A potom už jsem se neudržela a prostě vybuchla!

Jsem introvert. Nemám ráda velké davy lidí, nemám ráda, když jsem středem pozornosti a trpím, když musím veřejně cokoliv prezentovat. Otázkou tedy je, proč si to o mně nemyslí i ostatní.

Nepřidávám sem články, které jsou politické, zdravovědné, všeobecně naučné, na to jsem opravdu moc velká blondýna. Připadalo mi , že tu ale chybí  sloupek  typu "oddychovka" - typická  "pazderkovina -ala na stojáka". A tak, kdo cítí, že to je na něj "moc velkej vopruz" , ten to prostě číst nebude. Tečka.

Introvert je člověk, který naslouchá, je zvyklý ve vší slušnosti čekat, je tichý. Nerad vybočuje z davu. Stále si myslím, že to jsem i já. Nebo respektive, asi bych chtěla být. No prostě, chtěla bych zapracovat na tom, abych byla  ten "introvert".

Náhled mých blízkých, kolegů a kolegyň na mě je ale jiný. A tak mi občas prozradí tajemství, ze kterého jsem pak  celý den "na větvi",  pak si dávám závazky, třeba, že na sobě zapracuji, že se změním, ztiším, zklidním, zpomalím tempo. Moje závazky následují pravidelně potom, kdy se dozvídám, že třeba nutím všechny okolo sebe, aby mě poslouchali, lépe řečeno naslouchali. Aby to tu nevypadlo, že je nutím pod nějakou hrozbou k plnění jakýchsi úkolů. Nutím je jen k naslouchání, to úplně stačí, protože sama  naslouchat neumím. Ano, opět se nad sebou zamýšlím, před každým rozhovorem si říkám :

"Poslouchej, nekecej a poslouchej. Dozvíš se toho víc, než když dotyčného nepustíš ke slovu."

A?

Většinou  vydržím prvním deset - patnáct minut. Pak se rozjedu, smršť slov, pouze  krátké nádechy, ale ani tehdy nedávám šanci vstoupit nikomu do hovoru, pak  přijdou na řadu emoce,  pak mimika a nakonec gesta rukama. V lepším případě si shodím mobil ze stolu, v horším případě vyrazím celý tác s kávou a vodou číšníkovi z ruky. Naposledy, jsem se v zápalu rozhovoru, netrefila tácem, plným porcelánového nádobí  do plechového barelu v mekáči. Tak jsem byla vtažena do  diskuze, že jsem se nedívala kam ho cpu a srazila tak k zemi  i všechny již narovnané tácky s nádobím okolo . Rachot by se dal bez přehánění přirovnat střelbě z kulometu. Tak to i na všechny hosty restaurace zapůsobilo, postupně rvali hlavy pod stůl všichni a ani můj kolega, který mě už dobře zná - toto fakt nečekal.

Dotyční tedy na schůzkách se mnou, už pak většinou neřekou nic, vůbec nic. A já jdu ze schůzky totálně vykecaná. Možná i vyčerpaná. Většinou mě bolí  hlasivky a dochází mi, že jsem se vlastně na schůzce  vůbec nic  nedozvěděla. Možná budu v jednom z dalších životů herečka! Vyprodaný sál sedí mlčky a čeká na můj hodinový monolog. Toho ale doma asi nikdy nedosáhnu. /smajlík

Další připomínkou může být i to, že pokud já telefonuji , ať jsem kdekoliv, v autě, v kanceláři, doma. Strašně řvu. Ano, už jsem si zvykla, že  na telefonování si musím zavírat kancelář a v žádném případě nesmím mít otevřené okno v autě. Jenže ani zdi nejsou dost silnou zvukotěsnou kulisou pro ostatní. Jediné štěstí je, že mám tolerantní kolegy v práci. Ví, že nenadávám, že se ani moc nerozčiluji, jen  telefonuji v emocích. V autě jezdím sama a doma mě zavírají do koupelny. Což ale moc nechápu, protože v koupelně se moje hlasivky rozléhají víc a občas mám pak  pocit, že i zpívám.

Fajn, jsem řvoucí introvert.

Díky mé zbrklosti a rychlosti mluvy, je naprosto zřejmé, že moje ústní prezentace dost často neprochází vůbec mozkovou sférou, kde se tvoří myšlenky. Jednoduše řečeno, sama občas žasnu , co mi z úst vyletí. Přemýšlím až pak. Práším tu na sebe tedy  jako ďas, ale stále doufám, že kus introverta ve mě je, přece nemám ráda ty davy lidí, utíkám z civilizace města, minimálně do lesa, v lepší případě na druhý konec světa. Ale emoční inteligence nezná mezí. A tak, právě v situacích, kdy slova zapomínají v rychlosti projít tím správným smyslovým centrem, si říkám :

"Kopřivová, počítej - stačí klidně jen do tří, nemusíš do deseti ...až  pak řekni větu rozumnou a ne degradující propadák!

Jenže! Bohužel! Slova jsou ta ta ta ta!

Občas mi tedy z  úst vyletí místo keratinu - keramzit. To se pak okolí diví,  co  že si to na  hlavu patlám. Pár písmenek nadělá paseku i mezi friskem a friskie. To se pak okolí diví,  čím že to krmím svého psa. Za chytrou jsem naposledy chtěla být před celým svým týmem kolegů, kde jsem místo anglického slovíčka "alone" použila "in-line"...a tak v souvislosti s textem to opět byla pěkná ptákovina.

A tak! Jediné pozitivum  "introverta" ale pouze v mém, vysněném podání je, že nikdy nemám pocit, že se k něčemu dlouho odhodlávám,  tak dlouho, že je pak už pozdě, že mě někde někdo může i zapomenout. Že mi v obchodě super šaty ve slevě prostě nestihnou vyprodat, že se nikdy  nestane, že se nestihnu na něco zeptat.

Nikdy tedy nemusí být řečeno "Tak  příště!"

Nebudu se rouhat,  jsem jaká jsem! Extrovert s duší introverta!