....8mm může být malý škrábanec na autě, který mě rozhodí na parkovišti před supermarketem, 8mm může být nepatrně roztržený šev u sukně, který mě rozhodí, 8mm může být….
Dnes ráno jsem pospíchala do nemocnice na dvouletou kontrolu. Samozřejmě opět ve velkém časovém presu. Několikrát jsem objížděla areál nemocnice a sháněla místo na parkování. Hystericky jsem se narvala mezi dvě auta, jediné místo, kam si asi žádný jiný řidič netroufnul - se můj malý chevrolet vešel. No, možná právě na těch 8mm tip ťop. Přední kolo už mi z části stálo na chodníku.
Vzpomínám na podobný příběh, kdy jsem před několika lety, stejným způsobem a na poslední chvíli, ujížděla na třídní schůzky. Syn tehdy navštěvoval druhý ročník gymnázia. Tenkrát jsem se také nacpala mezi auta přibližně s 8mm rozmezím – možnost otevření dveří u auta vlevo – nulová. Utíkala jsem z práce a tak jsem utíkala i z auta, ze strany spolujezdce, na schůzku rodičů. Byla jsem přesvědčená, že vyslechnu jen to nejnutnější a v co nejkratší době se dopravím zpět – co kdyby, že? Co kdyby majitel auta vlevo dorazil dřív. Jenže jsem se jaksi „zakecala“. V největším záběru svých emocí – řešení školního výletu, zaťukali na dveře třídy dva policisté. Dotazovali se, zda z nás někdo nevlastní osobní automobil a přečetli číslo SPZ. Nikdo, včetně mě - nereagoval. Svoji SPZ dodnes samozřejmě neznám! Když už jmenovali i typ a barvu auta, došlo mi to! Sakra! Dobrovolně jsem se příhlásila a dobrovolně jsem s nimi i odešla. To, že jsem musela projít celou školou gymnazia se dvěma policisty, byla neskutečná potupa a bylo mi jasné, že i ostuda pro mého syna. Těch známých, které jsem cestou jako napotvoru potkala a hlavně, na čele jsem samozřejmě napsáno, že je to „jen za špatné parkování“ neměla. Zločinec, či dokonce vražedkyně ! Ano, tak jsem si připadala, když jsme dorazili k autu. Ta paní, co parkovala vedle mě, strašně řvala. Příšerně! Co bylo proti tomu kárání od policistů. Jemně jsem se jí snažila vysvětlit, že kdyby prolezla od spolujezce, jako já – určitě by odjela a nemusela na mě volat policii. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě ubije i kabelkou. Policisté sehráli spíš uklidňující faktror, nechali mě vycouval a „milou“ paní odjet. Následně mi domluvili a já odjela taky. Patřičnou „čočku“, jak se říká lidově, jsem dostala od maminky ze schůzky rodičů…
A tak podobně parkuji i dnes. Dobíhám už na recepci a stíhám to skvěle. Objednání platí, sestřička v kartotéce ťuká do počítače mé jméno a předkládá mi dotazník.
„Ten jsem tu vyplňovala předloni!“ bráním se.
„Ten se vyplňuje pokaždé!“ slovo pokaždé patřičně zdůrazňuje a já zjišťuji, že nemám brýle.
Ano, ty blechy, blešky fakt bez brýlí nedám! Jsem na prsní chirurgii, sestřička mi podává univerzální „lupy“ pro slepé pacientky a mě míjí spolužák.
„Ahoj!“
„Ahoj!“ mžourám na něj přes ty příšerný brýle.
Usedám s pořadovým číslem a čekám. Každý druhý rok se moje nervozita stupňuje. Tak nějak, čím je člověk starší, uvědomuje si váhu a možnost různých onemocnění a má větší respekt vůči svému tělu.
Bliká mé číslo. Odcházím si do kabinky odložit a vstupuji do místnosti s přístroji. Tmavá místnost. V rohu na mě číhá mamograf. Další setřička bere do ruky moji kartu a otáčí se ke mně.
„Nejste spisovatelka?“
„Napsala jsem jen dvě knížky…“
„Jé, tak to jste vy!“ juchá a volá vedle na sestru něco v tom smyslu, že má na přístroji celebritu.
Je mi špatně a chci už mít vyšetření za sebou. Stojím do půl těla uprostřed místnosti.
„Jé a vy máte stejné boty jako já!“ juchá sestra dál a já se už potím u přístroje.
Přijde se na mě podívat ještě sestřička z vedlejší místnosti. Halekají, že se jim mé psaní líbí. Já jsem mile potěšena jejich přízní, ale i ráda, že už to mám za sebou. Usmívám se a odcházím se obléct.
„Počkejte si venku na výsledky pro svého lékaře!“ usmívá se sestra a pomáhá mi zapnout zip na šatech.
Čekám.
Čekám stále.
Čekám a jsem nervózní, svým způsobem si nepřípouštím nic jiného, než, že to bude dobré. Spíš mě stresuje to, že mám už skoro za půl hodiny schůzku v práci.
Čekám.
Čekám, zprávy pro své lékáře dostávají do ruky už i dámy, co byly na vyšetření za mnou.
Čekám.
Ptám se sestry, zda-li na mě nezapomněla.
Vychází znovu, opét rozdává potvrzení a mě si nechává nakonec. Bere si mě stranou.
„Vy půjdete ještě na ultrazvuk, je tam 8mm nějaké ložiško.“
Podlamují se mi nohy, vidím mlhu a jdu si zpět sednout.
Čekám.
Už je mi schůzka v bance úplně ukradená. Už vůbec nikam nepospíchám. Honí se mi hlavou všechno možný. Ksakru!
Volají mě.
Znovu stojím v temné místnosti do půl těla. Modlím se.
„Je to jen cysta!“
„To znamená, že je to v pořádku?“ šeptám.
„Anol!“ usmívá se lékařka a dovolí mi, abych se šla obléknout.
Zastavuji se, sakra rychle zastavuji své neskutečně rychlé tempo, svůj přemrštěný adrenalin…zastavuji své zbrklé emoce a dýchám. Je to dobrý! A najednou jsou všechny problémy a starosti malinké. Kašlu na ně. Jsem šťastná, že jsem zdravá.
Lezu do "hustě" zaparkovaného auta. Slibuji si, že příště pojedu dřív.
Všem úžasný, pohodový den, a věřte, že nejste v žádném případě sobci, když na sebe nekašlete, ale požitkářsky si svůj život užíváte. Zastav te se , hýčkejte se!
Vaše Alice
