Ortel

Za jistých okolností by se mohlo zdát, že nesedím v čekárně, ale v obýváku plném hostů. Stěny zdobí originály místního naivisty, také lékaře a blízkého přítele mého gynekologa, pohodlná křesílka hýčkají dámská pozadí a anatomicky podpírají záda, futuristický stoleček ze skla a kovu láká k odložení kávy a velká, zavěšena obrazovka k relaxaci.

Říkám za jistých okolností, protože tady chybí uvolněné povídání, probírání klepů a sdělování zážitků. Tady nezní ševelení hlasů, smích ani cinkání skleniček. Jen káva je prozaicky k dispozici v plastu z automatu. Hosté se navzájem neznají a obrazovka nabízí stereotypní smyčku reklam na nové výdobytky farmaceutického průmyslu. Je tu ticho. Takové to zlověstné ticho před bouří! Ta přijde za chvíli, až se dozvím svůj ortel. Zatím nikdo, ani můj muž, nemá potuchy, co mě hryže a rdousí. Chvílemi jsem optimistická a věřím, že ran osudu na mou hlavu už bylo tolik, že snad budu ušetřena pomalého a bolestivého umírání dechem té zhoubné potvory. Paradoxně doufám, že mé útroby ničí „jen“ myom, dejme tomu velikosti grepu, nebo možná několik menších a spraví to operativní zákrok, který mě sice zbaví potíží, ale také reprodukčního vybavení. Nakonec v mém věku už beztak nepotřebného! Tuhle lepší variantu vzápětí vystřídá ledový pařát hrůzy, že aniž to mám zatím černé na bílém, právě rozšiřuji statistiku smrtelně nemocných. Jsem skálopevně přesvědčena, že mě čeká martýrium chemoterapií, ozařování, slezlé kštice a následně předčasné přemístění na onen svět. Pochopitelně bez mé tělesné schránky. Tu slupne kremační pec. V téhle fázi se vždycky spolehlivě zavlažují mé slzné kanálky. Úlevný pláč nad bolestí, kterou svým koncem způsobím příbuzným a přátelům, odplavuje posléze mé zoufalství a začnu se v mysli zabývat věcmi přízemními. Jako například, komu odkážu svou Adélu, diefenbachii velikosti dvacetiletého smrku s metrovým rozpětím listů, s láskou opečovávanou, zalévanou a s vypětím sil přesazovanou. Komu, když dcera má malý byt. A syn malé děti a rostlina je to, jak známo, jedovatá! O možnosti, nechat ji bydlet nadále u manžela, ani neuvažuji. Zahynula by na úbytě krátce po mně. Dost na tom, že jeho tu nechám samotného! Bude mít starostí až nad hlavu. Vždyť on bude potřebovat navigaci i k nalezení lžíce, čistých ponožek a cesty do prodejny s chlebem. Moje vlastní trápení ustupuje přemítání, jak to tu beze mě zvládne. „Další, prosím,“ vytrhne mě z úvah hlas shůry. Tedy z reproduktoru nade dveřmi a já se vydávám po rosolovitých nohách vstříc pravdě. Buď bude krutá, nebo méně krutá, jiná varianta není! Soukám ze sebe slova o tělesných obtížích a vzápětí i kalhotky. Gynekologické lehátko tlačí jako středověký skřipec. Lékař je profesionálně vlídný jako vždycky, úsměv je jeho pracovní pomůckou, kterou málokdy odkládá stranou. V mém případě k tomu ještě nikdy neměl důvod, ale dnes to přijde! Sleduji napjatě jeho tvář, abych z ní vyčetla, jaký je rozsudek. „Ještě uděláme ultrazvuk, abychom měli naprostou jistotu!“ Jeho slova se mi zařezávají do ušních bubínků, jako nůž do neopatrných prstů. Ten chlap snad nemá kousek citu v těle nebo mu zvednuté koutky přirostly natrvalo k tváři! Nic se z ní nedá vyčíst! Nadechla jsem se ztěžka děsem zúženou průdušnicí. Nastává chvíle lámání chleba. Lékař obrací monitor tak, abych na něj viděla.: „Dovolte, abych vás představil. Tohle je hlavička, tady nožičky a tady tepe srdíčko…“