádherné scenérii  bažinných pralesů. Nasedáme na člun,  putujeme dál.

Podél řeky na nás mávají Indiáni. Srdečné úsměvy vykukují z vysoké trávy a dřevěných mol u jejich obydlí. Dva Indiány máme jako průvodce na lodi. Zastavujeme v kempu, kde k nám mladý Indián v džínách hrdě přináší obrovského hada. Anakondu. Dnes ji chytili a pravděpodobně bude i dnešním obědem. Je ohromná. Kolegyně hada přebírá od Indiána a má s ním velký problém, evidentně se mu naše přítomnost nelíbí..,  kroutí se a vypadá to, že by i rád někoho konečně škrtil. Svoji naštvanost korunuje tím, že kolegyni tedy nepřiškrtil, neuškrtil, ale "posral". Omlovám se za vulgaritu, ale, jak se ptá ve filmu " S tebou mě baví svět!" malý hošík svého otce: "A prdí hadí?"... Tak asi ano, asi určitě. Protože nám se to stalo sakumprásk. Řežu se smíchy a říkám jen kolegyni, že  neznám nikoho, koho by anakonda posrala. Hledám  vlhčené papírové kapesníčky, protože zbytek naší skupiny odmítá kolegyňku pustit zpět do člunu. Puch je to opravdu neskutečný, jsem ráda, že já jsem si pochování anakondy odpustila. Indiáni jsou ale stále velmi srdeční, nechápou, že nás může taková maličkost rozhodit. Přibíhá stále více dětí a ženy nám podávají nádherné suvenýry, které sami  tvoří. Jsou to různé náramky, košíčky, sošky, vše z místních surovin . Dárky nám podávají, ale nedokážou si  říct o cenu. Turisty tu moc neznají. Cítím z nich pokoru k životu na zemi, což my už v přecivilizovaném světě moc neznáme. Předáváme dětem školní potřeby, které jsme jim přivezli. Jsou tak neuvěřitelně oddaní a  klidní. Ale i špinaví a zavšivení. Jejich příbytky nemají žádné stěny, mezi dřevěnými sloupy jsou zavěšené sítě - hamaky a to je jediné vybavení, když pominu velké ohniště. Neslyším žádný křik, jen  nad hlavami nám létají pestrobarevní papoušci.

Navlékám si vysoké holiny, vybrala jsem si o číslo větší a v pralese už lituji. Jako jediné mi zůstávají v bahně a nejdou ven, nejde udělat jeden běžný krok, a tak střídavě tahám obě gumové boty a dávám si už jen bacha, abych se v bahně nevymáchala celá. Začínají příšerně žrát komáři. Nepomáhá mi ani Predátor, pěkně drahý a vysoce účinný repelent. Už se skoro dávím, jak na sebe stříkám jednu dávku za druhou. Komáři štípou čím dál, tím víc. Ale jenom mě! Je to normální? Ostatní pomalu postupují dál, hlouběji do pralesa. Malý Indián prosekává cestu mačetou. Poslední se vleču já, v o čísle větších holinách , v oparu silného repelentu a odhánějící tu havět. Střídavě okolo sebe mlátím komáry a tahám holiny z bahna. Ještě malárie, tak ta by mi opravdu chyběla. Průměrný věk Indiánů je padesát let, repelenty nepoužívají, bude mi padesát. To měl být vtip.

Totálně poštípaná dorážím se skupinou do kempu, kde zůstáváme. Blíží se večer a tak se po kempu rozsvěcují louče. Indiáni do kempu přináší uloveného krokodýla - malého kajmana. Nedochází mi nebezpečnost zvířete a to, že jeho tlama není svázána, jako jsem na to byla zvyklá na farmě na Kubě. Vypadá velmi klidně a řekla bych až roztomile. Vypadá, že ublížit neumí. Do chvíle, kdy mám od něj obličej na pár centimetrů a kajman se ožene. Jo, šok! Velká palba kárání na moji hlavu ze všech stran, na moji nezodpovědnost a oprávněně. Sama jsem se zapotila už jen nad myšlenkou, jak jsme daleko od civilizace a lékařské pomoci. Plastika, kterou by mi malý roztomilý krokodýl orinocký na mé tváři udělal za to nestála. Hůře prý dopadla thajská turistka, stejně hloupá, jako já, chtěla políbit pro změnu  hada, ten se jí stihnul zakousnout přímo do nosu.

Chatka, ve které budeme spát my, také nemá stěny, střechu drží pohromadě jen kůly a kolem je  potažena moskytiéra. Tu tedy my na rozdíl od Indiánů máme. No, že by to byla ale zase taková výhra. Z pralesa se celou noc ozývají divné zvuky. Nespím a s přestávkami se ptám syna: "Slyšíš ty kroky?"  Odpověď je  "ne"  a pak jen slyším jeho pravidelné oddychování. Chvíli se mi zdá, že snad i prší. Lehám si na břicho, dlaněmi si podpírám bradu a civím do tmy. Vidím stromy, koruny se chvějí, šustí. No, ubezpečili mě, že anakonda ani kajman, by se do sítě dostat neměl, ale taková trošku větší tarantule ano, prý koušou, ale nejsou smrtelní. Bože!

Ráno si chci při svíčce vyčistit alespoň zuby. Leju si z pet lahve zbytek vody na kartáček a prosím zbytek spolunocležníků, aby tak nedupali, jediné světlo, které od svíčky jde, totiž jinak zhasne. Je pět ráno a začíná svítat. Nad hlavami nám začínají řádit opice. Nasedáme na člun a odjíždíme dál. Mlha, opar, který se rozprostírá po celé řece je neuvěřitelná. Za chvíli není vidět nic. Nechápu, jak muže Indián vidět, kudy má  jet. Nemá nic, než oči a motor a na všechny strany stejná bílá tma.

Úžasné cestování Venezuelou po řece Orinoco, její tajemství, bezbranná čistota vědomí Indiánů, žijících podél ní. Neskutečně mě to obohatilo. Duševně. Jen tak si člověk uvědomí moc civilizace.

Před odletem domů, se dozvídáme, že Venezuelou otřásá velká ekonomická krize a prezident vyhlásil stav nouze. Opět tedy pro nás nemůže přiletět naše letadlo a čekáme na přesun do Dominikánské republiky. Venezuela se v posledních letech nachází ve velké krizi, kterou umocnil výrazný propad cen ropy. V surovinově bohaté zemi, ve které je od doby Madurova předchůdce Huga Cháveze zaváděna jakási napodobenina socialistického hospodářství, je nedostatek veškerých výrobků, včetně základních potravin. Cestou na letiště vidíme několikakilometrovou frontu u nákupního řetězce MAKRA. Odlétáme.

Na letišti v Punta Cana čekáme na české letadlo. Domů s námi letí i obě degátky. Letadlo pro nás v Dominikánské republice přistává prázdné. Žádné další turisty do této krásné země neveze.  Čekáme, až se umoudří hurikán Alex nad Azorskými ostrovy a letíme domů. A kufry stále nedorazily.......