Před pár dny se mi svěřila známá, že si na zahradu pořídila kameninového vodníka. Decentně jsem se usmála a diplomaticky ji pochválila. V duchu jsem si říkala, že tohle já nikdy.
A protože jim toho předchozího někdo ukradl, manžel toho nového přibetonoval. (veselý smajlík)
Každý rok o prázdninách vyjíždíme z chalupy na výlet do Hřenska. Máme to kousek, když si odmyslím stánky s trpajzlíky, rádoby značková trička Adidas a kabelky Gucci, je tam krásně – dominantní pískovce, voňavé lesy a krásná říčka Kamenice, která dává o povodních městečku pěkně zabrat.
Každý rok o prázdninách čelím nákupu jakéhokoliv trpajzlíka. Píšu jakéhokoliv, protože tady se fantazii meze nekladou. Na co si vzpomenete, to tam najdete. Zvířata v životních velikostech. Je libo na zahradu koně nebo prase?
Můj muž a moje matka zastávají názor, že v každé pěkné zahrádce nějaký ten výplod stát musí. Myslela jsem si, že mezi stálou klientelu patří jen příhraniční Němci, že jinak tu kšefty mít prostě nemůžou. No řekněte, kdo si to do zahrádky píchne?
Tak jo, odvolávám, moje matka, můj muž , možná i syn - ano. Že by tedy malá želvička nebo žabka? Přes dobrých deset let jim čelím. Dokonce ani když byl syn malý nepovolila jsem mu žádnou postavičku typu Batman. (vyděšený smajlík)
A to už je co říct. Trošku jsem se ale zastyděla u rezolutního „NE!!“ Hned jsem si totiž vzpomněla na moji babi Elu! Z každý školy v přírodě jsem jí přivezla nějaký příšerný „rozcestník“ a ona si ten kýč postavila na nejviditelnější místo ve svém upraveném a dokonale sladěném pokoji.
Včera jsme byli v Hřensku s vnukem. Není divu, že i on byl z trpajzlíků unešený. Vývoj se posunul dál a místo Batmana a Spidermana mi ukazoval na Mimoně a členy Tlapkové patroly. Že by do skalky? Pěkně děkuju!
Jenže už nejsem jen manželka, dcera a matka. Už jsem i babička!
Společně s mým mužem sáhli po vodníkovi. Pěkně zeleném a s obrovskou fajfkou. Pod nátlakem jsem tedy kývla a poslední, co jsem se pokusila uhájit bylo, že mi nebude stát přímo u cesty, aby ho každý viděl, ale pěkně za chajdou, až v našem lese.
Oba zajuchali a za pár minut už vodníka, hastrmana, zeleného mužíka nebo jak mu mám říkat, poutali bezpečnostním pásem v autě, hned vedle vnukovo autosedačky. Rvalo mi to srdce, že něco takového jede s námi, ale vzpomněla jsem si zase na ten „rozcestník“. Když jsem se otočila dozadu, sledoval mě jen ten zelený ksicht.
On se mi normálně ironicky smál, fakt jo – prostě normální výsměch, jenže vedle něj seděl spokojený vnuk.
Opravdu se zasadil k lesu.
Další den bylo grilování, přijel zbytek rodiny. Obdivovali mi krásně kvetoucí skalku, vynikající koláč ze supermarketu a nakonec si všimli i zeleného mužíka.
„Proč je tam tak opuštěný sám?“ něco v tom smyslu bylo pár komentářů.
„Vypadá spokojeně!“ zněla moje obhajoba, protože se mi stále s tím svým přiblblým ksichtem vysmíval.
Jenže můj muž toho využil! Došlo na hromadné hlasování, zda tedy les nebo moje skalka. Jak někdo může hlasovat o „mojí skalce“ ??? To ale vesměs nikoho nezajímalo a za pár minut se zelený mužík stěhoval. Příšerný, nejen, že je vidět rovnou z cesty, z terasy, kde velmi často všichni sedíme, z ložnice a dokonce i z bazénu na mě čumí, když se koupu…., ale trčel tam, jako neskutečný kýč mezi romanticky rozkvetlou mojí zahrádkou.
A nastalo pohádkové čarovaní. Tak, jak to vodníci v pohádkách už mají. Večer, než jsem šla spát, píchla jsem vodníka zpět do lesa. Ráno, když jsem se probudila, se na mě ale opět chechtal ze skalky. Vzhledem k tomu, že jsme na chatě s mužem opravdu jen my dva a ani jeden se nepřiznal, náš vodník musel ožít!!!
Co ten se tedy načaroval a nahodil!!!!
Teď už mám pocit, že mu úsměv zmizel, má orosený čelo a plný zuby handrkování. (sem teď patří můj škodolibý smajlík)
Skalka-les, les - skalka, sem-tam, tam a zpět…kolikrát denně se tu projde? Už nepočítám….
Jen se začínám bát! Můj muž má mezi chataři přezdívku „betonář“. Takže jestli mi toho trpajzlíka do skalky zabetonuje……???
