Můj anděl strážný

Vyšla jsem si za město na kondiční vycházku. Za označníkem začínal březový hájek jako stvořený pro mou malou potřebu. Vešla jsem mezi bílé břízky a hebkou trávou jsem se vzdálila od silnice natolik, abych při svém konání nebyla ničím rušena. Rozhlédla jsem se obezřetně kolem, jsem-li skutečně o samotě. Někde nablízku se ozývaly divné zvuky. Vycházely z obrovského hnízda v koruně mohutného stromu opodál. Většího než běžně velkého, dokonce většího, než čapí hnízdo na starém komíně bývalého pivovaru ve městě.

Nedalo mi to. Po krátké chvíli strávené v podřepu jsem se vyškrabala nahoru k němu a opatrně jsem nahlédla přes okraj. To, co jsem spatřila, předčilo veškerá má očekávání. S praskotem tam vyprošťoval ze skořápky svá rozložitá křídla anděl. Dívala jsem se na něj nevěřícně a můj mozek horečně vyhledával všechny informace, které o andělech měl. Odkládala jsem takové ty dětské mikulášské i ty o baculatých, barokních andělíčcích s nahatými zadečky, kteří zdobí interiéry kostelů. Tenhle nebyl baculatý ani nahatý. Byl celý porostlý jemným, běloskvoucím peřím. A byl hubený. Díval se na mě vystrašeným pohledem, který jakoby prosil: „Neubližuj mi, jsem anděl, i když sotva vylíhnutý, ještě mi chybí síla, ale počkej pár hodin a uvidíš, jaký ze mě bude strážný. Anděl strážný! Tvůj anděl strážný!!!“ Zeptala jsem se udiveně: „Jak to, copak já nemám žádného anděla strážného?“ A to bílé, chladem se třesoucí stvoření s bělavými, navlhlými křídly, rozprostřenými ve větvích, jen zakroutilo svou kudrnatou, blonďatou hlavou: „Nemáš, někde v kartotéce se stala chyba a při tvém narození ti žádný nebyl přidělen. Byl kvůli tomu pořádný průšvih, když se na to přišlo. Vrchní anděl – přidělitel musel složit funkci, jeho zástupci byla přípisem shora odebrána svatozář a sešla se komise, aby našla způsob, jak to napravit. Holka, holka, taky jsi tu už nemusela být. I takový návrh padl!“ A anděl zvedl ukazováček, aby dodal svému sdělení větší váhu. Celý se zatím zvednout nedokázal. Zatrnulo mi: „Chceš říct, že mě tam nahoře chtěli…zabít?“ Skoro jsem se to bála vyslovit. „Ne, ti nahoře ne, ale ti zezdola měli takové nápady!“ „Počkej, jak ti zezdola? Co dělali na poradě v nebi a vůbec, oni fakt existují?“ Dostala jsem se sebe otázku přes stažené hrdlo. „No to bych prosil, že existují! A jejich zástupci jsou zváni na závažná jednání, aby bylo učiněno zákonu rovnováhy sil zadost.“ Odpověděl anděl s čím dál napnutějšími a bělejšími křídly. Trochu s nimi zkusil zamávat a málem mě srazil dolů. „Dávej pozor! Už jsem vyklubaný, měl bych průšvih, kdyby se ti něco stalo,“ řekl zcela nelogicky a postavil se na vratké nohy. Znovu zkusil křídla rozhýbat, tak jsem urychleně sešplhala dolů. Přece jen, jistota je jistota. Zdola jsem pozorně sledovala andělské snažení. Trvalo ještě hodnou chvíli, než mávání začalo být plynulé a smysluplné. Ale o skutečném létání si zatím musel nechat jen zdát! Seděla jsem u paty břízy a čekala, co se bude dít dál. Teď, když jsem najisto věděla, že mě žádný ochránce z vyšších míst nedoprovází, bála jsem se vzdálit od stromu. Domů jsem to měla přes dvě, i večer rušné, křižovatky a kolem špatně osvětleného parčíku. Najednou jsem neměla dost odvahy. Opřela jsem se zády o bílou kůru a ze samého přemýšlení co dělat jsem usnula. Vzbudil mě noční chlad. Vyskočila jsem na nohy a pohlédla vzhůru. V hnízdě nikdo nebyl. Celá nesvá jsem se vydala k domovu. Napínala jsem oči i uši, jestli nezahlédnu svého andělíčka nebo aspoň neuslyším šum křídel, ale kdepak. Nikde nic. Dal o své přítomnosti vědět mým bezpečným návratem domů. Zřejmě…! Nazítří regionální kabelová televize odvysílala šot o nalezení hnízda neobvyklé velikosti se zbytky skořápky z jediného, obřího vejce. Nález vzbudil rozruch v odborných ornitologických kruzích. A našli se i očití svědci, kteří tvrdili, že nad oblastí viděli na vlastní oči kroužit UFO a z něj k nám byl vysazen jedinec mimozemského původu. Ach jo! Na ten pořad jsem se dívala spolu s mým andělem. Vím to! Ráno jsem našla na polštáři heboučké, bílé peříčko.