Dolů do dolu

Prstíky slunce opatrně rozhrnují krajkovou lemovku našedlé přikrývky oblohy. Bude krásně, jedeme jen v tričku. Ostatně v plánu je muzeum, tam nám zima nebude.

U autobusu se na nás soustřeďují udivené pohledy a prší všetečné otázky typu: „Není vám zima?“ Není, i kdyby byla! Přece nepřiznáme, že jsme se právě předvedli jako cestovatelští zelenáči. Ale nám zima opravdu není! Je nám příjemně a příjemně se jeví i očekávání budoucích zážitků. Do chvíle, než autobus naplní slova průvodkyně: „Součástí prohlídky muzea je i sfárání pod zem a zhruba hodinový pobyt v kůži horníka – začátečníka. Oblečte si bundy i svetry, všechno, co s sebou máte. Je tam pořádná zima!“ Což o to, já bych si oblékla cokoli, co bych s sebou měla, kdybych s sebou cokoli měla! Čekáme ve dvojstupu před klecí, která už spouští první várku návštěvníků do hlubin asi čtyř a půl metru. Za pár minut se v podzemí ocitáme i my. Zima je tu tedy výstavní! Ale moc jí nevnímám. Mám tu jiné pocity. Můj muž má ve svém životopisu rok práce v dolech. Byla to tenkrát taková doba: jsi pracující inteligent a chceš požívat výhod dělnické třídy? Tak se přičiň a ukaž, že umíš i pracovat! Alou na rok do dolů a pak možná bude mít tvá rodina klíč od o bytu! Za dlouhých zimních večerů mi o tom vyprávěl. Vzpomínal, jaké to bylo, když v nízkých slojích kutali uhlí vleže. Už jen ta představa mi naháněla husí kůži. A teď jsem to viděla na vlastní oči: Pro větší autentičnost do jedné takové šikminy naaranžovali figurínu horníka se sbíječkou. Leží tak, že mu není vidět do obličeje a já jsem si byla jistá, že má tvář mého muže. Toho skutečného, stojícího vedle mě s nostalgií a zvláštním poloúsměvem na rtech jsem vzala za ruku. Měl jí jako kus ledu. Čas se na okamžik vrátil o mnoho let nazpátek. Taky tam viděl sám sebe. Zahřívala jsem mu ruce. V pološeru jsem očima hledala drobné černé jizvičky. Zarostl mu tu tenkrát do nich uhelný prach. Už dávno je nevnímám, až teď. Tajně jednu zlehka pohladím. Mluvíval o tom tak lehce, jako by to byla rekreace, oproti práci konstruktéra, která ho, s výjimkou těch dvanácti měsíců živila. Usmíval se, když jsem říkala, že hornickou dřinu považuji za hrdinství. A přitom jsem si ji ani z poloviny nedovedla představit! Večer jsem se k němu přivinula a položila jsem mu otázku, která mě celý zbytek den pronásledovala: „Bál ses tam někdy!“ „Bál!“ „Čeho? A kdy?“ „Dnes, že nastydneš…“